Slyšeli jsme tuhle frázi už mockrát. Od učitelů, rodičů, bet, kritiků, ti šťastnější z nás od nakladatelů. Většinou je taky doprovázena konkrétními pokyny, co s danou pasáží provést (často vyhádanými kompromisy, kdy se nám nechce přece jen ustupovat). Co ale dělat, když se vám na dotaz, co s tím, dostane pokrčení rameny. Anebo sami narazíte na pasáž, která prostě „není vono“. Jak to rozpitvat a předělat?
O přepisování jsme toho napsali už spoustu, ale většinou jsme se drželi spíš v obecné rovině, konkrétnější výjimkou budiž Míšin článek Jak vypiglovat text. Dneska to zkusím konkrétněji.
Dopsali jsme se do úzkých a nevíme, kudy z konopí?
Můžeme začít tím, že se podíváme na nejčastější problém, totiž porušení vlastních nastavených pravidel:
- Co vím o postavách, které se situace účastní? Skutečně se chovají podle povahy, které jsem jim přisoudil/a?
- A pokud ano, mám skutečně různé postavy nebo jednu přes kopírák?
- Pokud mám kopírákové postavy, jak je můžu pozměnit?
- Mohla tato situace vůbec vzniknout podle zákonů (právních i fyzikálních) mého světa?
Ve své knize Software Takes Command Lev Manovich píše sice o médiích, ale jeho citát si můžeme předělat po svém:
So while today the content of these new media may often look the same as that of its predecessors, we should not be fooled by this similarity. The newness lies not in the content but in the software tools used to create, edit, view, distribute and share this content.
Volný překlad: Takže zatímco obsah těchto nových médií dnes často vypadá stejně jako v jeho předchůdcích, nesmíme se nechat touto podobností oklamat. Jejich novost nespočívá v obsahu, ale v softwarových nástrojích použitých k vytváření, editaci, prohlížení, šíření a sdílení tohoto obsahu.
Co to má společného se psaním?
Pokud to, co je „vepředu“, zůstane stejné, zatímco se změní pozadí, díváme se na zbrusu novou věc. V takovém případě nezáleží jen na tom, co vidíme, ale jak jsme k tomu došli.
Pokud to zkombinujeme s potřebou předělat postavu, můžeme překopat její motivace a strachy, což nám poskytne řešení naší sporné scény. Tím, že jsme změnili, z čeho postava vychází a kam kráčí, jakými cestami a jak se přitom chová, může najednou celá situace dopadnout úplně jinak. Jen pozor, aby se nám z toho nestal Sikarem popisovaný Jen Obyčejný Sedlák…
(A další důležitá věc po změnění nějakého faktu na pozadí postavy nebo světa je projít už napsané kousky a zkontrolovat, jestli vám nezbylo v textu něco, co jim protiřečí!)
Další bod může být:
- Pokud vám to připadá nudné, JE to nudné. Pro vašeho čtenáře dvojnásob.
Můžete se ohánět potřebou uvedení informací jak chcete, ale to není omluvou pro suchopárné sdělování faktů. To vám projde tak na podnikové poradě (a taky ne všude), ne při psaní beletrie. Pokud jste zjistili, že v pár odstavcích provádíte (hezky česky) intenzivní infodump, je na čase se zamyslet, jak můžete tyto informace sdělit čtenáři, aniž byste mu zopakovali zážitky ze školních lavic.
Nejlepší je fakta rozkouskovat, rozstrkat na různá místa příběhu a podávat formou děje s dialogovou oblohou. Jinými slovy, podívejte se, kam můžete nacpat trochu (TROCHU) informací, a ještě takovým způsobem, aby vyplynuly z děje. Možná se o nich můžou postavy bavit, ale ne tak, aby to zabralo několik stránek a bylo stejně chutné a záživné jako nesolená suchá rýže.
(Tady taky pomáhá rozbít monologové monolity. To video je strašlivě rozmazaný, pusťte si jen zvuk. Vážně.)
- Dobré je taky podívat se na dynamiku textu.
Dynamika, nebo chcete-li intenzita, vyplývá jednak z délky použitých vět, jednak z toho, jak za sebou řadíte jednotlivé akční a „odpočinkové“ scény.
Pod akční scénou se rozumí zpravidla scéna bojová, ale to není nutně pravda. Stejně akční je scéna milostná, hádka a podobně. Něco, kde se toho odehrává trochu víc než v těch ostatních.
Na druhou stranu, odpočinková scéna je taková, kde děj zpomalí. To neznamená, že je méně důležitá, než ta akční! V odpočinkové scéně může postava při zkoumání neznámého artefaktu přijít na nějaký zlomový fakt, v poklidném rozhovoru s přáteli dojít k důležitému rozhodnutí a podobně.
Jsou povídky, které jsou jedna dlouhá, nekonečná smršť akčních scén od začátku do konce. Takové povídky často unavují, nenabízí čtenáři žádné místo k psychickému odpočinku a číst něco takového je jako běžet maraton. Taky to nebudete dělat každý den.
