Jelikož máme opět první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale zadání malého literárního cvičení.
Základní pravidla si můžete zopakovat zde.
I tentokrát bychom chtěli moc poděkovat všem, kteří minulý měsíc komentovali a hodnotili díla ostatních.
Téma na tento měsíc:
JSEM PŘEPRACOVANÝ
Další zadání:
Alespoň jedna číslovka.
Alespoň jeden název potraviny.
Alespoň jedna barva.
Alespoň jedno zvíře.
Propozice:
- text vložte přímo do komentářů pod článkem,
- jak zadání zpracujete, je na vás, budeme sice rádi, když se zde objeví nějaký prvek fantastiky, ale není to povinné,
- text by měl být uzavřený, měl by fungovat sám o sobě, nemělo by se jednat o úryvek nějakého delšího textu,
- délka 600-1200 znaků včetně mezer (rozsah je velký, takže tentokrát bez desetiprocentní tolerance, prosíme, zkontrolujte si to) – na spočítání můžete použít třeba tento nástroj, pokud nemáte editor, který má funkci počítání slov: https://www.online-utility.org/text/analyzer.jsp,
- text musí být v českém či slovenském jazyce,
- pište s diakritikou (výjimkou je případ, kdy text psaní bez diakritiky vyžaduje, např. přepis telegramu nebo esemesky),
- musí se jednat o originální text, žánr je libovolný, stejně tak i forma,
- prosíme, nepište fanfikce,
- pokud příběh zasadíte do sdíleného světa, prosíme, abyste na to upozornili v poznámce před nebo za vlastním textem.
Nedáváme to tento měsíc jako podmínku, ale pokud budete i tentokrát komentovat a konstruktivně kriticky hodnotit texty každý každému, budeme velmi rádi!
Hodnocení:
- Arenga a tento měsíc mimořádně Ekyelka u prvních tří příspěvků napíší stručný komentář se zpětnou vazbou – pokud toto hodnocení nechcete, napište před text či za něj „komentář T3 ne“. Hodnocení se pokusíme dodat dle našich časových možností, ale nic konkrétního neslibujeme (a děkujeme, že to chápete).
- Pokud si nepřejete, aby byl váš text komentován ostatními čtenáři, napište před text či za něj „prosím bez komentářů“.
Stručné zopakování základních pravidel:
- hlavním cílem této akce je trénink a trocha té legrace
- dodržujte autorská práva (vkládejte pouze své originální texty)
- text nesmí obsahovat sexuální scény a explicitní popisy násilí (stránky jsou přístupné mládeži)
- spam bude bez varování smazán
- nejsou přípustné žádné osobní útoky na kohokoli
- politickou diskuzi a OT diskuzi mažeme
- základní pravidla vzájemného komentování znějí: SLUŠNĚ A KONSTRUKTIVNĚ
- komentáře vulgární a s osobními útoky bez předchozího upozornění smažeme
Psaní zdar, těšíme se na vaše texty!
Arenga a Ekyelka
Související příspěvky
Pořadatelé, porotci i sami autoři často žijí podle poučky, že za jakoukoliv zpětnou vazbu můžeme být rádi, …
Jelikož máme opět první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale zadání malého literárního cvičení. …
Tenhle článek bude trochu speciální, protože má dva účely. Jednak se obrací k účastníkům s tím, nač si mají dát …
Hvězdný čas 2236-05-03-5
Oběžná dráha Malea 6 nad Neptunem je stabilní.
Osobní dodatek:
Vyčistil jsem manévrovací trysky a přerovnal všechny zásoby jídla podle abecedy. Řazení podle váhy, které jsem zavedl včera, bylo matoucí. Hrozilo riziko, že si někdo dá hummus místo hrachové kaše.
Zbytek dne jsem zvažoval, že bych na chvíli vyhlásil žlutou úroveň poplachu. Na Zemi by se to nedozvěděli a já bych alespoň na chvíli mohl předstírat, že se něco děje. Připravovat evakuační kapsle, otevírat a zavírat přístupové koridory… Proháněl bych roboty chodbami jako zmatené laboratorní krysy a nakonec bych hrdinně zachránil situaci.
Hvězdný čas 2236-05-05-7
Opakoval jsem vysílání s žádostí o instrukce, ale stále žádná odpověď.
