Zatímco budete číst tyto řádky, já si budu užívat dovolenou – dnes totiž s manželem slavíme desáté výročí svatby. Možná ode mě není moc profesionální vám tohle říkat, ale ta profesionalita byla stejně mířena jiným směrem, totiž k vytváření celkového prostředí a atmosféry.

Ne všichni, kdo s ním přišli do styku, mají rádi Marshalla McLuhana, ale nedá se popřít, že média rozebral ze skutečně zajímavých úhlů a nabízí spoustu prostoru ke hloubání. Jako například tento citát, kterým si s rozběhem kopnu do vosího hnízda:

Professionalism is environmental. Amateurism is anti-environmental. Professionalism merges the individual into patterns of total environment. Amateurism seeks the development of the total awareness of the individual and the critical awareness of the groundrules of society. The amateur can afford to lose. The professional tends to classify and to specialize, to accept uncritically the groundrules of the environment. The groundrules provided by the mass response of his colleagues serve as a pervasive environment of which he is contentedly unaware. The “expert” is the man who stays put.

– Marshall McLuhan, The Medium is the Massage

Ve volném překladu pak: „Profesionalismus je environmentální. Amatérismus je anti-environmentální. Profesionalismus slučuje jednotlivce do vzorců celkového prostředí. Amatérismus se snaží o rozvinutí celkového povědomí o jedinci a kritické vnímání základních pravidel společnosti. Amatér si může dovolit prohrát. Profesionál má tendenci klasifikovat a specializovat se, nekriticky akceptovat základní pravidla prostředí. Základní pravidla, která byla poskytnuta hromadnou reakcí jeho kolegů, fungují jako všudypřítomné prostředí, které celkem spokojeně nevnímá. „Expert“ je člověk, který zůstal trčet na místě.“

Na první pohled se tímto zdá, že amatérismus je huj a profesionalita fuj – profesionalita svazuje, profesionalita omezuje, zatímco amatérismus nám umožňuje překračovat hranice (o kterých často vlastně ani nevíme) a nazírat na společnost kriticky.

Jenže The Medium is the Massage přece jen vzniklo před více než padesáti lety, a proto je potřeba být vcelku kritičtí i k tomuto výroku.

Najdete spoustu workshopů, které se vám snaží vysvětlit, jak psát, aby vás vydali. Mezi nimi je i ten náš, kde se ani tak nesnažíme vysvětlit vám, jak psát, jako spíš jaké stavební kameny máte k dispozici. Protože říkat vám, jak psát, je omezující. Když se snažíte přijít na to, jak psát, vyhledáváte ony výše zmiňované zaběhnuté vzorce a přizpůsobujete se jim.

Samozřejmě, jsou chvíle, kdy to je potřeba: pokud chcete vydávat v určité zemi, asi bude dobré psát v jazyce té dané země a prokázat, že ho ovládáte (nebo že máte minimálně spojení na někoho, kdo to umí). Pokud chcete vydávat v konkrétním nakladatelství, které jste si vysnili, asi si prostudujete, co vydává, a neponesete erotiku bez zmínky o jídle do vydavatelství kuchařek. Pokud toužíte vyhrát nějakou soutěž, pak se přizpůsobíte jejímu celkovému prostředí, totiž přečtete si ta zatracená pravidla. Tyhle příklady a jim podobné jsou chvíle, kdy je akceptace existujících pravidel prostředí na místě.

Ale pak jsou okamžiky, kdy chcete pravidla bořit. Dnes se píše nějakým konkrétním stylem, čtenář se u fikce zpravidla nechce nudit, vyžaduje spád, švih a akci, méně odpočinkových pasáží. Chce být zaujat, chce být vtažen do děje, chce cítit s postavami. Dnešní Čtenář Obecný má problém s rozvleklými popisy míst, dějin a postav ve stylu Victora Huga nebo nedej bože Melvillovy Bílé velryby. Přesto tato díla přetrvávají, jsou vyhledávána a mají své čtenáře.

Z toho se dá odvodit, že ať napíšete cokoli, své čtenáře si to najde.

Otázkou je, zda si vy najdete i vydavatele, který s vámi bude souhlasit.

