Letošní článek o psaní a zahradničení se mi poněkud rozrostl, a tak jsem považovala za čtenářsky příjemnější rozdělit ho na články dva. Zatímco minule jsem psala o tom, zda nepodařený text vyrvat i s kořeny, podobně jako plevel nebo rostlinu, které se opravdu hodně nedaří, dnes se podíváme na to, jakým způsobem se by to možná ještě dalo zachránit – opět s využitím analogií ze zahrady.

Radikálně zmladit, či aspoň důkladně prořezat

Zmlazování se při zahradničení, respektive sadaření, používá u dřevin, aby se obnovila jejich vitalita růstu a prodloužila se jejich životnost. V praxi to vypadá tak, že se část stromku odřeže a zůstane třeba jen kus holého kmene bez větví. Méně radikální je pak důkladné prořezání větví, ostatně prořezávat by se stromky měly pravidelně.

Podobné operace můžeme provést i s naším textem – tedy buď nechat jen naprostý základ, na němž dovolíme příběhu znovu vyrůst, nebo text „prořezat“ takovým způsobem, aby fungoval lépe. Tím mám na mysli seškrtat např. některé linie v příběhu, zbavit se „zbytečných“ postav, zrušit všechny odbočky v ději, přebujelé popisy atd., zkrátka od základů vymýtit všechno, co je pouhou vatou a co text zatěžuje.

Samozřejmě, i prořezané větve našeho příběhu můžeme nechat znovu obrůst, nicméně zamýšlet se nad tím, zda nemáme v textu něco, co tam překáží a co brání „ovoci plně dozrát“, bychom měli pravidelně, nikoli pouze v případě, že jsme nad svým textem již poněkud zoufalí.

Něco na to naroubovat

Vrátila jsem se onehdy k jednomu svému opravdu hodně starému příběhu. Jen tak, protože jsem si na něj vzpomněla a chtěla jsem si kousek přečíst, zatímco si u toho budu čistit zuby. Naposledy jsem do toho textu nějak sáhla před cca deseti lety a upřímně řečeno, ty vrstvy „před deseti lety“, „před patnácti lety“ a „před dvaceti lety“ pro mne byly stále patrné (a ano, ty vrstvy „před dvaceti lety“ jsou DOST děsné). Také jsem dokázala odlišit, co jsem na původní kostru příběhu roubovala, protože moje tehdejší bety měly nějaké výhrady a připomínky – a já jsem chtěla některé věci zdůvodnit a rozvést, obhájit si, proč to píšu právě takhle. Celkově vzato pro mne bylo toto čtení docela zajímavou sondou do minulosti, také jsem dost jasně viděla, co jsem dělala špatně (to je to již v minulém článku odkazované ohlížení se přes rameno, o němž psala Ekyelka). Moje výše zmíněné roubování totiž mnohdy nefungovalo úplně dobře, občas bylo trochu násilné a hlavně mi text natahovalo do obludných rozměrů.

Tím samozřejmě nechci říct, že roubování, respektive tedy přidávání nových prvků, postav nebo i celých dějových linii nefunguje. Naopak. Fungovat může, a dobře, někdy je dokonce nutné pro to, aby příběh vůbec dával smysl. Nicméně je třeba k tomu přistupovat opatrně, roubovat nenápadně a hlavně být konzistentní, zkrátka to často pak chce vrátit se na začátek a celý text pečlivě upravit tak, aby všechny detaily seděly a čtenář se ve výsledku nedivil, kde se tu najednou berou ta jablka na mandloni.

Nebo naopak: naroubovat to na něco

Naznačila jsem to už o něco výš: celkově je příběh špatný a už se jím nechceme dál zabývat, ovšem má pár dobrých nápadů, postav, replik nebo prostě jen detailů, kterých by nám bylo asi celkem líto, kdybychom je jen tak zahodili. A tak jen prostě vezmeme tak, jak jsou, a použijeme je někde jinde, případně kolem nich vystavíme úplně nový příběh. Opatrnost je opět na místě. Klidně roubujme, ale obezřetně, aby čtenář nejlépe vůbec nepoznal, že to či ono v příběhu od začátku nebylo, že to dokonce původně patřilo do úplně jiného příběhu.

Takže ano, i toto roubování se mnohdy povede úplně skvěle, ovšem někdy může u čtenáře vyvolat pouze tzv. wtf efekt.

Přesadit

Znovu se zde vrátím k rozhovoru s paní Ch. Než jsme se dostaly ke kvetoucímu plevelu, mluvily jsme o rebarboře, kterou jsem si předloni pořídila – ke sklizni měla být poprvé letos, ale… nebudu to dlouze popisovat, zkrátka a dobře je to špatné, moje rebarbora je tuplovaný chcípáček. Zřetelně se to vyjímá zejména při pohledu přes plot, asi o metr od té mojí umrněné chuděry roste totiž krásná a košatá rebarbora paní Ch. Tak jsem si posteskla, jak je to možné, že já mám polomrtvou a ona takovou pěknou, vždyť jsou jen kousek od sebe, a že si říkám, jestli ji mám zkusit ještě přesadit nebo ji vykopat a hodit na kompost a začít někde jinde s novou rostlinou.

„Ale co byste to zahazovala?“ tázala se překvapeně paní Ch. „Prostě to na podzim vykopete a dáte jinam.“

„A chytne se to?“ ptala jsem se pochybovačně.

„To víte, že jo. Co by se to nechytlo. Ale musíte to pořádně pohnojit.“

Mám sice obavu, aby na podzim bylo ještě vůbec co vykopávat a přesazovat, ale slova paní Ch. mi přece jen dodala tu potřebnou trochu odvahy to ještě zkusit. Vždyť co? Při nejhorším rostlina nepřežije, což by se na současném místě stalo zřejmě tak jako tak. Za zkoušku nic nedám, jen tu trochu času a energie. Možná se to nakonec vyplatí.

I na náš text můžeme nahlížet podobným způsobem. Můžeme to s ním ještě zkusit. Můžeme se pokusit vymyslet, jaká změna by mu prospěla. Můžeme zaexperimentovat a totožný příběh vsadit do úplně jiného prostředí, dát mu jiné kulisy. Přesadit ho a zkusit, co to a tím udělá. Třeba mu to nečekaně prospěje. A pokud to fungovat nebude, budeme mít alespoň dobrý pocit, že jsme zkusili něco s tím udělat a neházeli flintu do žita bez boje. Anebo nás to přivede na nějaký nápad, který se nakonec ukáže, že je ještě lepší, než byl ten původní.

Samozřejmě, většinu výše nastíněných postupů můžeme libovolně kombinovat – pochopitelně za předpokladu, že text v prvotním návalu frustrace nesmažeme a ihned nevysypeme koš. Můžeme příběh přesadit, radikálně prořezat a něco na něj naroubovat. Nakonec nám na původním základě může vyrůst něco úplně nového. Někdy je to možná správná cesta a pokud ne, výhodou psaní oproti zahradničení je, že pokud zjistíme, že to nefunguje, můžeme všechno snadno vrátit do původního stavu – anebo si pro jistotu rovnou nechat kopii staré verze.

Ostatně psaní je kreativní proces, takže proč s tím napodruhé nezkusit pohnout zase třeba nějak trochu jinak?

Arenga