Stabilizoval jsem oběžnou dráhu a dál vyčkávám na přílet modulu s posádkou.
Současné zpoždění oproti plánu: 53 421 dnů.
Osobní dodatek:
Přerovnal jsem zásoby podle nutriční hodnoty a váhy. Abeceda nedávala smysl…
Potřeboval bych si odpočinout, nebo změnit prostředí.
Nudím se.
Hvězdný čas 2236-05-05-7a – dodatek
Dotaz základně: Může být centrální počítač vesmírné stanice přepracovaný?
Technicky: V druhém odstavci prvního “Osobního dodatku” je dvakrát “na chvíli”. (To nic, tohle nežádoucí opakování se stává každému. A autor to obvykle sám nevidí; proto je tak důležité mít betu nebo korektora nebo jiný ekvivalent téhož.)
Obsahově: Pointu jsem uhodl taky už zhruba tam. Ale taky to nic, když dělám pro Michaela Bronce na cizích knížkách, taky mi často říká, že jsem prostě příliš sečtělý a že to, že mi příběh připadá předvídatelný, neznamená, že to tak bude i pro běžné čtenáře.
Celkově: Milá anekdůtka, řemeslně zvládnutá, v úrovni toho, čemu říkám “nežánrově časopisecká kvalita” – do antologie by to nebylo, pro Pevnost nebo XB-1 asi taky ne, ale třeba v Ahoji na sobotu mého mládí (nebo jakémkoli podobném současném magazínu) by to klidně vyjít mohlo…
Celkově můžu říct, že pointa je zajímavá, text je dlouhý tak akorát, že se jedná o počítač jsem neuhodla hned. Výhradu bych měla asi jen k tomu, že číslo/číslice a číslovka není totéž a osobně musím přiznat, že mě množství číslic trochu rušilo při čtení, ale to může být subjektivní. Osobně bych ve větě: „Potřeboval bych si odpočinout nebo změnit prostředí.“ nepsala čárku, podle mne jde o poměr slučovací, kdy jsou možné obě varianty.
Díky za obě potěšující (a přínosné) reakce. Po delší době jsem (konečně) napsal nějakou fikci a jsem rád za každou zpětnou vazbu, protože jsem trochu zrezivěl a potřebuji si protáhnout ztuhlé tvůrčí kosti. A navíc jsem přepracovaný. 🙂
Pokud považuješ moji reakci za přínosnou, tak mne to těší – i já jsem totiž momentálně trochu “čtenářsky přepracovaná” 😉
Mně se to taky líbí 🙂 Je to ucelené, má to vtip i pointu a splnilo to zadání zcela beze zbytku. A třeba mně tady konkrétně ten hvězdný čas ani další velké číslovky nevadí, naopak – tak nějak to dobře souzní se space operou a s tím, že to vypráví počítač…tak počítá.
– To si ze mě fakt už děláš prdel? Se tady honím deset hodin denně jak kráva, aby ty sis moh´ válet třikrát ročně prdel na Seychellách a cpát tý svý vyskákaný koze, co by mohla bejt tvoje vnučka, kaviár po kilech a vopíjet ji Margaritou, a když jednou přijdu do práce vo trošku dýl, tak mně ťukáš před vočima na hodinky jako ňákej dráb? Si to pojď zkusit sám, když seš tak chytrej! Bych tě chtěla vidět! Po půl hodině diskuze s těma dementama, kterejm říkáš zákazníci a nutíš nás se na ně za všech okolností usmívat jako pitomečci a kejvat na všechny ty nesmysly, co si naporoučej, bys byl zelenej vzteky, jak tě znám! Ale na nás nesmí bejt znát vůbec nic, ani únava, ani to, že potřebujeme chcát nebo je nám blbě z hladu. Sám bys takle brzo ráno nevstával, ale že tě některej z těch debilů, kterej nedostal svůj vlašák přesně v šest, vzbudil telefonem, kterej sis tak chytře sám napsal na ceduli provozovny, tak mně teď musíš dělat ze života peklo, viď? Bych tě chtěla vidět, kdybys chlastal do tří jako já, jak bys tady byl včas! –
„Jé, šéfe, já to řekla nahlas? Já se vám strašně omlouvám, já jsem asi přepracovaná…“
Hodně dobré, hodně ze života. Nechtěl bych být v kůži té prodavačky.
