Hmm, koukám na název článku a ano, tohle nezkoušejte nejen v literatuře, ale ani ve skutečném životě. Před nějakým časem jsme tu měli rozhovor (nejen) na téma motivace sebevrahů. Mimo jiné z něj vyplynulo, že sebevražda je věc, kterou si člověk obvykle rozmýšlí dlouhou dobu, v řádu měsíců či let. Nebývá to něco, pro co se rozhodne teď hned okamžitě.

Neříkám, že se nenajdou výjimky. Znáte to, ten chlápek skočil z okna, protože mu to v ten moment přišlo jako fajn nápad. Otázka však zní o jak nepatrné promile se v celkovém počtu sebevražd asi jedná. Nechci v dnešním článku zabíhat do statistik, spíš mi jde o motivaci.

Proč to dělají?

Seznam by mohl zabrat několik článků, takže jen shrnu tři případy ze svého okolí, u nichž znám alespoň nějaké bližší informace. Nejedná se pokaždé o sebevrahy, jimž se pokus povedl.

Hned první byl trochu kuriózní, protože vyjádření rodiny se nikomu dvakrát nezdálo. Danému člověku se prý v životě nedařilo tak, jak si představoval. Nepovedlo se mu odmaturovat a skončil na dělnické pozici. Upřímně, pár lidí k tomu řeklo, že to nemohl být jediný důvod. O jeho soukromém životě a vztazích pár let před smrtí nic nevím. Do hlavy nikomu nevidíme, ale pokud dejme tomu trpěl depresemi, tak pocity nenaplnění jak profesní tak i vztahové mohly být tím hlodáním, které působilo klidně několik let než se projevilo naplno. Od tohoto člověka vždy všichni čekali hodně (jednalo se o velmi inteligentní a charismatickou osobu), takže mohl situaci, v níž se ocitl, chápat jako zklamání, ať už své tak i svého okolí. Do dalších spekulací se nechci pouštět, přece jen, rodina řekla svoje a nechci do toho příliš rýpat. Za důležité však považuji zmínit, že tento člověk spáchal sebevraždu po několika letech a ne ihned po nástupu do práce, která jej neuspokojovala.

U druhého případu jsme dřívější deprese měli potvrzené. Tato osoba se po smrti své matky (přirozené úmrtí, mimochodem, jednalo se o velmi starou paní) pokusila o sebevraždu dvakrát pomocí léků, ale nepodařilo se jí to. Rád bych zdůraznil, že mezi oněmi událostmi vždy uplynula delší doba. První a druhý pokus o sebevraždu od sebe dělily téměř čtyři roky. V tomto případě je opět možné, že zapůsobil další zdroj, který jen prohloubil dlouhodobý špatný psychický stav.

Ve třetím případě se jednalo o člověka, jehož odmalička rodiče nutili k profesi, o kterou neměl zájem. Dá se říct, že celé roky sledoval, jak jeho život směřuje někam, kam on sám nikdy nechtěl, a když si dovolil vzdorovat, narazil na neproniknutelnou zeď přísných rodičů. Tlak byl tak silný, že to nemohl po letech unést a oběsil se.

Jak jsme si ukázali, tak i když nemáme všechny informace, nejednalo se o kvapná rozhodnutí. Smrt matky je smutná událost, ale i tak trvalo roky než se potomek odhodlal k činu. Nesáhl po prášcích hned druhý den.

Mimochodem, pokud to mám vyjádřit zcela upřímně, příkladů bych si vybavil víc, ale tyhle jsou sice smutné, ale nic, kde by důvod mohl někomu zvednout žaludek.

Pro odlehčení smutného tématu, slyšel jsem o chlapci (zda jde o pravdivou historku, už netuším), který se rozhodl spáchat sebevraždu z nešťastné lásky, tak vzal lékárničku a spolykal vše, co v ní našel. Včetně dvou balení živočišného uhlí, které ho zachránilo.

Proč to píšete?

Traumata nebo dlouhodobý pocit zoufalství jsou silnými vlivy, které mohou lidi dohnat k sebevraždě. Jenže upřímně, s obojím se dá bojovat a nemyslím nutně pomocí léků. Se smrtí blízké osoby se lidé nakonec srovnají. Pokud žijí v podmínkách, které jim nevyhovují, mohou se pokusit nějak zlepšit svoji situaci. Vím, zní to zjednodušeně. Chápu, že lidé, o nichž jsem hovořil, třeba neměli ze svého pohledu už jinou volbu.

