Termity, kterým se v dnešním článku plánuji věnovat, samozřejmě nemají nic společného s hmyzem, ale jde o oblíbenou zkomoleninu slova termíny. Článek se ovšem nebude týkat pouze cizích termínů, ale obecně problémů s používáním některých slov.

Skutečný význam slova

V první řadě bych ráda poukázala na nešvar, který jsem letos potkala v nemálo povídkách. Jde o užití slova v nesprávném významu.

Omyly tohoto druhu můžeme pro větší přehlednost rozdělit do tří skupin:

1. Cizí termíny či počeštěná slova cizího původu, které autoři použijí v dobré víře, že znamenají právě to, co v textu potřebují. Nu, neznamenají.
2. Slova česká, nicméně běžně neužívaná v tom významu, který jim autoři v konkrétních souvislostech přisuzují. Někdy jde o slovo sice zvukově podobné, leč znamenající něco úplně jiného.
3. Slova, o nichž se autoři zjevně domnívají, že znamenají to, co chce vyjádřit, ale ve skutečnosti jde o tvar, který v češtině vůbec neexistuje; sem patří i špatné skloňování a podivné odvozeniny od existujících slov.

Oživme si nyní článek několika modelovými příklady, jak rozhodně ne:

Poznámka: ačkoli jednotlivá slova byla někde skutečně použita takto špatně (kromě jednoho, ale neřeknu, které to je), věty jsou vymyšlené jako ilustrační příklady. Nejedná se tedy o přesné citace z konkrétních povídek.

Vymáčkla z plic poslední zbytky kyslíku. (A oxid uhličitý jí tam zůstal? Kyslík a vzduch nejsou synonyma.)

Netušil, zda je to skutečné, či jde pouze o trapu. (Přidejme a a hned máme nepochybně zamýšlenou atrapu – chyba tohoto typu ovšem může být pouhý překlep.)

Spadl a způsobil si fakturu holenní kosti. (Na vině může být opět pouze překlep, každopádně pokud dotyčný nebyl řádně pojištěn, faktura za zlomeninu bude určitě také nepříjemná. Mimochodem, pokud by autor z neznalosti nebo omylem vypustil ve slově holenní jedno n, rázem by neměl kost holenní, ale kost na holení a text by se stal ještě absurdnějším.)

Zdobená čelenka byla posázená akáty. (Akáty a acháty – zní to podobně, ne?)

Sesedli se kolem hořícího ohniště. (Opravdu? A nehořel v tom ohništi spíš oheň?)

Na okenním skle se rojily kapky deště. (Ne, nejedná se o fantasy, kde jsou kapky deště živé…)

Rytíři se večer utábořili a rozdělali táborák. (Ne každý oheň je hned táborák…)

Tváře měl slité slzami. (Slova slitý a zalitý nejsou synonyma.)

Byl smutný a tvářil se velmi poklesle. (Ani skleslý a pokleslý nejsou synonyma.)

Hleděl na něj skleněnýma očima. (Skelný pohled a skleněné oči samozřejmě také nejsou totéž.)

Byla to ubohá čtvrť, žila zde jen městská splodina. (Mezi spodinou a splodinou je rovněž nezanedbatelný rozdíl. Ono hlavně nic jako splodina neexistuje, látka vzniklá jako produkt něj. reakce, výrobního procesu n. pochodu, jak to definuje Slovník spisovného jazyka českého, se totiž správně píše zplodina.)

Kmitajícími panenkami zkoumal text před sebou. (Svádí to k různým představám, ale postava prostě jenom rychle čte.)

Konec doutníku se při každém potahu rozzářil jako zadeček světlušky. (Potah máme třeba koňský nebo potah na pohovce, zde je ovšem myšleno potáhnutí.)

Dojalo jej to, ale zvládl odříkat svůj text bez pohnutky v hlase. (Pohnutka a pohnutí vypadají skoro stejně, ale opravdu jde o něco úplně jiného.)