Pak jsou povídky, které mají akce jen minimálně, pokud vůbec nějakou. To je jako sedět na břehu rybníka a jenom se koukat na krásné klidné okolí. Na chvíli je to docela fajn, ale pokud nepotřebujete fakt vypnout, asi nebudete koukat na rybník každý den celý den.
Proto je dobré tyhle typy scén střídat. Ony i samy gradují a navazují – z poklidného rozhovoru, kde dojde k odhalení vzájemných citů, může dojít jak na vášnivý polibek, tak na vášnivý souboj. Jen ty vášně cloumají pokaždé trochu jinými emocemi.
A ještě k té délce použitých vět: obecné pravidlo praví, že čím vypjatější a rychlejší akce, tím v kratších větách se odehrává.
Nesmíte ale toto pravidlo brát doslova. Někdy je krátkých vět až moc. Hlavně, když jsou těsně za sebou. Nedá se to pořádně číst. Když jsou nacpané v jednom odstavci. To se pak člověk těší na čtení. Ale zjišťuje, že musí zastavovat. Strašně. To. Ruší.
Prostě s krátkýma větama jako se silným kořením, jo?
A to střídání akčních a odpočinkových scén taky nemusí být nutně 1:1…
S dynamikou taky souvisí snaha nacpat toho do povídky co nejvíc.
- Musí to tam vůbec bejt?
Kolikrát jsme na těchto stránkách i v našich přenáškách oplakávali tu chvíli, kdy si vymazlíte scénu, je fakt dobrá, sype to – a absolutně se do příběhu nehodí, to už ani nespočítáme.
Pokud jste prohrabali všechny předchozí body a scéna pořád nesedí ke zbytku, je na čase udělat nemilosrdné Ctrl+X. Pak jsou dvě možnosti: buď milujete tu scénu tak strašně moc, že kolem ní přepíšete celou povídku (Ctrl+A, Ctrl+V, Ctrl+S), nebo si ji vložíte do samostatného souboru se slovy „jednou s tím něco udělám“ a za pár let ji (netknutou) stejně smažete (Ctrl+N, Ctrl+V, Ctrl+S).
Sikar měl předevčírem přednášku na Světě knihy o 15 nejhorších výmluvách autorů. Tak ty i jejich méně intenzivní varianty musí jít v tuhle chvíli stranou: když to nefunguje i po několika pokusech, tak to prostě nefunguje a nemá smysl to pitvat dál. Pryč s tím a znova.
Cože, že se vám ta scéna fakt strašně líbí? No, ne dost, jinak byste kolem ní právě přepsali povídku nebo ji donutili v textu skutečně fungovat. Pokud nad tím zavíráte oči s tím, že to není tak hrozný a kdo to pozná, je to vaše lenost a my, jako vaši čtenáři, kritici a porotci, to pocítíme skutečně výrazně.
Ale tak je to vaše rozhodnutí, že?
Rozmysli se, autore, rozmysli, na své štěstí dobře pomysli…
Související příspěvky
Existují pracovní pozice, kde se přímo vyžaduje, abyste dokázali mluvit a zároveň nic neprozradit. Tiskoví mluvčí, tajní agenti, …
Opět jednou jsem se rozhodl napsat o reáliích. Důvod je prostý – sem tam se v povídkách objeví …
Asi jste mě nedávno viděli sdílet článek v angličtině “We Have Always Fought”: Challenging the “Women, Cattle and …
Tento problém akurát riešim. 🙂 Pustila som sa do prerábky svojho najstaršieho rukopisu a väčšina scén sa nedá len tak opraviť – to treba od základu prepísať. Lenže… uvedomujem si, v čom boli chyby, že postavy nemali minulosť, nemali osobnosť, nemali dostatočnú motiváciu, atď. No keď som im začala minulosť a podrobné zdôvodnenia motivácie do textu vkladať, text mi začal puchnúť do nevídaných rozmerov! Z pôvodne tenkého rukopisu rastie hrubá “buchľa”! A tak som zneistela. Je to potrebné? Čitatelia aj redaktori totiž priveľkú dĺžku tiež zvyknú vyčítať. A on ten text, teda jeho kauzalita, na väčšine miest vlastne ako-tak fungoval aj bez toho. Mám nutkanie opravovať a dopĺňať aj mnohé z toho, čo nijaký čitateľ nevytkol. A text len rastie a rastie… A tak sa opakovane pýtam samej seba: Robím správne? Čo myslíte?
Bez znalosti původního textu (a těch předělávek) těžko něco myslet. Ale takhle od oka bych řekl, že pokud konkrétní pasáže nabývají o víc než takových deset procent, buď topíte sama sebe ve zbytečnostech, anebo vzniká úplně nová kniha, která bude mít s tou původní společného pramálo… Jednoduché pravidlo, kterým se lze řídit, zní asi takto: Je minulost postavy důležitá pro současný děj? Ovlivňuje ho nějak zásadně? Pokud ne, je fajn, že ji má, ale čtenář ji dopodrobna znát nepotřebuje; stačí utrousit sem tam náznak.