Díky 😉 (Ani já 😀 )
Dobrý střípek, s jednoznačnou pointou, délkově akorát. Jen v té přímé řeči bych také napsala “vomlouvám”, aby to odpovídalo předchozí pasáži, je pravděpodobné, že pokud takhle prodavačka přemýšlí, bude stejně nespisovně i mluvit.
Díky. To “omlouvám” bylo schválně – aby byl o to větší kontrast, jak s ním mluví “v duchu”, kdy mu i tyká, a jak ve skutečnosti, kdy si uvědomuje, že mluví se svým nadřízeným. V momentu prozření se snaží to co nejvíce vylepšit 😉
Chápu, ale v tom případě bych se možná snažila to ještě víc posunout, aby ten kontrast čtenáře trknul na první dobrou.
In media res, které jsem úplně nečekal a trochu mě vyděsilo. Nejspíš i proto, že na podobné (nefiktivní, ale zase neadresné) výlevy občas narážím při brouzdání internetem. O to těžší to bylo čtení (podvědomá reakce, která nic neříká o kvalitě textu, jen jsem sám sebe vycvičil, abych od takových věcí uhýbal pohledem).
Když ale odložím svá osobní traumata, tak to je příjemně svižné a nabité informacemi, takže si jako čtenář můžu hrát s úhly pohledu a teoretizovat o dalším pokračování… To hodnotím velice kladně.
Díky 😉
Čekala jsem, co z toho vyleze…a ta “jednoduchá” pointa mě vůbev nenapadla -D Dlouhé je to tak akorát, aby to nezačal být jen únavný výčet nebo litanie, ale takový ten “ups” nebo po česku “jejda” moment s ruzuzlením.
Růžové prase sežralo sto třicet pět rohlíků.
Tak, to bychom měli splněné zadání, a teď… Počkat! Co když to musí být v tom pořadí, jak je to v seznamu? Číslovka, potravina, atd.? To by bylo… hm…
Sto třicet pět rohlíků sežralo růžové prase.
Jo, to se mi líbí. Prase sežrané jídlem, z toho by mohl být i příběh. Akorát ty rohlíky jsou až moc absurdní. Chce to něco, co má pusu. Takže…
Sto třicet pět hlemýžďů
Ne, hlemýždě ne. U těch nikoho nenapadne, že jsou vlastně taky potravina. Něco jiného.
Sto třicet pět harlekýnů
Kruci, taky ne. Totéž.
Sto třicet pět želatinových medvídků
Gumídci. Hodně pitomý seriál. Možná kdybych byl o dvacet let mladší, když je prvně dávali… A pamatuje je ještě dneska někdo? Co žiju bez televise, úplně jsem ztratil přehled, co se vysílá a co ne… Ale dobře, gumídci, od toho se jde odpíchnout.
Sto třicet pět želatinových medvídků, vysypaných z protrženého sáčku, se poschovávalo za stébly trávy. To prostředí pro ně bylo nové, až dosud znali jenom továrnu na bonbony a celofánové vězení, al
Cože? Ono tam bylo ještě taky celkové téma? Jak jsem to sakra mohl přehlídnout? Sakraprácesakraprácesakrapráce…
Kašlu na to, nějak mi to dneska nemyslí. Nejvyšší čas jít spát…
Hrome, zas jsem zapomněl, že bych měl první tři místa nechat volná. Kdyžtak mne klidně přeskočte, na tomhle stejně není moc co komentovat, jestiť to blbůstka, vzniklá čistě účelově (abych měl morální právo kafrat do toho jiným) a neuplatnitelná nikde jinde než zrovna teď a tady…
Musím říct, že jsem se pobavila, a to velmi. Gumoví medvídci schovávající se v trávě, což je pro ně nové prostředí, je skvělá představa. Jen možná to sakrapráce by mi stačilo jednou.
