Každý příběh musí nějak začít. Když jsme u toho, tak by měl i následně nějak pokračovat a logicky i skončit. Někteří lidé to ovšem ignorují a místo příběhu napíší trailer, v němž jen vytípnou několik bombastických momentů a u toho skončí. Takhle prosím ne, na to vám nikdo neskočí. Vy pěkně jdete psát příběh od začátku, jak to má být. Jak začnete?

Budu zcela upřímný. Děláme to všichni a dělat to budeme na věky věků. Nějakému tomu klišé se sem tam neubrání nikdo. Navíc se občas vyloženě hodí a lidé je mají svým způsobem vítají. Je cosi v lidské mysli, co má rádo vzory, a když uhádne, jak bude příběh pokračovat, cítí radost.

Pak je taky cosi v mysli kritika, který očekává vzor a do mysli mu najede tradiční otázka „Už zase?”.

Tyhle nářky jste tu jistě viděli častěji. Dodnes vzpomínám na rok, kdy deset procent soutěžních povídek bylo o dívce cestující do jiného světa (magické schopnosti, sexy lampa, tajemný cizinec, záchrana světa, však to znáte) a já na konci nebyl schopen odlišit jednu od druhé. Nebo se mi vybavuje autor, který nám poslal na posouzení tři texty, přičemž ve dvou z nich se hlavní hrdinka jmenovala Sára, ale povídky spolu nesouvisely a pokaždé se jednalo o jinou ženu. Jo, tohle se vám může stát, taky mám ve dvou různých povídkách chlapíka jménem Pavel, ale pokud bych někomu poslal obě současně, radši bych ho v jedné přejmenoval na Lukáše.

Sice se říká, že opakování je matkou moudrosti, ale platí to jak u čeho. Stále stejné vzory mohou vést k zmatení čtenáře. Zvláště pak takového, který ročně přečte vašich textů třeba dvě stě.

Z tohoto důvodu jsem se v dnešním dílu seriálu rozhodl zaměřil na začátky příběhu, s nimiž se setkávám častěji, takže pokud je chcete použít ve své povídce, trochu se zamyslete, zda by to nešlo i jinak. Možná mě časem napadnou další, ale dnes rozebereme tři konkrétní.

Koukejte na toho drsňáka!

Stvořili jste drsného hrdinu. Neříkejte, že ne, někoho takového napsala většina z nás. Je to válečník zběhlý v umění boje, ať už se jedná o kung fu, šerm nebo velmi přesnou střelbu. Může se jednat třeba o takový ten typ detektiva, co nehraje podle pravidel a vše řeší po svém.

S podobnou postavou nás autor zpravidla neseznamuje hned. Úvod příběhu je věnován nadnesení problému, dejme tomu sérii vražd, kterou policie ne a ne vyšetřit. Někdo prohlásí, že ví o člověku, který by s tímhle případem mohl pohnout.

Střih. Tajemný cizinec kráčí ulicí, načež je obklíčen přesilou nepřátel. Pokud jsou vyzbrojeni noži, ubrání se jim holýma rukama. Jakmile mají samopaly, jemu stačí pistole. Bůh je chraň na něj zaútočit v tanku, protože má zaručeně v kapse otvírák na konzervy.

Vzorek je tady vždy stejný. Početnější a lépe vyzbrojený nepřítel je zneškodněn naším drsným hrdinou, který během boje ani nehne brvou. Často protivníky porazí během chůze, ani zastavovat se nemusí.

Vážení, tohle není špatné. Není to ani náhodou špatné. Chcete nám ukázat, že hrdina je prostě machr? Tohle funguje. Čtenář si udělá velmi snadno dobrou představu, s kým má tu čest.

Škoda, že je tenhle začátek strašně častý. Ruce nahoru, kdo tohle někdy udělal. Já se hlásím.

Co takhle to zkusit příště trochu jinak? Hmm? On se drsňák může drsně projevit i o něco později než ihned po příchodu na scénu.

Není to tak, že bych byl proti tomu začít akcí. Naopak, když se vrhnete po hlavě do něčeho svižného, nalákáte mnoho čtenářů. Ale schéma hrdina někam jde, je přepaden přesilou (ideálně v tmavé uličce), bez problémů se ubrání a odchází pryč, vídám příliš často.

