• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Červen 2019
Po Út St Čt Pá So Ne
« Kvě   Čvc »
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Úsměvná klišé

Úsměvná klišé 51: Jsem duch…

2.6.2019
-
Publikováno sikar

Dnes to bude jen rychlé. Při pohledu na název si možná pomyslíte, co je na tomhle špatně? Hrdinou přece může být duch, proč by ne. Vsadím se, že teď vás všechny pár příkladů napadne. Víte, já proti duchům nic nemám. Ať už z literárního hlediska, tak i všech jiných. Znám dost lidí, kteří tvrdí, že prožili něco paranormálního, ačkoliv mně se podobné zážitky vyhýbají. Nebo když už, tak vysvětlení přijde samo, například spánková paralýza. Pamatuji si ale na příklad chalupy, o níž majitelé říkali, že v ní straší a jediný způsob, jak to tam vydržet, je chlastat. To by mě zajímalo, nakolik měl právě alkohol prsty v tom strašení…

Nebudu zdržovat, přesuneme se zpět k literárním duchům. Představme si, že nám hlavní hrdina sdělí svoji duchovitost hned v první větě.

Jsem duch.

Fajn, víme, co je zač. Tušíme, co od něj čekat. Já jsem spokojený. On teď bude neviděn poletovat kolem, chrastit řetězy, o půlnoci houkat  a zanechávat po sobě loužičky ektoplazmy, jak se na správného ducha sluší a patří.

No dobře, to zní jako strašné klišé. Nechte toho ducha dělat, co sami uznáte za vhodné. Snad se jen vyhněte jednomu modernímu duchařskému klišé.

Jsem duch a… píšu vám?

Kupodivu se dnešní téma prolíná s jedním nedávným článkem, konkrétně Honem, honem! Jak? Zmínil jsem tam příběhy údajně psáné protagonistou, kterému někdo jde právě po krku, ale on přesto má dost času sepsat desetistránkový elaborát na téma, jak se dostal do téhle situace.

Tento hrdina by si mohl podat ruku s naším duchem. Začátek povídky ve stylu jdou po mně a teď vám řeknu, proč, se až nápadně podobá jsem mrtvý a teď vám napíšu, jak mě zabili.

Kupodivu mohu říct něco na obhajobu takového hrdiny, potažmo autora. Tato druhá varianta mi stále přijde lepší. Duch už nikam nespěchá, má to za sebou, tak než se dostaví Smrť, co by nesepsal svůj životní příběh. Ano, tady obvykle následuje argument, jak může duch psát a publikovat na internetu, ale víte co? Trhněte si, co vy víte, jaké má po smrti možnosti. Osobně jsem tenhle motiv jednou použil. Duch si liboval, že v posmrtném životě mají skvělé tarify.

Kdepak, problém je jinde.

Před nebo po?

Vážení, nakolik jsme si nedávno řekli, že hrdina píšící potají zavřený ve skříni je svým způsobem hovadina, tak ten měl přece jenom jednu jedinou možnost. Musel nám na začátku sdělit, co se mu děje, protože tím mohl aspoň autor zkusit navodit napětí.

Mrtvý protagonista to má těžší. Ne o moc, ale přece jen. Pokud nám hned na začátku oznámí, že je mrtvý a nyní nám řekne, jak se to stalo, známe už výsledek. Hrdina na konci zemře.

(Přerušujeme vysílání, abychom si řekli, co za žádnou cenu nepsat do anotace příběhu. Pokud píšeme o tom, jak Lukáš vyzná Ludmile lásku, pozve ji na rande, ale posléze tasí nůž a zabije ji, tak skutečně není dobré čtenáře lákat shrnutím Lukáš zabije Ludmilu. Gratuluji, vyzradili jste pointu a čtenáře to nepřekvapí. Opět jednou bez nadsázky, tohle prošlo mýma rukama zhruba před týdnem.)

Pokud to vezmete z druhého konce, výsledek může dopadnout o něco lépe. Hrdina vypráví svůj příběh, který končí tím, že zemře. Následuje šokující odhalení, že to, co právě čtete, psal už jako mrtvý.