Hm, vyzerá to skôr na tú novú knihu… Kauzálne pre dej príbeh minulosť, charaktery ani vzťahy postáv nepotrebuje. (Každý si chce zachrániť život, či je blbý alebo chytrý, či má kopu kamarátov alebo žiadneho…) Preto sa prvá verzia obišla aj bez nej. Na druhej strane však zámerom knihy bolo čitateľov dojať tým, čo sa tým nebohým postavám stalo. A zdá sa že tento zámer v pôvodnej verzii nefungoval. Jeden z mála čitateľov, čo mi k tomu vtedy dal nejakú konštruktívnu kritiku (mimochodom, tiež Čech) povedal, že mu tam chýbala tá minulosť postáv. Je pravda, že to bol len názor jedného. No vzhľadom na to, že nad postavami v závere nik slzu nevynoril, a tiež vzhľadom na kopu príručiek a čitateľských skúseností sa domnievam, že tu je pes zakopaný.
Ostatne, ak by ste mali veľký záujem, môžem vám poslať ten pôvodný text na testovacie čítanie. Ale, úprimne, neodporúčam, lebo je to fakt hrôza… dialógy, štylistika, logika… z toho funguje máločo. 🙂
Zcela upřímně, ve slovenštině bych do toho ani nešel. Ne že bych jí nerozuměl, slovensky čtu od devíti let, ale od té doby, co si vedle vlastního psaní přivydělávám korekturami (a občas v podstatě právě i redakčním čtením), už se moc nehrnu do toho přibírat si podobnou práci ještě z vlastní píle – a slovenský text by přecejen znamenal o dost větší zátěž než český.
V pohode.
Napadlo mi, že som zabudla pripísať ešte jeden dôvod, prečo vkladám na začiatku do textu veľa omáčok. Znie to ako paradox, ale je to preto, že pôvodný úvod podľa priamych i nepriamych náznakov veľa ľudí nezaujal. A okrem chýbajúcich emócií postáv, ktorá sa tam snažím napchať ich minulosťou a vzťahmi, mi z vlastnej čitateľskej skúsenosti napadá druhý dôvod: priveľa pojmov a noviniek. Nielenže sa na prvých desiatkach stranách asi 4x ocitneme úplne na začiatku novej scény s osadenstvom, o ktorom čitateľ nemá ani poňatia, ale je to tiež na cudzej planéte. A na nej majú veľa vecí, ktoré na Zemi nie sú, preto sú nazvané novými pojmami a nevysvetlené, konkrétne builam, luid, pardos, kalen-ghodi, khares… no kto sa má v toľkých novinkách vyznať. Preto mi napadlo, že aby čitateľ nadobúdal aspoň nejakú hmlistú predstavu, čo číta, po zavedení každého nového pojmu mu dávam na zorientovanie zopár omáčok pozostávajúcich zo známych slov (a podľa možností pútavých). Proste aby nemal v texte pričasto zatiaľ nevysvetlené biele miesta. Neskôr, keď čitateľ začne či už z kontextu alebo po vysvetlení chápať, o čo sa jedná, plánujem omáčky zredukovať.
Celkom by ma zaujímal názor autorov, či je toto dobrá taktika, ako nestratiť čitateľov hneď v úvode na novom svete.
To, že se na deseti stranách čtyřikrát změní prostředí a postavy, bych jako chybu neviděl – když se to udělá dobře. Pokud znáte “Kmotra” (čiže “Krstného otca”), tak tam je úvod přesně takhle. Dvě tři stránky se skupinkou lidí v nějaké situaci – střih – úplně jiní lidé s jiným problémem – střih – dtto; jediné, co ty pasáže mají společného, je, že vždycky končí větou: “Musíme jít za donem Corleonem…” Jasně, scifi, notabene jinoplanetní, je něco jiného, ale pakliže ty sekvence jsou jedna každá poutavá a zaháčkují čtenáře otázkou “jak se sakra tohle bude řešit?”, funguje to.
Valení spousty nových pojmů na čtenáře, to už problém je (nedávno tu na tohle téma byl článek). Zase, samy o sobě nevadí, leč nesmí jich být najednou moc – když je čtenář nestíhá pobírat, neznudí jej to, avšak zmate, otráví a odradí. Takže dávkovat opatrně.
A zrovna tak s těmi omáčkami. Jsou potřeba, suché brambory se moc jíst nedají, ale když to na talíři čvachtá, taky to není úplně dobře…
(A zase – všechny tyhle výroky nutno brát povšechně, bez znalosti konkrétního textu je jejich platnost nejistá.)
Dovolím si připojit jednu hodně rebelskou poznámku. Tento článek, obzvláště pár odstavců o suchopárném líčení informací až po monologové monolity, si měl přečíst Umberto Eco (ano, vím, že je to anachronismus), než poslal do tisku Foucaultovo kyvadlo. Protože celých těch sedm set stran není o ničem jiném. A vidíte, módní světový bestseller.
Jinak Adhaře jako vášnivá čtenářka – nevadí, když přepracováním nepovedeného staršího díla vznikne dílo nové a značně rozsáhlejší, pokud má hlavu, patu a dynamiku. Nemám ráda hubené knížky (mluvím za širší čtenářskou obec).