Ehm, no, tak tento typ príbehu nemusím v žiadnom podaní. Ani pointa v záver, že rozprávačom je duch, mi vôbec nevonia. Zvlášť ak celý jeho dovtedajší príbeh neniesol ani známku nadprirodzena, len zrazu bum! – v závere sa obráti žáner z krimi či hororu na mystery. Keď už rozprávač v prvej osobe musí zatrepať bačkorami a je potrebné k tomu ešte čosi dodať, preferujem záver v tretej osobe.

Btw, o svojej neláske k duchárskym postavám píšem aj v tomto článku: https://www.adhara.sk/?page_id=5243

Dovolím si technonanistickou poznámku.

Ač internet působí jako nehmotné médium, tato představa se týká pouze povrchu věci. Při největším možném zjednodušení je internet “propojením počítačů” na celosvětové úrovni. Ve skutečnosti je to složitější – existuje takzvaná “páteřní síť” spravovaná několika organizacemi, kterým firmy platí za připojení do ní. Těm platí další firmy a těm další a následně domácnosti a kanceláře, jimž firma poskytovatele připojení nastaví “krabičku” a pomocí ní se mohou připojit k internetu. Komunikace “do internetu” zpravidla probíhá právě přes tu “páteřní” či “centrální” síť a musí dodržovat určitá pravidla.

Nebudu zabíhat do technických detailů, představte si například dohodnutý způsob komunikace, tedy určitý jazyk, pomocí něhož se komunikuje. Je potřeba používat dohodnutá slova, slovosled, gramatiku atd. Další záležitostí je úroveň komunikace. Pokud si například zobrazíte internetovou stránku, přenese se velké množství informací po dlouhé trase s mnoha “zastávkami”. Z počítače vyrazí data do modemu nebo routeru, následně do několika zařízení poskytovatele připojení k internetu, pak do dalších a dalších zařízení, poté do zařízení v páteřní síti a pokračují podobným způsobem k příjemci.

Některé zařízení data pozná, jiné nikoli, ale vzhledem k dohodnutým standardům komunikace probíhá úspěšně. Lze si to představit při zasílání dopisu. Člověk napíše dopis na stránku velikosti A2, ale má k dispozici pouze obálky pro papír velikosti A4 a větší než A4 na poště neberou. Přeložit jej nemůže. Rozřeže jej tedy na čtyři kusy a jednotlivé kusy zalepí do obálek. Každá obálka obsahuje část dopisu, informaci o předchozí části, o následující části, informaci o tom, že je psán na psacím stroji písmem X, kdy byl napsán atd. Dopisy jsou odeslány a k příjemci přijdou různými cestami čtyři obálky. Příjemce je na základě informací v nich srovná a dopis si přečte. Po cestě se dopisy mohou dostat k třídícímu automatu, který je schopen přečíst pouze adresu. Mohou se dostat k cenzorovi, jenž si je přečte a rozumí jim. Může je vidět doručovatel, ten si přečte adresu, ale nezajímá ho obsah dopisu, i když by si jej potenciálně mohl prosvítit baterkou a přečíst. Podobně je to při zasílání dat přes internet.
Komunikace přes internet je tedy založena na dohodnutém způsobu komunikace závislém na spoustě parametrů (tisíce). Probíhá pomocí osobních počítačů, kabelů, různých “krabiček”, serverů… Všechny prvky internetu jsou hmotné. Dokonce i data samotná. Ta mohou být uložena různými způsoby. Opticky, elektromagneticky…

Vždy je to takový způsob, který ovlivní hmotu. U běžného pevného disku v počítači se pomocí magnetického zařízení přetáčejí částice. Jako když si řeknete, že sirka otočená hlavičkou nahoru znamená “S” a hlavičkou dolů znamená “O”. Můžete tak šťouchat do sirek na stole a napsat “SOS”.

Hypotetický duch by tedy musel být fyzický, aby mohl s daty nebo zařízeními interagovat. Dalším jeho problémem by bylo množství dat. Pro představu – jen záznamy o odeslané a přijaté poště jednoho jediného e-mailového serveru pro pět set lidí mohou činit i 1000 MB textu denně. To je přibližně pět set milionů znaků. A to se jedná pouze o záznamy o komunikaci, nezahrnuje to samotné e-maily ani jejich přílohy, které budou mnohonásobně větší. Serverů je po světě více než sto milionů a jejich data “proudí” po síti rozdělená na malé kousíčky a dnes většinou zašifrovaná, nelze je tedy po cestě přečíst.
Duch by měl velký problém vůbec poznat, co s čím a jak komunikuje, natož ještě komunikaci upravit. Prolomit zabezpečení serverů by také nedokázal.
Navíc, energie je vlastností hmoty, neexistuje sama o sobě. Nikde nemůže ležet metr délky nebo kilogram hmotnosti. Vždy tam leží předmět, který je dlouhý jeden metr nebo má hmotnost jeden kilogram. Stejně tak existuje předmět, který má nějakou energii.