Jako… Jo. Někoho to může překvapit. Škoda jen, že to je za prvé už docela klišé a za druhé se autor většinou pak neubrání hotovému klišéfestu, když nám hrdina posléze sdělí, že jako duch nás pochopitelně všechny pozoruje, ví, kdo četl jeho příběh, varuje nás a blábláblá…

V ten moment totiž zabijete příběh vždy bez výjimky.

Dnes vážně jen krátce

Toto bylo jedno z témat, která musela ven, ale příliš omáčky okolo se k nim říct nedalo. Každopádně, hrdinu ducha pište, ale některým klišé se vážně raději vyhněte, pokud nemáte nápad, jak je pojmout opravdu originálně.

Sikar

nesmysl
Sikar
Smrť
2.6.2019
Email
12 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Úsměvná klišé

Úsměvná klišé 34: Sherlock Holmes a Všeználek v jedné osobě

27.4.2015
-
Publikováno sikar

Když jsem jako dítě četl Neználka, dost jsem nesnášel postavu Všeználka. Nejspíš to bylo z toho důvodu, že …

Číst více
27.4.2015
Publikováno sikar
Úsměvná klišé

Úsměvná klišé 10: Vojín Slepičí Prdelka

28.10.2013
-
Publikováno sikar

Řekl jsem, že další úsměvné klišé půjde ven, pokud narazím na nějaké opravdu šťavnaté. A co se …

Číst více
28.10.2013
Publikováno sikar
Úsměvná klišé

Úsměvná klišé 45: Úslužný pan hostinský

2.3.2018
-
Publikováno sikar

Lidé jsou různí. To, že jste lékař, pilot nebo popelář z vás nedělá automaticky milého nebo naopak nepříjemného člověka. …

Číst více
2.3.2018
Publikováno sikar
← DALŠÍ ČLÁNEK
Letní provoz 2019
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Ověřujte

12 Komentářů

Úsměvná klišé 51: Jsem duch….
  1. Jergon
    2.6.2019 @ 20:31
    -
    Odpovědět

    Jak může duch psát a publikovat na internetu? Třeba k tomu používá duši nějakého zničeného počítače, ne? 😀

    • Sothis
      2.6.2019 @ 21:07
      -
      Odpovědět

      Myslím, že duchové dokážou přímo vydávat elektromagnetické záření a sami se tak připojit na wifi.

    • Fionor
      2.6.2019 @ 23:01
      -
      Odpovědět

      Zavraždění pisálci jsou taky do křemíkového nebe?

  2. Alf
    3.6.2019 @ 9:00
    -
    Odpovědět

    Sikar to tu trochu nakousl. Tohle je důvod, proč nemám rád prequely (spin-offy nepočítám), ať už filmové nebo knižní, protože vím, jak to dopadne. Vím, že se musí stát X a Y, aby se původní dílo vůbec mohlo odehrát. Tenhle problém měl třeba Rogue One, kde ti, kdo znají původní Hvězdné války, zkrátka vědí, jak to dopadne. Pak už jde o to, jak si s tím autor poradí. Zrovna v případě Rogue One se to zrovna povedlo.

    • idle
      3.6.2019 @ 9:21
      -
      Odpovědět

      Pak je potřeba postavit příběh tak, aby ty známé informace nebyly pro napětí potřeba. Koneckonců, třeba historické příběhy dokážou být taky zajímavé a napínavé, i když víme, jak skončila druhá světová.

  3. Adhara
    3.6.2019 @ 11:00
    -
    Odpovědět

    Ehm, no, tak tento typ príbehu nemusím v žiadnom podaní. Ani pointa v záver, že rozprávačom je duch, mi vôbec nevonia. Zvlášť ak celý jeho dovtedajší príbeh neniesol ani známku nadprirodzena, len zrazu bum! – v závere sa obráti žáner z krimi či hororu na mystery. Keď už rozprávač v prvej osobe musí zatrepať bačkorami a je potrebné k tomu ešte čosi dodať, preferujem záver v tretej osobe.