Už se ničeho aktivně neúčastnil, stal se z něj pouhý sledovatel. (Zjevně podle vzoru pozorovatel…)

Z napadeného tábora se ozval srdceryvný křikot. (Křikot podle vzoru šepot?)

Ohně plají do velké výšky. (Správně samozřejmě Ohně planou.)

Záměna může být někdy opravdu kuriózní až směšná a žádný autor určitě nechce, aby se jeho čtenáři uprostřed vážné, dramatické či dojemné scény prohnuli smíchy (dobrá, někdo to možná chce, ale pak by mělo být jednoznačně poznat, že jde o záměr, a nikoli o kouzlo nechtěného). Může snadno nastat i situace, že čtenář na daný text pouze vyvalí oči a bude v duchu přemýšlet, pod vlivem jakých legálních či nelegálních drog autor tento text stvořil.

Řešení problému se záměnami slov je poměrně jednoduché, můžeme si ho shrnout v několika bodech:

1. Používejte jen ta slova, která skutečně znáte a jste si bezpečně jistí, co znamenají.
2. Pokud si nejste jistí významem slova, případně tím, zda se skutečně užívá v daném kontextu či jak se správně skloňuje, nestyďte se sáhnout po slovníku případně po pravidlech českého pravopisu. Můj oblíbený je osmidílný Slovník spisovného jazyka českého, dnes dostupný už i on-line, správně tvary slov (včetně správného skloňování či časování) a odkazy na slovníky najdete i v Jazykové příručce. Určitě je lepší jedno slovo třikrát ověřit, než jej napsat špatně a pokazit si tím celý text. Pokud jde o slovo složitější (děkuji Sikarovi za příklad s messerschmittem), určitě si také ověřte, že jej píšete správně. Bylo by poměrně trapné udělat ve třikrát použitém slově třikrát chybu, a to pokaždé jinou.
3. Pokud slovo, jímž si nejste jistí,ve slovníku nenaleznete, buď jej raději nahraďte nějakým jistějším, nebo zkuste hledat dál, klidně i na Google, zda toto vámi zamýšlené slovo někdo již někde použil a v jakém kontextu, případně tvaru. Může se jednat o slovo z nějakého dialektu, slovo nespisovné nebo slovo, které v češtině zdomácnělo teprve v několika posledních letech. Jestli ho pak použijete, či ne, záleží na vás, mimo jiné je však třeba zvážit, jakým stylem je váš text psaný a v jaké pasáži jej chcete použít (k tomu se vrátím ještě o něco později).
4. Dejte text přečíst někomu jinému. I jinak zcela nekritický rodinný příslušník by vás měl upozornit, pokud budete psát do očí bijící hlouposti.
5. Pokud nemáte žádného ochotného dobrovolníka, který by si váš text přečetl a opravil vám chyby, a rodičům či prarodičům, kteří by třeba i ochotní byli, text z různých důvodů dát přečíst nechcete, můžete se prostě zeptat na to určité konkrétní slovo a jeho správný význam. Fakt se nestyďte, jako malí jste rodičům určitě položili značně množství mnohdy dost záludných otázek, tahle jedna (dvě, tři, deset…) navíc by je rozházet neměla. A třeba si s vámi moc rádi popovídají nejen o psaní.

Jsem tvůj dokonalý software a vím mnohem lépe než ty, co chceš napsat…

Samostatnou kapitolou jsou automatické opravy. Určitě to znáte: tvoříte svůj text a zcela určitě víte, že píšete přesně to, co chcete, že jsou všechna slova správně a ve správném významu. Ale ouha, když se k textu vrátíte, ono to tak není!

Proč? Protože vám v textu zařádil novodobý tiskařský šotek zvaný automatické opravy. Váš počítač (tablet, mobil) si totiž občas myslí, že je chytřejší než vy, a že přesně ví, co chcete napsat. Zejména tablety a mobily jsou v tomhle celkem vypečené.

