Jakmile mi přijde mail od Leonarda, přemýšlím, co budeme jíst tentokrát. A hle, stejně jako minule mlsáme dorty! Pojďme tedy objevit, co se skrývá pod šlehačkou…

Sikar

Minule jsem vám povídal něco o třešinkách na dortech. Tentokrát se vydám opačným směrem, k úplným základům. Být tenhle článek opravdu lekce z cukrářství, bylo by to o tom, jak se dělá dortový korpus; každopádně to bude opět povídání pro začátečníky a mírně pokročilé, zdánlivě o naprostých samozřejmostech. Možná si všimnete, že některé věci, o nichž se zmíním, už zazněly tady na Triumvirátu nedávno v diskusích. Měl jsem nicméně dojem, že neškodí je říci znovu a uceleně.

            * * *

            Korpus, pokud to slovo neznáte, u dortu znamená tu těstovou část. Bez polevy, bez šlehačky, bez svíček, prostě jenom takový holý jednolitý špalek pečeného těsta. (No, někdy v něm mohou být už rovnou zapečené mandle a rozinky a kandované ovoce, ale to v tuhle chvíli nechme stranou. Jde mi opravdu o základy, tak si představte tu nejjednodušší variantu.) Po vychladnutí a vyjmutí formy s ním cukrář pracuje dál, někdy jej naplocho prořízne a mezi obě části nanese vrstvu krému, někdy ne, někdy mu dá polevu marcipánovou, někdy čokoládovou, někdy použije šlehačku bílou, někdy pařížskou… Napřed ho ale musí upéct. A už předtím promyslet několik věcí. Jak velký má výsledný dort být? (Čili: kolik těsta na něj potřebuji?) Jaký tvar mu chci dát? (To jest: naliji těsto do formy kulaté nebo hranaté?) Jaké těsto zvolím? (Piškotové, ořechové, mandlové, makové… Toto souvisí s tím, co se posléze přidá nahoru, případně vetře dovnitř. Ne všechno se hodí ke všemu.)

            Při psaní je to podobně. Jsou věci, které byste si měli – alespoň přibližně – rozhodnout dřív, než napíšete první písmeno. Tak se na to podívejme.

            Tvar a velikost

            Mikropovídka, krátká povídka, dlouhá povídka, novela, román, iksdílná sága… Výběr je veliký a každý ten útvar potřebuje rozdílný přístup. První otázka ale zní: Kolik mám materiálu? Jinými slovy – unese tenhle nápad delší formát? Nebo naopak, vejde se mi do krátkého, jestliže přede mnou leží úkol spáchat třeba drabble?

            Máte-li v hlavě příběh o několika dějových liniích, do mikro- ani do krátké povídky jej nenacpete. Totéž platí o historiích s mnoha peripetiemi. Na druhou stranu, z jednoduché vyprávěnky nic dlouhého neupletete… Nebo upletete, ale budete tam muset nacpat tolik vaty, že to ve výsledku nebude ke čtení… (Nic proti vatě. Tohle byla kdysi první opravdová – a možná nejdůležitější – redaktorská rada, kterou jsem dostal: „Vata je důležitá. Čtenář si potřebuje chvílemi odpočinout.“ Nesmí jí ale být moc. Jakmile začne převažovat nad vlastním příběhem, je to špatně.)

            A ovšemže, čím kratší útvar, tím ostřejší by měl mít pointu. To je často opakované pravidlo, nicméně je opakuji znovu – když nemáte prostor na vícečetné dějové kotrmelce ani na budování složitých vztahů (ba co dím, mnohdy ani na budování atmosféry), musíte čtenáře uspokojit jinak… Po téhle stránce je mikropovídka možná nejnáročnější forma ze všech. A je smutné, kolik nejen začátečníků si to stále odmítá připustit…

            (Smiřte se ale s tím, že na rozdíl od toho cukráře, který přesně ví, kolik dát mouky a vajíček a cukru, vám ten předběžný odhad ne pokaždé vyjde. Stalo se mi – a měl jsem v té době za sebou víc jak deset let psacích zkušeností – že jsem si říkal: „Tohle je v pohodě, z toho bude tak třiceti, nejvýš čtyřicetistránková povídka“ – a skončil na čtyřnásobku… A taky jsem to zažil naopak.)

            Ořechový nebo piškotový?

            Aneb ich-forma či er-forma? Nebo ještě něco jiného? Taky mockrát probíraná záležitost… Leč nutno ji zopakovat, protože i tohle musíte zvolit předem.

