Mám pocit, že jsem se k tomuto tématu vyjádřil už v minulosti. Pokud chcete psát, měli byste si dát pozor na terminologii, kterou vám vtloukali do hlavy ve škole. Když se psal sloh, jistě si vzpomínáte na útvar nazvaný jednoduše vyprávění.

Tohle slovo jsem neměl nikdy rád. Hodně lidí ho totiž vezme příliš doslova a skutečně celý text pojme stylem, jako by někomu vykládali, co dělali o víkendu. Upřímně, když někomu vyprávíte svoje zážitky, prokládáte je dialogy nebo podrobnějšími popisy? Většinou ne, co? A přitom, když jsme před maturitou projížděli v rychlosti různé literární útvary, tak učitelka zmínila i právě to, jak se má psát dialog, apod.

Neodpustím si teď odbočku. Naše češtinářka pochopitelně zmínila takové věci jako uvozovky dole a nahoře, stejně jako že každá další přímá řeč patří na nový řádek (věc, kterou hodně lidí ignoruje i po škole), ale přesto se našli jedinci, v té chvíli mimochodem podle věku už dospělí lidé, kteří asi v životě nedrželi v ruce knihu. Žádné jméno tehdy nepadlo, ale nejméně jeden výtečník psal do vlastních uvozovek každou jednotlivou větu.

V zásadě se ale dá říct, že když vám učitel odříká, co vše do vyprávění patří, tak uznáte, že výsledek doslova vyprávěním nazvat nelze. To je prostě povídka a basta.

Přesuňme se o pár let dál a ze školních lavic na Fénixcon.

Proč je to tak strohé?

Tehdy jsem se účastnil literárního workshopu pořádaného Jiřinou Vorlovou. Přihlášené povídky jsem si přečetl a k většině z nich bez větších problémů napsal nějaké poznámky. Jen jeden text se mi četl podstatně hůř. Působil na mě těžkopádně, nikterak čtivě. Na workshopu samotném jsem měl na autora vlastně jediný dotaz.

Proč je to jen strohé vyprávění?

Ta povídka nebyla špatná, co se příběhu týká. Naopak, námět měla dobrý. Stylistika v pohodě, s pravopisem autor nebojoval, zkrátka se jednalo o dobrý kousek. Jen důvod, proč celý příběh je doslova a do písmene vyprávění, mi unikal. Hlavní hrdina jednou větou přeskakoval obrovské časové úseky, daleké cesty a složité činnosti. Nenalezl jsem jediný dialog. Celé to působilo právě dojmem toho, že mi někdo vypráví, co dělal o víkendu.

O to více mě to zaráželo, že s texty tohoto autora jsem se už dřív setkal a věděl jsem, že vše, co v textu chybí, psát umí. Optal jsem se na to zpříma.

Odpověď? Chtěl si vyzkoušet nějaký nový styl.

No dobře, ale měl bych tu takové velké ALE.

Kdy se to hodí?

Nemohu říct, že bych za svůj život už pár povídek ve stylu strohého vyprávění nečetl. Dokonce si troufám říct, že mnohé z nich byly dobré. Nemluvím teď jen o soutěžních příspěvcích, ale i vydaných knihách.

Jenže podobné příběhy měly vždy jistá specifika. Autor se například snažil o styl staré kroniky a zapsal historii války, která se odehrála před stovkami let. Nebo se mohlo opravdu jednat o vyprávění u táboráku, po většinu času vyprávěcí, sem tam proložené pasážemi, kdy vypravěč hovoří se svým obecenstvem. Vyprávění docela sluší, když se tváří trochu archaicky. Ostatně, zkoušeli jste někdy číst Kosmovu kroniku? To je dobrá ukázka. Jen musím doplnit varování, abyste to proboha nepřeháněli. Všeho moc škodí a dopady na čitelnost povídky mohou být značné.

Výše zmíněný text byl science fiction. Taková, které by slušelo víc detailů a akce, ne nutně ve formě přestřelek. Trocha života, psychologie postav. Pořádně jsme se seznámili jen s vypravěčem, zatímco ostatní postavy tvořily jen kulisy, o nichž jsme věděli, co dělají, ale ne, jaké jsou.

Tohle vám projde u kroniky války, v níž je vítězný vojevůdce líčen jako hrdina, zatímco vojáci tvoří anonymní dav. Moc to ale nefunguje, pokud máme sledovat více než jednu postavu, která je skutečnou postavou a ne jen stínem. V takovém případě už je lepší styl, kdy vyprávění volně přechází v povídku a naopak. Znáte to, hlavní hrdina u táboráku vypráví, zasní se, my jsme opět s ním v minulosti a sledujeme vše živě. Takže opačný táborákový případ než jaký jsem zmínil před chvílí.

Autora vyprávěcí povídky jsem musel pochválit, že chce experimentovat, ale taky jsem mu řekl, že obsah a forma k sobě prostě úplně nesedly. Buď to chtělo jiný příběh nebo styl, protože tyhle dva se k sobě příliš nehodily.

Co ještě?

Strohé vyprávění může fungovat i v dalších případech. Kromě toho, že povídku jím lze sem tam proložit, můžete zkusit jej použít jako prolog. Tady ale pozor, čím kratší, tím lepší. Pokud se jedná o shrnutí předchozího děje v několika větách, budiž, ale několik stránek s úvodem do reálií světa a postav může být moc i u románu.

Pokud bych to měl shrnout, tak nadpis dnešního článku le lživý. Tohle doma klidně zkuste. Ale než začnete, rozmyslete si, zda se k podobným experimentům hodí příběh, který nosíte v hlavě, nebo radši vymyslíte něco jiného. Protože vyprávění podobného stylu je u jednoho textu trefa do černého, zatímco u jiného máte terč spíš za zády.

Sikar