Jenže, drazí autoři, někdy to přeháníte!

Tímto opouštíme chmurnou realitu a přesouváme se do světa podivných důvodů z ukončení vlastního života, o nichž jsem četl. Rád bych je rozdělil na vážné ale přesto pochybné, zarážející a úplné ptákoviny.

Ještě než se dostaneme k příkladům, mám pro vás dvě sdělení. První? Lidičky, vy občas nutíte hrdinu páchat sebevraždu jen a pouze pro efekt. Dost často jí příběh končí a jedná se o náhradu pointy. Ne vždy to funguje. A druhé sdělení? Naprosto upřímně, pokud nám byl váš hrdina po celou dobu nesympatický, tak nás jeho závěrečným činem někdy škodolibě potěšíte.

Vážné ale pochybné

Usoudil jsem, že skutečně vážným důvodem může být, pokud hrdina spáchá strašné činy a není schopen s nimi dále žít. Omylem dejme tomu zabije spoustu nevinných lidí. Pilot shodí bombu o kousek vedle a místo nepřátelské jednotky zasáhne školu.

Tohle chápu. Spousta vojáků s tím žije a nemůže si odpustit. Vyhledávají psychiatrickou pomoc, berou prášky, budí se z nočních můr. Někteří to neunesou a sebevraždu nakonec spáchají. Jenže mnozí autoři nás přesvědčují, že onen pilot, který se netrefil, ihned po svém činu namíří letadlo čumákem k zemi a cíleně havaruje. Důvod tady je jasný, ale opakuji – lidé se obvykle nesebevraždí hned.

Horší příklad s vojáky, jehož jsem se dočkal, už pochybný byl. Vojáci brání poslední pevnost proti přesile nepřátel a ač utrpí těžké ztráty, nakonec zvítězí. Ví, že nepřítel na ně táhl se vším, co měl, aby vítězství bylo o to bombastičtější. (… a pak bojoval do posledního muže, místo aby obránce zkusil vyhladovět, ale tyhle detaily svedeme na autora, který tomu asi moc nerozumí…)

Jeden z obránců, úplný nováček (je to jeho první bitva!), který ovšem po celou dobu bojoval jako pozemské vtělení Chucka Norrise, však nechápe, proč jeho bratři ve zbrani oslavují vítězství. Náhle z mocného bojovníka přepíná na mód kňourala obecného a všem tvrdí, že ač je nepřítel zničen, tak oni přece prohráli. Zbývá jich jen pár, celá země je vydrancovaná… Nebudu chodit kolem horké kaše, prostě pak skočí z hradeb dolů. A aby toho nebylo málo, jeho argumenty málem strhnout i spolubojovníky, kteří jeho čin začnou schvalovat.

Pokud ovšem víme, že nepřítel je opravdu pryč (to autor moc nevysvětlil nebo jsem to možná už vytěsnil), tak nebylo by lepší navzdory všemu špatnému zkusit hledat přeživší? Zjistit, co tu zbylo, pokusit se aspoň částečně obnovit zemi? Náhlá sebevražda tady jde proti všemu, co voják v roli obránce reprezentuje. Chápu, že ten mladík byl zdrcený, ale než jednám, aspoň se pokusím zjistit, zda nejde ještě něco zachránit, ne? Věřím, že by se mohl sesypat v slzách na zem, ale myslím, že kolegové by mu dali pár facek, ať se vrátí do normálu. Takovému závěru bych věřil víc.

Zarážející

Svého času se jednalo o oblíbený žánr. Hrdinu kousne upír nebo vlkodlak, díky čemuž se sám změní v tuto bytost. Neunese fakt, čím se stal a páchá sebevraždu.

Vážení, chápal bych to, kdyby hrdina věděl, že postupně ztratí rozum a stane se krvežíznivým monstrem, které se nemůže udržet a bude sát krev nebo žrát lidi. Jenže pokud má stále dost vlastního rozumu na to, aby se rozhodl pro sebevraždu, tak i může zkusit vymyslet, co s tím dělat jiného.

