Už vícekrát jsme psali, že to, co píšete, je dobré ověřovat. Netýká se to ovšem pouze reálií nebo toho, jak se píše a co znamená to které slovo (o čemž pojednává třeba tento článek).

O tom, že je třeba ověřovat fakta, z nichž v našem příběhu vycházíme nebo o která se nějakým způsobem otřeme, není třeba nijak dlouze diskutovat.

Vždy je lepší informaci třikrát ověřit, než ji jednou napsat špatně.

A to ať už se to týká kulturně-historických reálií nebo fyzikálních zákonů – např. toho, že než se kované železo začne tavit, dřevo dávno hoří jasným žlutým plamenem. Mimochodem, našla jsem na to zajímavou tabulku na internetu: teplota hoření a barva plamene (Sbor dobrovolných hasičů Olešník); koho by zajímal bod tání některých kovů, tak může nahlédnout tady.

Nezřídka je dobré ověřovat i elementární věci, které jsme na sto procent slyšeli opakovaně během povinné školní docházky. Člověk si nikdy nepamatuje všechno – naopak, co se pravidelně nepoužívá, bývá odsouzeno k tomu, aby uvolnilo místo v aktivní paměti něčemu důležitějšímu. Takže ačkoli ta či ona informace v naší paměti stále někde je, zkrátka si ji jen tak nevybavíme, v lepším případě máme povědomí o tom, že tohle jsme „už někde slyšeli“ nebo matně tušíme, o co by asi tak mohlo teoreticky jít. Takže se nestyďme ověřovat i to, co bychom měli dávno znát. Samozřejmě, někdy to může být piplačka, nicméně v dnešní době, kdy nám stačí pár kliknutí na internetu není ověřování základních faktů zase tak složité.

V tomto článku jsem ovšem nechtěla psát pouze o ověřování faktů a reálií, ale i o ověřování něčeho, co na první pohled vypadá docela jednoduše, ale ve skutečnosti může být trochu záludné. Jde o ověřování jmen.

Nemám na mysli jména konkrétních současných nebo historických osobností (i když i tam se mnohdy hodí ověřit, jak se ten který člověk jmenoval celým jménem), ale jména postav, které si jakožto autoři kompletně vymýšlíme.

Zdá se to divné? Možná, ale existují minimálně dva dobré důvody, proč se to vyplatí nepodcenit.

1. Nepoužil toto jméno pro literární postavu už někdo jiný?
2. Nejedná se o jméno skutečné, žijící nebo již zemřelé osoby?

Nepoužil toto jméno už někdo jiný?

Vždy je dobré se ptát, zda nápadně podobné nebo dokonce zcela totožné jméno nedostal již nějaký jiný literární hrdina. Týká se to nejen jmen zcela smyšlených, ale i jmen na první, druhý i třetí pohled zcela civilních.

Samozřejmě, nemusíme být za každou cenu zcela originální, jsou jména, nad nimiž se patrně nikdo nepozastaví, ani kdyby je užilo ve svých dílech deset autorů současně, nicméně jsou velmi známá jména z velmi známých děl, kterým bychom se určitě měli vyhnout.

Autor to zpravidla neudělá schválně, aby pojmenoval svou postavu stejným jménem, jaké už nese jiná literární postava (anebo to naopak schválně udělá, ale pak by mělo být vysvětleno nebo aspoň naznačeno, proč to tak je, a měl by z toho být cítit jasný autorský záměr). Jenže nikdo z nás nezná všechno, co kdy kde vyšlo, málokdo čte všechny žánry, stejné jméno můžeme vymyslet úplně náhodou. Případně to nemusí být až taková náhoda, ale konkrétní jméno jsme někde náhodou zaslechli nebo četli, líbilo se nám a pak jsme je, bez jakýchkoli souvislostí sami použili. Raději na to pozor, ono by totiž nakonec bylo asi docela hloupé pojmenovat svého hrdinu úplně stejně, jako autor té slavné detektivky, co trhala žebříčky prodejnosti minulý rok – co na tom, že jsme ji nečetli.

Pozor i na to, že některá jména mohou být chráněna autorskými právy. Naopak pokud použijeme jméno z mytologie nebo jméno (případně příjmení) zcela civilní, obvyklé až tuctové, nikdo nám nebude moci vůbec nic vytknout. Například John Smith – tak se jmenovalo nejen mnoho literárních postav, ale ještě více skutečných mužů (viz odkaz).

Samozřejmě, pokud vy i vaše kamarádka použijete pro postavu své povídky např. jméno Stella Čermáková, může se stát maximálně to, že, pokud pošlete povídku do stejné soutěže, vystavíte se riziku, že se to porotcům bude krapítek plést (ale možná si toho v záplavě textů ani nevšimnou). Použití stejného jména může být v tomto případě zvláštní náhoda – nebo také vůbec nemusí, pokud máte ve třídě spolužačku téhož jména, kterou obě z duše nesnášíte…

Tím se ovšem dostáváme k bodu dvě:

Nejedná se o jméno skutečné, žijící nebo již zemřelé osoby?

