Už je to tak, dovolila jsem si „ukradnout“ Sikarovi jeho seriál, a to dokonce jubilejní desátý díl. Ba ne, já si ten seriál vlastně jenom vypůjčím a nepoškozený zase vrátím, ostatně Sikar mi to dovolil. O čem to tedy dnes bude? O závěrečných úpravách textu před tím, než jej vypustíte do světa.

Takže text je dokončen, hurá! Konečně je to celé napsané, můžeme slavit. Příběh je černý na bílém od prvních řádků k posledním, všechno je hotovo. Ale opravdu je všechno hotovo?

Odpověď zní samozřejmě ne. I když je příběh celý napsaný, na samotném textu bývá zpravidla ještě hodně práce. S tím je třeba počítat, a to i z hlediska nutnosti dodržení určitých termínů.

Přiznám, že jsem jako porotce literárních soutěží dosud poměrně málo zkušená, hodnotila jsem zatím jen dvě soutěže, což obnášelo dohromady něco přes čtyřicítku textů, což nemusí být úplně reprezentativní vzorek. U některých povídek, které se mi dostaly do rukou, jsem si nicméně opakovaně pokládala otázku: „Četl to autor po sobě alespoň jednou?“

Občas jsem měla pocit, že ne. Možná jsem se mýlila. Možná jsem se nemýlila tak moc, pokud třeba autora toho či onoho textu tlačil čas, do uzávěrky soutěže zbývalo pouhých pár hodin a text byl jen nahrubo „prolétnut“, protože jinak by se „to“ prostě nestihlo. Možná jsem se nemýlila tak moc, protože mohlo jít i o případy, kdy se autorovi k tomu textu prostě nechtělo vracet a připadal mu dobrý tak, jak je (ale nebyl, budu upřímná, nebyl).

Ať tak či tak, fázi korektur je opravdu důležité nepodcenit, a to i v případě, že jste text po sobě celý několikrát četli, jednotlivé pasáže jste přepracovávali, podruhé přepracovávali, znovu text celý četli, nechali přečíst betačtenářem (či dokonce několika) a následně prováděli ještě další úpravy a trpěli při přepisování té zatracené scény na straně 15, kterou jste předtím přepsali již třikrát (hlavu vzhůru, i tohle je při psaní normální). Dá se dokonce říci, že právě ve chvíli, kdy hodně upravujete a měníte, je následná korektura opravdu hodně důležitá, protože potřebujete odhalit místa, kde jste při přesouvání věty do jiného odstavce nechtěně vymazali celá dvě slova; věty, kde jste změnili podmět, ale koncové i/y v přísudku zůstalo původní (stává se docela běžně, že právě tohle člověk při přepisování opomeneme); slova, která při opakovaném přestylizovávání věty omylem zůstala v jiném pádu apod. Zkrátka a dobře, závěrečné doladění jazykové a formální stránky textu není radno podceňovat.

V deseti bodech si nyní můžeme představit několik tipů, jak při finálních korekturách postupovat – neberte to ovšem jako dogma, každý má svůj styl práce (klidně se v komentářích svěřte, jak při korekturách postupujete vy):