S perlami, které vznikly přičiněním automatických oprav, se můžete pochlubit v komentářích. Já jsem se onehdy například musela docela smát, když mi automatické opravy udělaly z věty: Klátila nohama ve vzduchu. větu: Mlátila Milana ve vzduchu.

Řešení tohoto problému by se dalo shrnout v pouhých dvou bodech:

1. Pořádně, opravdu pořádně si po sobě text přečťete, nejlépe několikrát. (Může se zdát zbytečné tohle připomínat, ale opravdu jsem se setkala s texty, u nichž jsem si vážně kladla otázku, zda to autor po sobě četl aspoň jednou.)
2. Dejte přečíst text jiné osobě. Je velká pravděpodobnost, že i čtenář jinak nekritický podobné nesmysly odhalí.

A bude tomu rozumět čtenář?

Tohle je rozhodně otázka, kterou byste si při užití jakéhokoli méně obvyklého slova měli určitě položit – a to i když se jedná o slovo, jehož významem jste si bezpečně jistí. Je ten či onen výraz pro čtenáře obecně srozumitelný? Není to příliš odborný výraz, který zná jen hrstka lidí a ostatní jej mohou snadno zaměnit za něco úplně jiného? Nejedná se o nářečí, kterému sice „u nás“ rozumí každý, ale na druhém konci republiky tohle slovo nejspíš nikdo nikdy neslyšel? Nejde o nějaký zkomolený patvar, který se před lety ujal v naší rodině, my ho bereme jako obvyklý, ale pro zbytek světa je nesrozumitelný? (U nás nejnověji štípata, jestlipak uhodnete, co to je? Trochu napovím: maže se to na pečivo.)

Pokud na jakoukoli z výše nastíněných otázek odpovíte ano, je na místě zvážit, zda, případně jak a kde, dané slovo použít, nebo jestli nebude vhodnější nahradit je nějakým jiným ve stejném významu, případně slovem nadřazeným, které v některých případech zcela postačuje.

Jedná-li se o přímou řeč či je celý text psaný v první osobě a mluvčí či vypravěč se takto vyjadřuje konzistentně (tedy například slangem nebo s občasným či častějším použitím nářečního slova), zpravidla by neměl být problém. Naopak: pokud takových výrazů není přespříliš, mohou text dokonce dost oživit. Navíc pokud se nějaké takové málo známé slovo rozhodnete použít v rámci přímé řeči, můžete si pak v dalším textu udělat prostor pro to, abyste čtenáři vysvětlili nebo aspoň naznačili, o čem je řeč.

Jestliže se vám však málo známé nespisovné nebo nářeční výrazy dostanou do textu v er-formě (nebo i ich-formě, pokud se jedná o ojedinělý výskyt), je to jednoznačně špatně – jednak to bude působit jako tzv. „pěst na oko“, jednak hrozí, že čtenář ani nebude rozumět, co chcete říct a co se vlastně v tu chvíli děje. Výjimky sice samozřejmě potvrzují pravidlo, ale zkrátka a dobře je lepší se tomu vyhnout.

Příklady:

Visel tam provaz, na jehož spodním konci byl velký knutel.

Odnesl si z kanceláře všechny svoje klebety a už ho nikdo nikdy neviděl.

Doma chodila pomacku.

Ten raps roste úplně všude, už i ve městě.

Byla to hezká ženská, ale nohy měla jako špilky a ruce věčně jako žangle.

Boroval tu díru skoro půl hodiny.

Byl ostříhaný na glacu.

Pokud byste na některou z předchozích vět narazili v textu, rozuměli byste, co chtěl autor říci?

Mnohé se dá pochopit i z kontextu, ale pozor, že ne vždy. Každopádně pamatujte na to, že váš text by měl být jazykově konzistentní a konzistentní by mělo být i vyjadřování jednotlivých postav.

Arenga