    Btw, o svojej neláske k duchárskym postavám píšem aj v tomto článku: https://www.adhara.sk/?page_id=5243

    • Jergon
      5.6.2019 @ 1:12
      -
      Odpovědět

      Když jsme u toho, nemůžu nevzpomenout na tohle roztomilé hudební zpracování umím si ho představit jako povídku, která by docela hezky fungovala… 🙂

      https://www.youtube.com/watch?v=WxmLAhrAEPM&list=PLXPRO7mJz9YS6wnOoawLYSqb5YfVm3ANI&index=13

  4. Zlý strýc Leonard
    3.6.2019 @ 18:28
    -
    Odpovědět

    Mno, duch, který píše lidem pomocí internetu (tedy nehmotná persona skrze nehmotné médium), mi připadá celkem věrohodný. Ale vzpomínám si na přinejmenším jednu povídku z devatenáctého století (konkrétně na “Pozorovatele” od J. S. Le Fanu), kde duch posílá hmotné dopisy poštou. A jak tohle dokázal…

    • Jergon
      5.6.2019 @ 1:10
      -
      Odpovědět

      Mohl někoho posednout…;-)

  5. Mmm
    6.6.2019 @ 11:43
    -
    Odpovědět

    Dovolím si technonanistickou poznámku.

    Ač internet působí jako nehmotné médium, tato představa se týká pouze povrchu věci. Při největším možném zjednodušení je internet “propojením počítačů” na celosvětové úrovni. Ve skutečnosti je to složitější – existuje takzvaná “páteřní síť” spravovaná několika organizacemi, kterým firmy platí za připojení do ní. Těm platí další firmy a těm další a následně domácnosti a kanceláře, jimž firma poskytovatele připojení nastaví “krabičku” a pomocí ní se mohou připojit k internetu. Komunikace “do internetu” zpravidla probíhá právě přes tu “páteřní” či “centrální” síť a musí dodržovat určitá pravidla.

    Nebudu zabíhat do technických detailů, představte si například dohodnutý způsob komunikace, tedy určitý jazyk, pomocí něhož se komunikuje. Je potřeba používat dohodnutá slova, slovosled, gramatiku atd. Další záležitostí je úroveň komunikace. Pokud si například zobrazíte internetovou stránku, přenese se velké množství informací po dlouhé trase s mnoha “zastávkami”. Z počítače vyrazí data do modemu nebo routeru, následně do několika zařízení poskytovatele připojení k internetu, pak do dalších a dalších zařízení, poté do zařízení v páteřní síti a pokračují podobným způsobem k příjemci.

    Některé zařízení data pozná, jiné nikoli, ale vzhledem k dohodnutým standardům komunikace probíhá úspěšně. Lze si to představit při zasílání dopisu. Člověk napíše dopis na stránku velikosti A2, ale má k dispozici pouze obálky pro papír velikosti A4 a větší než A4 na poště neberou. Přeložit jej nemůže. Rozřeže jej tedy na čtyři kusy a jednotlivé kusy zalepí do obálek. Každá obálka obsahuje část dopisu, informaci o předchozí části, o následující části, informaci o tom, že je psán na psacím stroji písmem X, kdy byl napsán atd. Dopisy jsou odeslány a k příjemci přijdou různými cestami čtyři obálky. Příjemce je na základě informací v nich srovná a dopis si přečte. Po cestě se dopisy mohou dostat k třídícímu automatu, který je schopen přečíst pouze adresu. Mohou se dostat k cenzorovi, jenž si je přečte a rozumí jim. Může je vidět doručovatel, ten si přečte adresu, ale nezajímá ho obsah dopisu, i když by si jej potenciálně mohl prosvítit baterkou a přečíst. Podobně je to při zasílání dat přes internet.
    Komunikace přes internet je tedy založena na dohodnutém způsobu komunikace závislém na spoustě parametrů (tisíce). Probíhá pomocí osobních počítačů, kabelů, různých “krabiček”, serverů… Všechny prvky internetu jsou hmotné. Dokonce i data samotná. Ta mohou být uložena různými způsoby. Opticky, elektromagneticky…

    Vždy je to takový způsob, který ovlivní hmotu. U běžného pevného disku v počítači se pomocí magnetického zařízení přetáčejí částice. Jako když si řeknete, že sirka otočená hlavičkou nahoru znamená “S” a hlavičkou dolů znamená “O”. Můžete tak šťouchat do sirek na stole a napsat “SOS”.