A představte si, že tak můžete získat o dost lepší příběh! Jsem vlkodlak? Tak co se o každém úplňku zamknout ve sklepě a zajistit, abych nemohl až do rána vylézt? Jak to utajit? Kdy si toho někdo všimne? Jak bude příběh pokračovat? Jsem upír? Co se smířit se svým osudem a využít tohoto faktu k tomu, abych dejme tomu svoji žízeň zaměřil na zločince a tím pomohl společnosti?

Hrdina jednoduše nemůže unést, že už není člověkem, ale změnil se v bytost temnoty. Tečka. Víte, následující přirovnání asi nebude úplně vhodné, ale skuteční lidé se občas musí smířit s dost vážnými věcmi. Třeba, že ztratili zrak nebo stráví zbytek života na vozíku. Ano, nepůsobí to jako vhodné přirovnání, ale upřímně, z příběhů o přeměně člověka v nečlověka úplně čiší, že hrdina začne svůj stav vnímat jako handicap. Něco, s čím nemůže žít, protože ho to změnilo.

Promiňte, ale příběh o silném hrdinovi, kterého změna nezlomí a naopak z ní zkusí něco vytřískat, je prostě lepší. Skutečné příběhy jsou v tomto ohledu inspirací. Skončili jste na vozíku? Tak co třeba dát se na plavání a dotáhnout to na paralympiádu? A do toho profesionálně fotit a pustit se i do politiky? Necucám si to z palce, s tímhle chlapíkem se známe a bydlí kousek od nás. Nenechal se obří změnou ve svém životě zlomit, zatnul zuby a něco dokázal. Jedná se o silnou osobnost a věřím, že kdyby se stal vlkodlakem, jednal by podobně jako ve svém skutečném životě a neodradilo by ho to od obdivuhodných činů.

Úplné ptákoviny

Lidičky, dostal jsem děsivou videohru! Ta je tak děsivá, že mě traumatizuje jak nic jiného! Jakmile ji dohraju, plánuju spáchat sebevraždu.

Bez nadsázky, tohle jsem četl. Podle logiky této povídky bych asi měl být už několikrát mrtvý, protože poslední děsivou a depresivní videohru, kterou jsem hrál, jsem kupoval hned v den vydání a nadšeně ji dohrál během čtyř večerů, při nichž jsem pěl chválu na tvůrce.

Podobnému protagonistovi se divím, že si nehodil mašli, když zjistil, že mu zkyslo mléko.

Kde to má původ?

Konec srandy, téma bude opět smutné. Někdy mi přijde jako když je sebevražda div že ne romantizované téma. A snad za to nemohlo jen řezání se emařů před lety.

Zaznamenal jsem například případ náctiletého, který spáchal sebevraždu kvůli kyberšikaně. To je hrozné, opravdu hrozné. Ti, kdo ho k tomu dohnali, jsou upřímně řečeno hovada. Jenže reakce některých jeho vrstevníků? To, že se odhodlal k sebevraždě, považovali za hrdinský čin. Prý byl tak silný, že to zvládl.

Ne. Prosím vás, ne. Chápu, že člověka to svým způsobem musí stát spoustu úsilí sebevraždu spáchat, ale nedá se to rozhodně prohlásit za hrdinství. Je to útěk. Je možné, že pro ty lidi byla situace neřešitelná a už nevěděli jak dál, ale přesto prohlásit, že jsou proto hrdiny, je rozhodně špatné.

To, že Romeo a Julie končí dvojitou sebevraždou není známkou toho, že se jedná o ideální romanci. Naopak, spíš to je nejdestruktivnější možný druh vztahu. Trval několik dní a zanechal za sebou několik mrtvých.

Hrdina se svým osudem bojuje. Postaví se mu. Nemusí zvítězit, ale hlavní je, že vzdoruje. Ne jako vlkodlak, který obratem po proměně nevidí jiné východisko než vlastní smrt. Kdyby aspoň zkusil vyhledat nějakou čarodějku a optal se, zda je proces vratný! Ne, on skočí na stříbrnou vidličku.

Nenechávejte hrdinu páchat sebevraždu jen pro efekt. Prosím.

Sikar