Samozřejmě i zde je třeba rozlišovat za prvé to, o jaké jméno se jedná, a za druhé to, jak známá je osobnost, která je jeho nositelem. Ideálně pak zvážit oba faktory dohromady. Na následujících řádcích se budu věnovat jménům českým, což ovšem neznamená, že podobný problém nemůže nastat i se jmény cizími.

Pokud se rozhodneme pojmenovat své postavy například Jiří Novák a Jana Nováková, jde o tak častá jména, že nějakou shodu s kýmkoli vůbec řešit nemusíme; lidí s tímto jménem a příjmením je u nás tolik, že prakticky nikoho nenapadne ztotožňovat naši literární postavu s někým určitým. Konkrétně Novák a Nováková jsou dle tohoto zdroje nejčastějšími příjmeními v České republice, Jiří je pak dle stejného zdroje nejčastějším mužským a Jana nejčastějším ženským jménem.

Problém může nastat, pokud zvolíme jméno ne příliš časté (četnost jména jde opět ověřit na www.nasejmena.cz), navíc v kombinaci s ne zcela tuctovým příjmením. Nositelem takové kombinace jméno+příjmení může být jen pár lidí v republice – což opět nemusí představovat žádný problém, pokud někdo z nich není/nebyl veřejně známý či něčím významný. Nebo pokud to není náš soused, který si naše dílo přečte a potom nám přijde rozbít ústa.

Poměrně záludná zde může být i práce našeho podvědomí. Jak to myslím? Vymyslíme své postavě jméno – třeba Svatopluk. A automaticky nám k tomu jako vhodné příjmení naskočí Čech nebo Beneš.

Nebo nějaké jiné příjmení, které jsme v souvislosti se Svatoplukem někdy někde slyšeli a utkvělo vám v paměti. Zkrátka podvědomí pracuje. Pochopitelně to může fungovat i naopak: máme vymyšlené příjmení a automaticky nám k němu naskočí křestní jméno.

Problém je, že taková kombinace jméno+příjmení zpravidla někomu patří, a i když na něj nemá copyright, může být užití stejného jména problematické. Nemyslím zde hned ochranu osobnosti, ale prostý fakt, že toto jméno mohou mít s konkrétním člověkem spojené i naši čtenáři, kteří se jednak možná budou ptát, proč jsme hrdinu pojmenovali právě takto, a jednak si tvář toho konkrétního člověka mohou při čtení přímo představovat – což pravděpodobně nechceme.

To, o čem jsem psala v předchozím odstavci se může stát velice jednoduše. Nedávno jsem jedné osobně přisoudila příjmení, které se mi k ní docela hodilo, křestní jméno naskočilo automaticky. Ano, tušíte správně: něco se mi na tom nezdálo a měla jsem pocit, jestli jsem to už náhodou někde neslyšela. Když jsem následně prohnala tuto kombinaci jména a příjmení googlem, okamžitě jsem zjistila, že jde o poměrně známého trenéra lyžování. O lyžování se nezajímám, ale jméno jsem určitě už slyšela, takže ano: podvědomí zapracovalo

Jména právnických subjektů

Podobný problém může nastat i se jmény právnických osob nebo různých uskupení (např. hudebního tělesa).

V první řadě jde o firmy. Pokud na stránkách svého románu (své povídky) necháváme působit fiktivní firmu, je opravdu velmi dobré si ověřit, že stejné jméno nenese nějaká skutečná firma. Zvlášť v případě, že popisujeme firmu zabývající se nějakými nekalými praktikami nebo mající působit vysloveně negativně až padoušsky. Pokud by se nám náhodou stalo, že si „vymyslíme“ jméno firmy, která doopravdy existuje, můžeme se dostat do solidních problémů, a to i v případě, že ona firma podniká ve zcela jiném oboru.

Jistě, pokud píšeme pouze do šuplíku, tak tohle řešit nemusíme, dokonce si na nějaké firmě podobným způsobem můžeme cíleně zchladit žáhu (pak ovšem již nejde o náhodné použití jména). Nicméně v případě, že chceme text publikovat, a to třeba „jen“ na internetu, je záhodno se podobné shodě vyhnout. Ostatně internetové publikování může být v tomto případě dokonce nebezpečnější, než publikování v tištěném sborníku pro úzký okruh fanoušků.

Podobně je dobré ověřit si třeba i to, zda skutečně neexistuje nějaká hudební skupina, politická strana či hnutí či jakákoli organizace, ať už profesionálního či dobrovolného charakteru. Samozřejmě, pokud jde o nějaké lokálně působící zahraniční zájmové uskupení, je dost málo pravděpodobné nejen to, že na shodné pojmenování v našem českém textu jeho členové přijdou, ale také to, že toto uskupení budou znát naši čtenáři. V každém případě, jistota je jistota a někdy stačí změnit jen pár písmen.

Takže pozor na jména a jejich náhodné shody, ty dvě minuty na ověření za to opravdu stojí.

Arenga