    Hypotetický duch by tedy musel být fyzický, aby mohl s daty nebo zařízeními interagovat. Dalším jeho problémem by bylo množství dat. Pro představu – jen záznamy o odeslané a přijaté poště jednoho jediného e-mailového serveru pro pět set lidí mohou činit i 1000 MB textu denně. To je přibližně pět set milionů znaků. A to se jedná pouze o záznamy o komunikaci, nezahrnuje to samotné e-maily ani jejich přílohy, které budou mnohonásobně větší. Serverů je po světě více než sto milionů a jejich data “proudí” po síti rozdělená na malé kousíčky a dnes většinou zašifrovaná, nelze je tedy po cestě přečíst.
    Duch by měl velký problém vůbec poznat, co s čím a jak komunikuje, natož ještě komunikaci upravit. Prolomit zabezpečení serverů by také nedokázal.
    Navíc, energie je vlastností hmoty, neexistuje sama o sobě. Nikde nemůže ležet metr délky nebo kilogram hmotnosti. Vždy tam leží předmět, který je dlouhý jeden metr nebo má hmotnost jeden kilogram. Stejně tak existuje předmět, který má nějakou energii.

    Posednutí člověka a působení skrz něj bude “realističtější”. Duch by musel být i nadále hmotný, aby mohl mít nějakou energii a mohl ji využít k posednutí člověka, ale to by mohlo být proveditelné. Existují například neutrina. Miliardy neutrin prolétají přímo skrz naše těla a na makroskopické úrovni nás nijak znatelně nepoznamenají. Dalším příkladem může být difuze vodíku. Pokud byste uchovávali vodík v nádobě z nevhodného materiálu, po čase o něj přijdete. Částice vodíku “prosakují” skrz většinu materiálů, což je problém třeba u vzducholodí plněných vodíkem. Když by duch byl tvořen hmotou s podobnými vlastnostmi, mohl by prolínat hmotnými předměty.

    Inteligence vyžaduje dostatečně složitý systém s určitou strukturou a probíhajícími procesy, které realizují myšlení. Otázka je, zda by byl schopný svou strukturu obnovit po takovém prolnutí například zdí, prolnutí vcelku je nepravděpodobné.

    Pokud by “duch” představoval duši člověka oddělivší se od těla v okamžiku smrti a obsahující i část nebo celou paměť a osobnost člověka, musela být v původním těle nějak uchycena, jinak by s ním nedržela pohromadě. Tělo by mohlo obsahovat nějakou “matrici” nebo “patici”, do níž duše “zapadne”. Duch by mohl vystrnadit duši živého člověka z těla, zaujmout její místo a přitom z ní nebo z mozku převzít i vědomosti. Poté by mohl interagovat s předměty a tělo později opustit (zemřít podruhé?).

    Také mě napadá možnost nahrání mysli člověka do počítače. Cílový počítač by musel obsahovat buď “kopii mozku”, tedy systém, kde probíhají analogické procesy, nebo systém dostatečné složitosti. Dnešní digitální počítače nebudou nikdy schopny vytvořit například cit a intuici, číslicová logika neumožňuje vznik náhody a výsledky jsou determinovány. Generátory náhodných čísel generují pouze tzv. “pseudonáhodu”. Současná “umělá inteligence” je jen nekonečné zpřesňování výsledků zadáváním dalších a dalších situací pro vyhodnocení. Pokud počítači s vhodným software předvedete sto tisíc fotografií koní, existuje velká šance, že koně následně pozná. Člověku však postačí koně uvidět pouze několikrát a pozná jej i v případě, že uvidí jen jeho část. Skutečná umělá inteligence bude vyžadovat jiný typ počítače, například biologický nebo kvantový.