1. Po finálním dopsání textu (mám na mysli text, u něhož již nepředpokládáte žádné zásadní „příběhotvorné“ úpravy) jej nechte nějakou dobu odležet. Po všech možných změnách, které jste dělali, je dobré získat od něj alespoň malý odstup.
2. Text si po sobě pomalu a soustředěně přečtěte, klidně po jednotlivých částech, snažte se vnímat primárně nikoli dějovou, ale formální a jazykovou stránku textu: Dávají věty smysl? Nechybí v nich nic? Slovo nebo čárka? Není zde omylem místo čárky tečka a naopak? Není mezera na nějakém místě, kam nepatří (v jednom textu jsem třeba dumala nad tím, co jsou to ty proby lémů, do nichž se postavy nechtějí dostat)? Nemám přehozený slovosled? Není tam překlep? Mám správně všechna y a i, mám správně tvary zájmen (*), zdvojené hlásky (on rozdíl mezi obranným valem a obraným valem může být skutečně zásadní, zvlášť, když se tam ještě připlete překlep a je z toho rázem obraný vak)? Nejsou zde jiné pravopisné chyby? Neuteklo někde skloňování? Pokud jsem si troufl/a na přechodníky, jsou všechny ve správném tvaru? Mám správně uvozovky? Atd.
3. Při jakýchkoli pochybnostech sáhněte po Jazykové příručce.
4. Zkuste si text přečíst nahlas. Případně si nahlas přečíst jen některé pasáže, zejména složitější souvětí. Ostatně hlasité (či alespoň šeptané) čtení vlastního textu lze doporučit nejen na závěr, ale kdykoli v průběhu tvorby.
5. Pro kontrolu překlepů jsem kdysi dávno slyšela radu přečíst text odzadu, po jednotlivých slovech, aby člověk skutečně vnímal pouze slova, a ne kontext. Párkrát jsem to zkusila, ale moc jsem toho takto nepřečetla. Je to totiž dost náročné, a nadto praktikovatelné patrně jen u krátkých textů.
6. Pokud máte možnost nechat svůj počítač, aby vám váš text přečetl nahlas, můžete to zkusit i v rámci korektur. Sama jsem to sice (zatím) nezkoušela, ale dostala jsem tip, že je to dobrý způsob, jak si při korekturách pomoci.
7. Poproste někoho, zda by si váš text mohl přečíst a pomocí vám vychytat případné chyby a překlepy. Jako autor už totiž vnímáte svůj text jinak, něco dokonce ani už nejste schopni vidět (ovšem vrátíme-li se k předchozímu bodu, váš počítač to „vidí“). I kdyby ten, koho o tuto pomoc požádáte, byl člověk, který je k vašemu dílu jinak zcela nekritický (maminka, partner, kamarád atd.), tak vás zcela jistě upozorní, že vám někde chybí slovo, máte překlep nebo pravopisnou chybu. Člověk, který je k vám nekritický, vás má patrně hodně rád a nebude chtít, aby ve vašem textu zůstaly do očí bijící, nesporné chyby.
8. Zvlášť v případě, že sami nejste v pravopise příliš pevní v kramflecích, je velmi důležité nechat si text zkontrolovat někým jiným, ještě lépe možná dvěma na sobě nezávislými osobami.
9. Vyplatí se nespěchat.
10. Pokud jste vynechali bod 7, tak se k němu, prosím, vraťte. Nespoléhejte jen na vlastní síly a na vlastní oči.

Na závěr jsem si nechala jednu námitku, která možná nyní zazní, případně už zazněla v průběhu četby tohoto článku: Pokud je příběh sám o sobě dobrý a dobře podaný, pár chyb by mu přece zlomit vaz nemělo.

Nemělo. Ostatně, nedělejme si iluze – i přes několikanásobné korektury patrně nikdo nevypustíme do světa text překlepů prostý a naprosto bez chyb. Vždycky tam něco zůstane. To lidé, kteří hodnotí literární soutěže, samozřejmě vědí. Pokud je text jinak skutečně dobrý, nad občasnou chybou většina porotců patrně přimhouří oko. Pokud ovšem jde pouze o občasnou chybu, nikoli o opakované zmnožení omylů a překlepů, natož o téměř demonstrativní pohrdání pravidly českého pravopisu. Na formě totiž také záleží. Nechcete přece totiž, aby váš text působil nedotaženým, či dokonce odbytým dojmem, že?

Řekněme si to ještě jinak: Pokud někomu dáváme jako dárek drahé hodinky, zabalíme je do potrhaného, umaštěného obalu od mírně žluklých chipsů?

Arenga

(*) Je s podivem, jak často jsou zaměňována zájmena ji/jí, případně ni/ní. Viděla jsem dokonce texty, kde to autor musel střílet vysloveně od boku, padni komu padni, a myslím, že  i text, kde to bylo důsledně naopak. Pokud v zájmenech tápete, doporučuji tento článek.

P.S. Někde v článku jsou schválně dva „překlepy“. Našli jste?