Jinak si Gumídky pamatuju a a ten seriál jsem milovala, asi proto, že mi tehdy bylo tak jedenáct…
Taky mě to pobavilo 😀 Takhle nějak si přestavuju, že vzniká abstraktní obraz neb možná surrealismus. Nebo je to dada? Tahy štetcem někam vedou… a skončí někdě úplně jinde a úplně jinak, než to původně vypadalo. A jestli to autor tak zamýšlel, nebo to bylo řízení náhody, to už je ponecháno na fantazii čtenáře..tedy diváka.
A Gumídky si taky pamatuju a hrozně ráda jsem na ně jako holka koukala. Nejlepší byl Brůča, co pořád frflal – ten by se v té trávě zcela určitě “bavil k smrti” 😀
Abstraktních obrazů jsou dva druhy: pečlivě rozmyšlené nebo letmo nahozené systémem “ono to nějak dopadne”… Tohle není moc ani jedno, ani druhé – ve skutečnosti je to celkem věrný záznam, jakým způsobem uvažuju, když dostanu nějaké takovéhle zadání. Tedy až na to, že všechny ty “textové” sekvence (v textovém editoru jsem je měl kursivou, ale Controlové Cé a Vé ji sežrali) by proběhly jenom v hlavě, nevypisoval bych je. A kdybych tu povídku opravdu psal, nakonec by z té výchozí větičky nejspíš nezůstalo ani ono růžové prase… Zato by tam určitě bylo sdělení, že protože jsou medvídci želatinoví (čili pružní), mají tvarovou paměť, a ta jim říká: “Jseš medvěd, nejobávanější šelma v lese”. Co by přišlo pak, toť otázka – ale protože jsem v jádru realista, obávám se, že by záhy podlehli mravencům.
Tak to mne pobavilo a připomnělo mi to ten kreslený vtip s dvěma mravenečníkama, kteří sedí na pasece, dělají si piknik, dají před sebe každý kus dortu a pak řeknou: Tak a teď chvíli počkáme.
Mé oči ve tmě RUDĚ žhnou,
proč nestíhám já práci svou?
Už na to ani nevidím
a ještě tohle vyřídím!
Pak ulehnu a půjdu spát.
V své rakvi já si nechám zdát
o KRVI a svitu měsíce,
které já postrádám nejvíce.
Jsem uhoněný jako PES.
Kam já to blbec zase vlez?
Vždyť mám lovecké nutkání,
co od práce mě odhání.
A místo abych nocí plul,
mám pořád práce plný stůl.
Snad zítra večer s úplňkem
já budu moci chvíli ven.
Už TŘICET dní tu zavřen jsem
a živí mě konzervy jen.
Snad ani myslet se mi nechce
a nechodím už slují křepce.
Mám mnohem vyšší poslání
a motor, co mě pohání!
Já slíbil svému Mistrovi,
že budu brzy hotový.
Proč nikdo nechtěl zprávy psát?
A výkazy mu posílat?
Slavnostně jsem přísahal a
tuhle fachu si na hrb vzal.
Nejhorší, co se mi mohlo stát.
Teď je ze mě upír byrokrat!
Proč ne. Místy by to chtělo zapracovat na rytmu a neškodilo by prokrácení (já vím, člověk se nerad vzdává každého rýmu a verše, taky je tu zadaný rozsah, nicméně vidím nejmíň tři dvojverší, která by mohla beze škody ven, a kratší by bylo údernější). Za mne plus jak za zvolenou formu, tak za zvolenou potravinu.
Je to vtipné, občas trochu drhne rytmus, ale celkově se mi to líbí, včetně pointy (a klidně by mě ta upírská úředničina zajímala i podrobněji; i když chápu, že v rámci téhle formy a znakového limitu tam na to prostor moc nebyl). Oceňuji dobrý nápad nejen z hlediska obsahu (a ano, pro upíra je krev samozřejmě potravina, to je jasné, mimochodem mne pobavily i ty konzervy), ale i z hlediska formy.
Tohle strašně moc nechci kritizovat, protože sám jsem strávil několik let experimenty s poezií a dospěl k tomu, že to je příliš těžká věc, abych jí obětoval zbytek života… ale když přihlédnu k tomu, že to je napsané za méně než jeden den (a s výraznými omezeními), výsledek je velice dobrý.
Rytmus, počty slabik, ani přízvuky úplně nefungují a občas je rým malinko vynucený, ale pointa to docela kompenzuje. Kdybych měl číst víc podobných básní, rychle by mě to asi otrávilo, ale jako lahodný digestiv je to moc dobré..