            Ich-forma čili vyprávění v první osobě. Vynikající způsob, čtenář se totiž na příběh dívá očima vypravěče, tj. obvykle hlavního hrdiny, a mnohem lépe se s ním sžije. (Nemusí to ovšem nutně být hlavní hrdina, stejně funkční je očitý svědek, jako třeba v detektivkách oblíbená postava takzvaného watsona.) Má ovšem jedno veliké omezení – jste odkázáni na jednu dějovou linii, neboť vypravěč samozřejmě může popisovat pouze to, co sám zažil nebo se přímo(!) dověděl z druhé ruky… Což ovšem lze i využít (to, že watson zprvu neví všechno, slouží k úspěšnému matení čtenáře) nebo obejít tím, že vystřídáte vypravěčů víc. Specifickou odrůdou tohohle přístupu jsou „romány v dopisech“ (říká se jim tak, ale nemusí to být nutně romány a nemusí jít nutně jenom o dopisy – výňatky z deníků a podobné dílčí doklady lze uplatnit právě tak).

            Er-forma aneb vyprávění ve třetí osobě. Není tak bezprostředně osobní, zato autorovi z posice vypravěče umožňuje hladce přeskakovat z jedné dějové linie do druhé… Pozor ale na jednu ošidnost. Existují dva druhy er-formy, „s vypravěčským odstupem“ (to jest všeobecný pohled, kdy vyprávíte všechno, co se děje) a „z pohledu jednající postavy“ (když se soustředíte na jednu osobu a předkládáte čtenáři dění tak, jak je vnímá ona). Tyhle dva přístupy samozřejmě můžete střídat, případně přeskakovat z postavy na postavu, ale nesmíte je míchat – přechod z jednoho na druhé (nebo z postavy na postavu) musí být zřetelně oddělen, přinejmenším alespoň novým odstavcem.

            Něco jiného, nejčastěji vyprávění v druhé osobě. Občas se to objevuje, leč nedoporučuji. S velmi řídkými výjimkami to bývá jalový pokus o literární experiment, jehož jediným přínosem je to, že ztěžuje čtení…

            Kromě první, druhé či jiné osoby je typem vyprávěcí formy také slovesný čas. Obvykle minulý („Sestupoval se schodů, na třetím zakopl a skončil hubou na odpočívadle.“), někdo používá i přítomný („Sestupuje se schodů, na třetím zakopne a končí hubou na odpočívadle.“) Přítomný se hůř čte, někdy ale působí bezprostředněji (zvlášť v kombinaci s ich-formou; proto ho s oblibou uplatňují hlavně autoři akčních stříleček). Opět je na vás, co si vyberete, ale když už si to vyberete, měli byste se toho držet; přeskakovat z minulého do přítomného a zpátky je nežádoucí. (Samozřejmě, existují výjimky, to když přítomný čas použijete jako okořenění určité sekvence. Ale opatrně s tím, musíte si být jistí v kramflecích a – jako obvykle – vědět, co a proč jste zrovna udělali.)

            A samozřejmě, když už jste zvolili mezi er-formou a ich-formou, nelze ji náhle měnit. Tady uvedu konkrétní příklad: Asi před deseti lety jsem kdesi na netu narazil na ukázku z právě vydávaného steampunkového románu… Fajn, to je žánr, který mám rád, tož jsem to zkusil. Začínalo to slibně, popisem, jak se divokou krajinou prodírá parní vlak. Na širokých kolech, bez kolejí, prostě si razí cestu přes kopce, nechává za sebou oblaka páry a dýmu, a když se mu připlete do cesty strom, vesele ho přerazí a jede dál. A jak to při onom nárazu vlakem cukne, cestující ve vagonech popadají s lavic… Až sem to šlo. Jenomže vzápětí se ukázalo, že je to vlastně celé ich-forma, vyprávěná jedním z oněch cestujících uvnitř. Jak mohl vědět, co se stalo? Jak mohl ten vlak předtím popisovat zvenčí? V tu chvíli ztratil autor moji důvěru a dál jsem nečetl (a tu knihu si nekoupil). Takže na to bacha, tohle se nedělá… A když už, mějte to zdůvodněné a jasně to oddělte.

            Na jaké dílky to nakrájíme?

            Tak tady mi ten příměr pokulhává, tohle cukrář řešit nemusí. Nebo někdy musí, když ví kolik hostů bude na hostině a dbá na to, aby všichni dostali přibližně stejný kus… Většinou je to ale tak, že se z hotového dortu ukrajuje podle potřeby (načež ho třetina zbyde, je odklizena do ledničky a tam osychá a sesedá se tak dlouho, až je bez milosti vyhozena). Vy jako autoři jste na tom jinak, vy to musíte naparcelovat předem. Tedy když chcete.

