Rok se s rokem sešel a jsme opět na zahradě. Reálně (tedy aspoň já) i virtuálně, protože mne zahrada opět inspirovala k článku o psaní. Jak již název napovídá, dnešní článek navazuje na můj loňský červnový článek Nečekané paralely mezi psaním a zahradničením, respektive trochu ho rozvede jedním konkrétním směrem.

Na zahradě i při psaní, jak již bylo zmíněno v loňském článku, se nám občas stane, že se nám něco nepodaří nebo dlouhodobě nevede. Někdy jenom trochu a oprava je relativně snadná (okopat, přihnojit – něco trochu proškrtat, opravit nelogičnosti), jindy ovšem situace vypadá více než bídně a vidíme to dokonce sami, nepotřebujeme ani názor betačtenáře či, v případě zahrady, zkušenějšího zahradníka.

Co se s tím dá dělat?

Na zahradě i u psacího stolu (nebo kdekoli jinde, kde píšeme) leccos. Možnosti jsou různé od drastických až po ty méně radikální, leč přesto účinné. Ukažme si to nyní opět na několika analogiích s prací na zahradě:

Vyrvat i s kořeny

To je samozřejmě ten drastický způsob.

Rostlina chcípá, nedaří se jí, je napadena škůdci, zjistíme, že to vlastně není to, co jsme mysleli, že jsme zasadili, ale úplně jiná rostlina, možná dokonce plevel… Zkrátka a dobře, není to podle našich představ, ať už vlivem povětrnostních podmínek, škůdců nebo naším vlastním omylem. A tak to prostě vyrveme i s kořeny, spálíme nebo hodíme na kompost, půdu znovu přeryjeme, pohnojíme a zkusíme vysadit něco úplně jiného.

Analogie s psaním je zřejmá: zkrátka se nám to nepovedlo, což jsme zjistili buď již během procesu psaní, nebo až po dokončení první (druhé, třetí…) verze, kterou jsme dali přečíst betám. Někdy jsme naštvaní, někdy jen trochu frustrovaní. Na povětrnostní podmínky a škůdce se vymlouvat nemůžeme, je to naše chyba. Jistě, někdo možná všechno svede na nedůvtipné, zabedněné čtenáře, kteří jej nedokážou docenit, nicméně pro takového člověka je další čtení tohoto článku nejspíš zbytečnou ztrátou času. Zkrátka a dobře, je fajn si přiznat, že se nám to prostě nepovedlo, je dobré analyzovat, co bylo špatně, poučit se z toho a příště se chyb pokud možno vyvarovat. Ale co dál s oním nepříliš podařeným textem?

Spálit nebo hodit na kompost?

Ano, můžeme ho prostě smazat, to je jedna možnost.

Lepší ovšem je si text schovat do šuplíku (ať už skutečného nebo virtuálního), protože někdy může nastat chvíle, kdy se k němu budeme chtít vrátit. Podrobněji to rozvádět nebudu, neboť tohoto tématu se dotkl již Sikar v článku Archivujte a Ekyelka v článku Proč je třeba ohlížet se přes rameno. Pokud jste články nečetli, vřele doporučuji.

Analogie se zahradničením by zde mohla být ta, že odložení textu do šuplíku je vlastně něco jako odhození pochroumaných či nedomrlých rostlin, případně plevelů na kompost. I ten šuplíkový text se totiž časem může přeměnit na něco jiného, hodnotnějšího, když ho trochu necháme uzrát (jako zraje ten kompost) a pak něco z toho, třeba jen jednu či dvě věty nebo zlomek nějakého nápadu, znovu použijeme bez jakékoli souvislosti s původním celkem. Nakonec to může být něco, co dodá našemu novému textu trochu těch potřebných živin.

Ať už jsme však text zcela zničili nebo jsme ho jen založili někam hluboko přehluboko, výsledek je tentýž: máme čistý stůl (nebo záhonek) a začneme znovu s něčím jiným.

Otázky, které bychom si ovšem měli položit před tím, než něco „vyrveme i s kořeny“, jsou dvě:

Co to vlastně pěstujeme – tedy jaký je smysl a cíl onoho textu?

Vrátím se opět na zahradu. Máme zahrádku v kolonii (možná jsem to zmiňovala již vloni) a vedle nás má zahrádku paní Ch. Mám paní Ch. ráda, je to milá starší paní a zkušená zahradnice, občas se bavíme přes plot o všem možném a taky se občas na něco přeptám ohledně zahrady (= tahám z paní Ch. rozumy). V den, kdy jsem začala psát tento článek, jsme také takto společensky konverzovaly a proběhl následující dialog:

„Co to tam vlastně máte? Tamhle na tom rohu, to… roští,“ ptala se se zájmem paní Ch.

Ohlédla jsem se. „Víte, já myslím, že je to vlastně nějaký plevel.“

Paní Ch. pokývala hlavou. „To si myslím taky.“

„Ale já to tam zatím nechávám,“ pokračovala jsem. „Líbí se mi, jak to teď kvete. A taky kvůli včelám, ať z toho něco mají. Až to odkvete, tak to vyrvu.“

Paní Ch. se zatvářila souhlasně – myslím, že nikoli proto, že to vyrvu, ale proto, že tam onen plevel zatím nechávám a proč.

Kvůli čemu o tom píšu? Protože i náš text může být takový „plevel“, který je vlastně nakonec určený k tomu, aby skončil na dně šuplíku. Ale není nutné ho „vyrvat“ hned. Proč? Protože teď nás to těší. Zrovna na tenhle příběh máme nyní náladu, chceme ho psát, líbí se nám – i když víme, že je to jenom pro nás, na nějaký čas, že tenhle text možná dokonce nikdy nikomu ani neukážeme. Proč si takový text nenapsat? Proč bychom neměli, pokud nám to přináší radost? Klidně pišme! Ono to ostatně má i nějaký ten praktický užitek (stejně jako má užitek náš kvetoucí plevel pro ty včely), protože čím víc píšeme, tím větší máme šanci se něco naučit, jak se říká „vypsat se“. Ostatně i toto už zde bylo řečeno, před čtyřmi lety psala O cvičných textech Ekyelka.

Druhá otázka zní:

Je skutečně nutné vyrvat to i s kořeny? Nedalo by se to přece jenom ještě nějak „spravit“?

Určitě je dobré se nad tím přinejmenším zamyslet. I když se na nějaký náš text podíváme trochu s odstupem a chytneme se za hlavu, co že jsme to napsali, a že je to úplný odpad a sbírka písmenek k ničemu, situace nezřídka nebývá tak dramatická. Prakticky všechny texty potřebují úpravy a opravy. Některé sice větší a zásadnější, nicméně stále mohou, analogicky se stromy v zahradě, nakonec přinést dobré ovoce.

O tom, co se s takovým hodně nepodařeným textem dá dle paralel, které nalezneme při práci na zahradě, ještě dělat, si ovšem povíme až příště.

Arenga