Děkuji vám všem 🙂
Kostrbatosti jsem si vědoma a některé věci s odstupem už taky vidím – i když bezprostředně po dopsání to nikde na první pohled neskřípalo. Bylo tu ušité horkou jehlou a kdyby to člověk potřeboval někam vsadit, mohl by to nechat odležet a vypilovat. To básnění ve mně asi bezprostředně vyvolalo samo zadání – jak tam byl požadavek na konkrétní slova, vybavily se mi televizní pořady a písničky na počkání 😀
Jarní louka je tak krásná, až to bolí. Zeleň, takovou ta panenskou, co je ještě trochu do žluta, pokrývají všechny barvy, jaké květen dokáže vykouzlit. Žluté vlaštovičníky, fialové měsíčnice, rudé vlčí máky, modré chrpy a čekanky… Buck, můj zlatý retrívr, se v tom moři téměř ztrácí.
Ne ale tolik, abych nezaslechl jeho zaštěkání.
„Copak jsi objevil, chlapče?“
Vyrážím za Buckem dolů. Počkej, ty rošťáku, jestlis nenašel opravdu pěkné místo, tak tě přeperu, to budeš koukat!
Těžko říct, jestli to místo bylo pěkné. Rozhodně bylo zajímavé.
Nejdřív to vypadalo jako skála. Jenže skály netvoří pět pravidelných stupňů. To spíš…
Mayská hrobka? V Krkonoších? To je nesmysl!
Ano, je. Ale má mysl se neptá na logiku.
Jako by mi hrdlem projel kus hodně tvrdého chleba. Louky se tříští, najednou stojím na šedé ulici, sám, ztracený. Buck tu není, už dva roky ho nemám. Ani jiní psi.
Právě u psů nákaza začala, na páníčky pak přeskočila s jejich láskou. My, lékaři, teď odklízíme z ulic jedny i druhé. Žalostné zbytky lidstva nás potrestaly za naši neschopnost.
Házím na vůz další tělo. Vydrž, Bucku, vrátím se brzy!
Možná ten úvodní popis je opravdu příliš košatý, přebytečná mi přijde i věta:”Těžko říct, jestli to místo bylo pěkné.” možná i v této pasáži by to šlo stručněji.
Ani tyhle věty na sebe dobře nenavazují: “Buck tu není, už dva roky ho nemám. Ani jiní psi.” – v té druhé mi chybí sloveso, k předcházející větě se vztáhnout nedá, leda by časový údaj o dvou letech byl zakomponován nějak jinak /např. až do další věty, o začátku nákazy/. Celkově by mne zajímalo, zda má tenhle kousek s jednou Tvou dávnější postapoukázkou, pokud se pamatuji dobře, i tam bylo něco o psech.
Mnoho PSŮ, zajícova smrt.
Plně podporuji tvoji reakci na Leonarda. Tohle byla věc, která patřila na několik stránek, kde by s jednotlivými přísadami a postupným odhalováním, šlo lépe pracovat. On sice i Hrabě Monte Christo jde teoreticky napsat do jediné SMS (názorně mi to dokázal Lukáš Dušek alias Fin), ale ztratí velkou část své poutavosti.
Takhle sice vyšel čas na představení vedlejší postavy (Bucka) a úvod do děje, ale zbytkem jsem jako čtenář profrčel, nestihl se pořádně rozkoukat a najednou byl konec. A zpětně analyzovat, co se to vlastně stalo, příběhu moc neprospívá (pokud nejde o nějaký rozbor věcí, které se děly v druhém plánu).
Nicméně, umím si představit, že kdyby se to opravdu (s náležitou péčí) roztáhlo na víc stran, že by to v nějaké menší soutěži pozitivně vyčnívalo (ale možná mám zkreslenou představu – porotce jsem dělal jsem jen dvakrát a odnesl jsem si z toho solidní PTSD a autorský blok)
Taky mi přijde, že je to fajn nápad na delší text – postapo, kde by byl prostor na souvislosti. Při tam malém rozsahu dávám zcela za pravdu Leonardovi, myslím, že to vystihl velmi dobře. Na koci jsem se poněkud ztratila v tom kdo a proč a došlo mi to až po vícerém čtení.