            Dělá se to pro pohodlí čtenářů (výrazné předěly v textu usnadňují orientaci a poskytují psychický oddech), jakož i pro vlastní uspokojení pisatele („Hele, já mám hotovou další kapitolu!“); části, na které se text dělí, od největších k nejmenším, jsou díly, knihy, kapitoly, podkapitoly, odseky (nevím, jestli je tohle správný název, ale používám ho, neb jiný neznám), odstavce, věty, slova a písmena. Odstavce a následnou menší havěť pomiňme, o tu nám v tuhle chvíli nejde, řeč bude o těch větších. Přičemž většinu z nich uplatníte jenom v dlouhých literárních útvarech…

            Díly a knihy jsou takřka libovolně zaměnitelné. Můžete narazit na román (nebo ho sami napsat), který bude mít hlavní části označené tak nebo onak, jen zřídka někdo použije obojí členění současně (udělal to například V. Hugo v Bídnících). Tak či onak, tyhle části jsou vždycky pořadově číslované a mohou – ale nemusí – mít vlastní název. Totéž platí i pro kapitoly – název nutný není, pořadové číslo ano. Je to na vás… Stejně jako to, jestli budete kapitoly (potažmo knihy) číslovat v jednom tahu do konce, anebo v každém nadřazeném celku začnete znovu od jedničky. Obojí je možné.

            U podkapitol (pokud se je rozhodnete použít) je úzus volnější. Mohou být označené jen čísly, nebo jenom názvem, nebo obojím. Je ale dobrým zvykem, že pokud je číslujete, je to s každou kapitolou nanovo, a hlavně, jiným druhem číslic – např. kapitoly římskými („Kapitola XXIII: Výbuch“) a podkapitoly arabskými („1. Zapálení doutnáku“), nebo naopak, to je jedno, hlavně aby se to nepletlo. Podobně rozumné je i rozlišit názvy obojího podtržením či nepodtržením – při konečné grafické úpravě v knize si to typograf sice udělá podle svého, musí nicméně poznat, co je co. (Pozor ale na jedno –  každé takovéhle rozlišení musí být v rámci jednoho fontu v jedné velikosti, ano? Když máte na jedné stránce nad sebou tři tituly, z čehož název románu je tři centimetry vysoký, název kapitoly dva a název podkapitoly jeden, při prvním převedení na prostý text se vám hezky srovnají na úplně stejné; když jeden vysadíte bezpatkovým groteskem, druhý gotickou frakturou a třetí renesanční antikvou, vypadá to blbě a stane se totéž.)

            A teď to, čemu říkám odseky. Myšlenkové celky, menší než podkapitoly (leckdy i v rozsahu pouze jediného odstavce), zahrnující ale scénu či úvahu, již je z nějakého důvodu dobré odříznout od přecházejícího a následného – obvykle kvůli tomu, že se mění buď místo, anebo čas děje. Vlastní nadpis ani číslo nemají, v tištěné knize bývají odděleny nějakým neutrálním grafickým znakem (vodorovnou čárou, kytičkou, třemi hvězdičkami…) nebo jenom vynechaným prázdným řádkem. Na to, jak tenhle předěl označovat v rukopise, přesný návod není, doporučuji ale nedělat to pouhým entrem navíc. Ten prázdný řádek se při další manipulaci snadno ztratí; vražte tam hvězdičku nebo radši rovnou tři, tím nic nezkazíte.

            Pochopitelně, protože vždycky existuje víc než jedna možnost, jak něco udělat, jsou kromě tohohle klasického „kapitolového“ i jiné způsoby, jak rozčlenit text. V lineárně se odvíjejícím příběhu lze použít dělení na časové úseky, označené v záhlaví příslušným údajem (což nemusí být jenom datum a/nebo hodina, stejně funguje i odpočet tikající bomby); při střídajících se vypravěčích lze sekvenci každého z nich nadepsat jeho jménem (vlastně je to záhodno, aby čtenář netápal). A tak dále. Důležité je, aby použitý systém byl přehledný a dával smysl. (Čímž myslím, aby dával smysl nejen vám. Jestliže proložíte dvě dějové linie, každou očíslujete zvlášť, z toho jednu řecky a druhou hebrejsky, takže kapitoly v pořadí za sebou se budou jmenovat Alfa, Alef, Beth, Gemel, Beta, Gamma, Delta, Epsilon, většina čtenářů vám moc vděčná nebude, jakkoliv si budete říkat, jak je to geniální a jak se to k tomu příběhu o protiběžném putování spartského kopiníka do Judey a nazaretského mastičkáře to Troizeny dokonale hodí. Prostě všeho s mírou.)