Posednutí člověka a působení skrz něj bude “realističtější”. Duch by musel být i nadále hmotný, aby mohl mít nějakou energii a mohl ji využít k posednutí člověka, ale to by mohlo být proveditelné. Existují například neutrina. Miliardy neutrin prolétají přímo skrz naše těla a na makroskopické úrovni nás nijak znatelně nepoznamenají. Dalším příkladem může být difuze vodíku. Pokud byste uchovávali vodík v nádobě z nevhodného materiálu, po čase o něj přijdete. Částice vodíku “prosakují” skrz většinu materiálů, což je problém třeba u vzducholodí plněných vodíkem. Když by duch byl tvořen hmotou s podobnými vlastnostmi, mohl by prolínat hmotnými předměty.

Inteligence vyžaduje dostatečně složitý systém s určitou strukturou a probíhajícími procesy, které realizují myšlení. Otázka je, zda by byl schopný svou strukturu obnovit po takovém prolnutí například zdí, prolnutí vcelku je nepravděpodobné.

Pokud by “duch” představoval duši člověka oddělivší se od těla v okamžiku smrti a obsahující i část nebo celou paměť a osobnost člověka, musela být v původním těle nějak uchycena, jinak by s ním nedržela pohromadě. Tělo by mohlo obsahovat nějakou “matrici” nebo “patici”, do níž duše “zapadne”. Duch by mohl vystrnadit duši živého člověka z těla, zaujmout její místo a přitom z ní nebo z mozku převzít i vědomosti. Poté by mohl interagovat s předměty a tělo později opustit (zemřít podruhé?).

Také mě napadá možnost nahrání mysli člověka do počítače. Cílový počítač by musel obsahovat buď “kopii mozku”, tedy systém, kde probíhají analogické procesy, nebo systém dostatečné složitosti. Dnešní digitální počítače nebudou nikdy schopny vytvořit například cit a intuici, číslicová logika neumožňuje vznik náhody a výsledky jsou determinovány. Generátory náhodných čísel generují pouze tzv. “pseudonáhodu”. Současná “umělá inteligence” je jen nekonečné zpřesňování výsledků zadáváním dalších a dalších situací pro vyhodnocení. Pokud počítači s vhodným software předvedete sto tisíc fotografií koní, existuje velká šance, že koně následně pozná. Člověku však postačí koně uvidět pouze několikrát a pozná jej i v případě, že uvidí jen jeho část. Skutečná umělá inteligence bude vyžadovat jiný typ počítače, například biologický nebo kvantový.

Zde však vzniká problém vnímání. Jak bude člověk nahraný do počítače vnímat okolí? Jak pozná, že má k dispozici tři obrazovky, reproduktor a připojení k internetu? Počítač pomocí kamery nevidí obraz, přijímá sled dat (nyní jedniček a nul) a díky nainstalované aplikaci vytvořené člověkem s ním umí zacházet. Do jaké míry by byl člověk sám sebou, kdyby byl obestavěn takovými aplikacemi? Určitě by jej to změnilo. Stejný případ by se týkal i duše bez těla. Neměla by k dispozici lidské smysly, všechny jsou založeny na možnostech těla. Jak si představí zrak člověk, jenž je nevidomý od narození? On nevidí tmu obohacenou fosfeny, jako když vidící člověk zavře oči, on nevidí vůbec nic. Představit si to lze jako druhý pár očí na zadní straně hlavy. Máte čtyři oči a dvě zadní oči nevidí. Z hlediska zrakového vnímání je to stejné, jako by tam vůbec nebyly.

pozn.:
Chápu, že jde o fantasy a pokud je literární dílo kvalitní, na nepřesnostech mi nezáleží, pokud to vyloženě nebije do očí. Jen se rád rýpu v principech fungování. Proto mé vlastní texty zřejmě nikdy nebudou vydány, nikdo by je nečetl 🙂