Překlepy děláme všichni. Někdy nám prostě jen ujede písmenko a nesmyslné slovo je na světě, jindy se nám povede překlep, který změní význam a stává se zdrojem pobavení. Někdy v tom mají prsty i automatické opravy. Dodnes vzpomínám na takové perly jako obličej posedlý pihami, slizy stékající po tváři nebo dech vonící mraženými mandlemi. Každopádně, za nějaký ten překlep vás nikdo peskovat nebude. Pokud tedy není v každé druhé větě, to pak už napovídá, že jste po sobě text ani nečetli.

Co když ale ty překlepy nejsou nechtěné?

Teď si asi ťukáte na čelo a říkáte si, co chci tímhle nesmyslem říct. Proč by někdo chtěl psát překlepy? Víte, mám doma knihu, ve které jsou dokonce úmyslné hrubky. Naštěstí (ne)máme mléko od Neila Gaimana. V jedné pasáži vystupuje skupinka upírů, jejichž dialogy jsou psané tak, že kde šlo zaměnit I/Y apod., tak to je naschvál špatně. Pak se mi vybavuje nejméně jeden moment z nějaké Zeměplochy, kde je citováno sdělení, které psal někdo ne úplně gramotný. Nebo si vzpomeňme na to, jak pejsek s kočičkou psali dopis.

Podobných případů, v nichž by se mohla vyskytnout chyba, by nás asi napadlo víc. Postavy si můžou psát SMSky, dopisy, deník a všechno možné další, co můžete citovat včetně nedostatečného pravopisu nebo překlepů.

Otázka pak zní, zda by to někoho bavilo číst. Upřímně, pokud po vzoru pana Pratchetta zmíníte cedulku s napsanou jednou větou, v níž jsou čtyři chyby, je to vtipný detail. Ovšem kdybyste nám dávali k nahlédnutí chybami se hemžící deník jedné z postav, který by tvořil podstatnou část textu, tak by už tento nešvar mohl někoho prudit.

Zkrátka a prostě, řiďte se zlatým pravidlem, že všeho moc škodí. A pokud jste svědomitý autor, tak vám ty chyby stejně nepůjdou tak snadno přes prsty. Plus se připravte na značně vysokou šanci, že vám korektor chybu označí, i když bude bít do očí, že je zamýšlená. Osobní zkušenost. Očekávejte, že se vám to stane i v případě, když budete chtít použít nářečí, které druhá strana nezdá. Od Arengy jsem dostal tip na „Kaj jdete?” namísto „Kam jdete?”, což se u nich v kraji běžně používá. Jenže napsané to prostě vypadá jako překlep, nic víc. Napomáhá tomu i fakt, že J a M jsou na klávesnici pod sebou

Jo, a když už jsme u tohoto tématu, tak jak by vám řekl Dan Tučka, hlavně nepište postavu s nezvyklou vadou řeči. Kdo jste četli Umrlčí tanec, víte. Číst se to dá, ale psát to je na palici.

Tak jo, řekli jsme si, co radši nedělat, a když už, tak jak. V čem je tedy problém?

Teď mě omluvte, nemám úplně čas to po sobě číst, takže zbytek článku bude plný překlepů.

Přesně v tomhle.

Vážení, příběh ve formě více či méně deníkového zápisku, ideálně uveřejněného na internetu, zní lákavě. Je to formát, se kterým se dá vyhrát. Působí moderně. Zcela upřímně, třeba na Twitteru najdete poměrně dobré příběhy. Sem tam status, občas fotka nebo krátké video. Pokud máte dostatečně zajímavé téma, věřte, že si čtenáře najdete. Dokonce bych tento styl vyprávění mnoha lidem doporučil spíš než psaní.

Právě těm, kteří se pokouší čtenáře balamutit tvrzením, že píší ve spěchu, takže máme očekávat chyby, bych formu statusů doporučil. Píšete jen krátké zprávy a na sem tam překlep asi nikdo hledět nebude.

Dáme si příklad příběhu psaného ve spěchu, ano? Bude stačit jediná věta.

Spěchám, protože mi jdou po krku!

A je to. Autora někdo pronásleduje a on píše schovaný ve skříni. Snaží se nám například honem sdělit, co vedlo k této situaci. Dáme si pauzu na zpracování této informace, jo?

Už?

Dobře, taky vám to přijde jako strašně nepravděpodobné? Jsem schovaný s mobilem nebo notebookem ve skříni a nemám nic lepšího na práci než honem honem sepsat do nejmenšího detailu, proč tu jsem?

Vážení, mám tu jedno pro a jedno proti. Napíšu vám je však z jistého důvodu v opačném pořadí.

Proti: Je to nesmysl. Volání o pomoc nemá podobu desetistránkové povídky. Podobný příběh bych psal jedině až poté, co nebezpečí pominulo. ALE! V tom případě víme, že hrdina vyvázl v pořádku, takže zmizí část napětí, jak to asi dopadne. A hlavně, to by snad měl čas po sobě text přečíst a vychytat chyby, ne?

Pro: Předpokládejme, že to opravdu píše ještě ve skříni. Díky tomu netušíme, jak příběh dopadne. Otázka zní, kdo jej uveřejnil. Autor sám? Dostane ode mě klišé body navíc, pokud jej odklikl uprostřed rozepsané věty. Nebo ho nepřátelé objevili a provedli to oni, například tak, že přepsali závěr, aby vyzníval, že to je celé vtip? No, tak tady zase nedává smysl, proč by vůbec něco uveřejňovali. Vidíte? Tady by styl statusů na sociální síti byl o hodně logičtější.

Zkrátka, z pro i proti vyplynulo, že to jako příběh nedává moc smysl. Tohle je ovšem pouze můj příklad, věřím, že byste jistě vymysleli lepší příběh, kde by to fungovat mohlo. I tak se musíme o to víc pozastavit nad prohlášením na začátku, že autor spěchá, tak máme omluvit překlepy.

Víte co? Působí to na mě stále víc jako obyčejná výmluva. Mělo to dodat textu na autenticitě nebo atmosféře? V tom případě autor tak jako tak zvolil špatnou formu. Pokud chce psát něco podobného, tak se jedná o podobné rádoby vtažení do děje jako zakončit text slovy „jsi na řadě“ nebo „otoč se“. Je to nadužívané, trapné a s originalitou to nemá nic moc společného. Zkrátka, obhajovat chyby jako součást stylu není to pravé ořechové a nikdy nebylo. A nebude. A basta.

Tím, že na problém poukážeme, jej nevyřešíme. Čtenář bude celý text vnímat stejně jako bez upozornění, to jest jako amatérsky působící a nevybroušený. Jestli chcete, aby váš příběh něčím vyčníval z řady, tohle opravdu není správná volba.

Chyb snese čtenář jen určité množství, ať už chtěných nebo ne. A porotce ještě méně.                         

Sikar