Utíkej, jsou tu muži v černém!

Z podobného soudku je i tento začátek. Hrdinu pronásledují agenti a on před nimi prchá. V zásadě je to předchozí případ naruby. Není to až takový drsňák, namísto boje volí ústup.

Je to dost efektní úvod. Taky se mi líbí. Jasně nadnese, že protagonista má problémy. Jde po něm nějaká organizace, o které bude následující příběh jistě pojednávat.

Trochu omletý začátek, ale ne tak moc jako ten předchozí. Zatím jsem spokojený.

Takže, jak se jmenuje ta organizace? Je to třeba CIA?

Já čekám.

Ne, řekněte mi to.

Cože? O dalších agentech už není v textu ani slovo? Ach jo.

Prosím vás, pokud nadhodíte něco zajímavého a pak to opustíte, příběh tím trpí. Já jsem chtěl tajné agenty! Píšete o nich, tak proč tam dál nejsou? Až do tohoto okamžiku začátek zněl dobře, ale pak jste to zabili.

Jedná se o případ, kdy úvod měl nadnést atmosféru a hlavně ve čtenáři vzbudit pocit napětí. Pokud se agenti objeví znovu, v pohodě, ale nepoužívejte je jako jednorázový motiv, na který se pak vykašlete! Pamatuji si dokonce na jeden extrémní případ, kdy podobně dramaticky nastoupila na scénu jedna z hlavním postav, jen aby se posléze zjistilo, že příběh se odehrává ve sdíleném snu, v němž se nachází pouze několik vyvolených lidí (a žádné snové postavy!), které nikdo nepronásleduje a ani se je nesnaží zastavit. Dramatický nástup na scénu honičkou s muži v černém pozbýval smyslu, protože žádná organizace nemohla existovat, agenti se znovu neobjevili ani nebyli zmíněni.

Prosím, když už hrdinu pronásledují muži v černém, ať to má důvod, jo?

Ty krvácíš!

Tento případ není až tak častý a nemusí se jednat nutně o krvácení, ale přesto se jedná o zcela jasné opisování amerických filmů.

Chlapec a dívka, první setkání. Nesmělé seznámení, její výkřik „Vždyť krvácíš!” a ovázání rány kapesníkem.

Když už se s podobnou scénou setkám, cukají mi koutky. Je naprosto jasné, co bude následovat. Láska na první pohled, chlapec schovává kapesník jako poklad a celkem brzy s ním nabije pušku zapůjčenou od pana Čechova. Například se tento milý hoch ztratí v lesích a děvče jej najde právě díky tomu, že mu kapesník vypadl z kapsy.

Pozměňte detaily, to je celkem fuk. Zkrátka má celá pasáž za cíl ukázat nám, že osoba poskytující kapesník/náplast/cokoliv je zkrátka velice hodná.

Zní to jako šílené klišé, ale opět musím říct, že to funguje. Pokud se zaměřujete na červenou knihovnu, napište to určitě. Cílovka to má ráda.

Ale prosím vás o jedno.

Proč ten kluk krvácí?

Myslím to vážně. Proč krvácí? Jo, aby vám začala téct krev, není potřeba mnoho. Mohl se říznout při krájení chleba. Jenže občas podobná pasáž opravdu vypadá tak, že chlapec tam jen tak stojí, kouká, kde co lítá, a je mu docela ukradené sice zanedbatelné, ale přece jen zranění. Působí to téměř dojmem, že s krvácející ránou chodí už půl dne a čeká na spásný kapesník, protože sám se ošetřit neumí.

Je to stejné jako u agentů. Motiv sloužící k posunutí děje, ale zoufale nedořešený a ani náznakem vysvětlený. Nemohl by chlapec aspoň utrousit něco o chlebu a vlastní nešikovnosti, namísto mlčení a zírání do hlubokých očí své budoucí milované?

Klidně to pište!

Jak jsem řekl, tyhle úvody jsou v některých případech nadužívané, v jiných zase nedotažené. Nebráním vám je psát, ale věřte, že někdy se trefíte mezi dva jiné texty s úplně stejným začátkem a jindy narazíte na čtenáře, který si položí vcelku prostou otázku.

Proč?

Hrozí totiž, že na celý váš text bude nahlížet podle toho, jak na něj zapůsobil úvod.

Sikar