Podívejte, vydávání knih je byznys, ať se nám to líbí nebo ne. Umění, bla bla bla, hodnoty ble ble ble, to je všechno krásný, ale z čeho bude žít grafik, tiskař, ilustrátor, a koneckonců i vydavatel sám a jeho redaktoři? Když nám pomřou hlady, moc toho nevydáme.

Ne tak, jak jsou Čtenáři Obecní zvyklí – ne ve formě knihy, kde jsou uspořádaná písmenka bez překlepů a s rovnoměrnými mezerami, ne s hezkou obálkou a taková věc asi nebude k dostání v obchodě. To je další okamžik, kdy ta ošklivá profesionálně svazující pravidla nejsou k zahození.

Ale.

Pokud jste byli na některých přednáškách Míly Lince za, řekněme, poslední dva roky (možná déle; poruchy paměti jsou fajn), víte, že je velkým příznivcem knihovny bez knížek, knihovny jako komunitního centra sloužícího k setkávání lidí a nabízející různé služby spíš než knihovny jako skladu publikací, kde dělá klišé přísná knihovnice „pšt!“

Vsadím se, že prapůvodně s touhle myšlenkou přišel někdo, kdo nebyl profesionální knihovník. Vím toho o původu téhle myšlenky naprosté houby, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to byl nějaký manažer, který se podíval na výsledky knihoven, zjistil, že tam chodí míň lidí, a začal zkoumat, jak to napravit…

Na internetu běhá takový pěkný obrázek:

Kdybychom psali knížky pořád stejně, tak jen meleme dokola náboženské texty, herbáře a kroniky. Takže „vždycky jsme to dělali takhle“ samo o sobě není platný výrok. Nebojte se vykročit za hranice „psát musíš takhle“ – ale počítejte s tím, že kdykoli zkoušíte něco nového, jednak se to musíte naučit, jednak ze začátku to bude pravděpodobně horší (možnost zázraku na první pokus nevylučuju).

Umění je navíc subjektivní – co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému, tisíc lidí, tisíc chutí, není na světě autor ten, aby se zalíbil čtenářům všem (teta Kateřina vás pozdravuje).

A ani není na světě autor ten, aby se zalíbil nakladatelům všem!

V praxi je potřeba dobře rozlišovat mezi okamžikem, kdy bořím hranice a zaběhnuté prostředí se obává mé kontroverze, a chvílí, kdy sám nevím, co dělám, a tak zaběhnuté prostředí usoudilo, že na spolupráci s tímhle subjektem je ještě času dost.

Ještě se říká, že aby člověk mohl porušovat pravidla, musí je nejprve dokonale znát. Taky jsem si to myslela, ale postupem času naznávám, že to platí u pravidel, za která je nějaký postih, a kde může člověk ublížit někomu jinému.

U psaní, jakmile se naučíte dát jakž takž větu dohromady, fakt platí to, že je lepší sedět a psát, než sedět a studovat, jak psát, i když je to zajímavé a nabízí to již zmapovaný terén.

I když děláte rešerše, přípravy, osnovu, tvoříte postavy, pořád ještě nepíšete. Co tedy, když čtete cizí text o tom, jak někomu něco zafungovalo, a tak to v lepším případě pouští ven jako inspiraci, nebo v horším případě jako univerzální a jedinou možnou radu. Pokud jsem v předchozím odstavci mluvila o zmapovaném terénu, může se vám stát, že čtete popis Olomouce, ale stojíte v Aši, nebo že máte v ruce atlas cyklostezek ve Středních Čechách, ale potřebujete ve skutečnosti automapu Austrálie. Proto je potřeba dávat velmi dobrý pozor na co, co čtete, a jestli to vůbec můžete použít.

No a tak si musíte vybrat: buď budete psát nebo budete studovat. Obojí se najednou dělat nedá, jen na střídačku. Ale psaní je skill, kde vám statistiky stoupají tím, jak moc ho používáte, abych zaběhla do úplně jiné oblasti. To také znamená, že čím méně píšete, tím méně toho umíte.

Dílny, knížky, online kurzy a další, to všechno jsou jen možná vodítka, doporučení. Ale dokud je nepoužijete v praxi, nenaučíte se z nich v podstatě nic.

Tak jděte psát.