A jedna drobná technická ohledně množství kytek na začátku – pokrácení by tomu prospělo i z toho důvodu, že ten výčet trochu “kecá” – nejsem botanik (a schválně jsem mrkla na internety, abych si potvrdila svoji dojmologii), ale třeba vlčí mák nebo chrpu mám spojenou s létem a v květnu jsem za normálních podmínek ani jednu neviděla kvést… a ďábel se, jak známo, skrývá v detailu:-)
S čekankou jsem možná přestřelil, ta je asi vážně trochu později, ale jinak by rostlinky měly být v pořádku. Vlčí máky aspoň tady u nás v Polabí kulminují někdy koncem května a už teď jich venku pár vídám. Chrpy tu nerostou, ale pamatuju si, že když jsem byl jednou v druhé půlce května na Písecku, byly tam. Je ale fakt, že se to liší i kraj od kraje – třeba na Příbramsku je studený pás a vzpomínám si, že i zahradní kytky tam mají vegetační cyklus třeba o měsíc opožděný oproti teplejším oblastem.
Text, který je sám o sobě pyramida – napřed široký “botanický” fundament, pak o něco menší patro hrátek se psem, ještě užší o mayském chrámu, zas o něco sevřenější mor a jako vrcholek závěrečné zvolání… Něco mi na tom nesedí, a nevím co. Částečně asi ta struktura (těch kytek je fakt moc), částečně asi to, že každé další patro skočí jinam než předešlé… Nevím.
Nj, asi máš pravdu, tohle by chtělo větší plochu, takhle to může působit uspěchaně a tím pádem zmateně. Ale dělal jsem, co jsem mohl – a co se týče těch rostlinek, no, mám je prostě rád…:-)
“Jsem unavená. Jsem unavená jak pes. Ne, jak dvanáct nebo dvacet nebo osmdesát nebo já ani nevím kolik tažných psů ve smečce, kteří každý den pracují a táhnou a k jídlu mají sotva blbý ovesný vločky s mrkví, kterých se ani náhodou nenají, ale nemůžou mít nic lepšího, protože předpisy, chápeš. A moji kolegové na tom nejsou o moc líp. Přežíváme na instantním jídle, nic lepšího nestíháme. Já už ani nevím, jak vypadá moje kuchyň. Občas mám pocit, že by bylo jednodušší v té práci i spát. Jsem tak moc unavená, že tam přijdu a už ani nevím, jestli vidím černě, nebo rudě. Prostě…”
“Chápu, chápu. Seš přepracovaná. Neměla by sis od toho studia černých děr dát trochu oraz?”
Vtip, kterému by ještě před měsícem nikdo nerozuměl (a tak asi za dva měsíce už zase rozumět nebude)…
Myslím, že by neškodilo ten dlouhý monolog trochu rozsekat protireplikami, takovou tou výplní typu “Vážně?”, “Neříkej…” a podobně – to dá čtenáři šanci si od té lamentace trošku odpočinout. (A čistě technicky, netuším, čím bývají saňoví psi krmeni dnes, ale co si pamatuju z četby Londona a Curwooda, dostávali zmrzlé syrové ryby.)
Souhlasím s tím, co píše Leonard – ten mnolog je příliš dlouhý, možné by lépe fungovalo jej rozsekat; úplně nerozumím té pasáži s předpisy o krmení tažných psů.
K tomuhle taky nejsem schopná moc navíc říct, asi jen přitakat Leonardovi. Jako na čtenáře to na mě působí poněkud zmateně. Ještě chápu tu psí smečku, která měla nejspíš umocnit skutečnost, že hrdinka je utahaná jako pes…ne, jako celá tažná smečka, ale to následující krmení to jaksi pohřbilo. Nejvíc se tu řeší, co a kdo jí a nevím, jak to souvisí s černou dírou…
A hrozně mě tahá za oči ten “oraz”, hovorově se říká “dát si voraz” a ten spisovný tvar je poněkud divný.
S černou dírou souvisí “vidět černě nebo rudě” (aspoň jsem to tak pochopil) – odkaz na tu fotografii, co před měsícem udělala na dva dny poprask…