    Zde však vzniká problém vnímání. Jak bude člověk nahraný do počítače vnímat okolí? Jak pozná, že má k dispozici tři obrazovky, reproduktor a připojení k internetu? Počítač pomocí kamery nevidí obraz, přijímá sled dat (nyní jedniček a nul) a díky nainstalované aplikaci vytvořené člověkem s ním umí zacházet. Do jaké míry by byl člověk sám sebou, kdyby byl obestavěn takovými aplikacemi? Určitě by jej to změnilo. Stejný případ by se týkal i duše bez těla. Neměla by k dispozici lidské smysly, všechny jsou založeny na možnostech těla. Jak si představí zrak člověk, jenž je nevidomý od narození? On nevidí tmu obohacenou fosfeny, jako když vidící člověk zavře oči, on nevidí vůbec nic. Představit si to lze jako druhý pár očí na zadní straně hlavy. Máte čtyři oči a dvě zadní oči nevidí. Z hlediska zrakového vnímání je to stejné, jako by tam vůbec nebyly.

    pozn.:
    Chápu, že jde o fantasy a pokud je literární dílo kvalitní, na nepřesnostech mi nezáleží, pokud to vyloženě nebije do očí. Jen se rád rýpu v principech fungování. Proto mé vlastní texty zřejmě nikdy nebudou vydány, nikdo by je nečetl 🙂

    • Zlý strýc Leonard
      6.6.2019 @ 18:07
      -
      Odpovědět

      Vyčerpávající komentář, v obou významech toho slova. Budiž, technik to vidí takhle. Já to ale vidím tak, že internet (a podobně i radiofonie a telefonie a koneckonců i optické přenosy, jako jsou heliograf nebo signalisace praporky) je “nehmotné médium” – přenášená zpráva sestává ze sledu impulsů, které je možné zaznamenat, je možné je cestou pozměnit (což je přesně to, co by musel udělat ten duch, a čím blíž cíli, tím snáz a lépe), ale sama o sobě hmotu nemá. Není to celistvá tyč, která by putovala kabelem od odesilatele k příjemci… Kdežto klasický papírový dopis je po celou dobu své existence hmotný až moc. Někdo někde musí vzít kus papíru a pero a kalamář s inkoustem, někdo musí vyvinout značné úsilí, aby tyhle věci nechal vzájemně působit (tedy napsat text), a následně někdo musí list buď určitým způsobem poskládat a zapečetit, anebo nacpat do obálky, a poté buďto dopravit na poštovní úřad a tam někomu předat (případně, v novějších časech, hodit do schránky), anebo jej – nějak, pravděpodobně s překonáním zavřených dveří – dopravit dotyčnému do bytu…
      To všechno jsou úkony, vyžadující tělesnou přítomnost, plus vlastnictví několika konkrétních materiálních věcí. Jergonovo řešení, “posednutí” někoho nezávislého, kdo to za ducha vykoná, funkční je (ostatně četl jsem dost příběhů, kde se v té či oné formě objevilo). Potíž je v tom, že zmiňovaná povídka nic takového nenaznačuje – dotyčný duch je upnutý na konkrétní osobu, pronásledovaný za sebou slýchá jeho kroky, občas ho i zahlédne, a jednou po něm pronásledovatel i střelí (ale jen pro výstrahu. aniž by ho zasáhl); to vše spadá do kategorie “zjevení”, tedy v podstatě cílené halucinace. Až na ty zatracené dopisy… (Samozřejmě, je možný ještě jeden výklad: nebožtík se vrátil celý, i s tělem, a pak to celé provádí doopravdy. Skutečně za svou obětí chodí, skutečně po něm vystřelí, skutečně i napsal a odeslal dopisy.)
      Když se ale vrátím do obecné roviny, klasický duch tyhle možnosti nemá. Působí nehmotně, toliko šálí smysly. Což mne vede k myšlence, že nejjednodušší způsob, jak komunikovat po internetu, by pro něj bylo nahradit (překrýt) to, co v dané chvíli na obrazovce doopravdy je, zdáním své vlastní zprávy – jinými slovy, sdělení od ducha si v danou chvíli přečtete, ale vytisknout je nelze. Neb v paměti počítače se pochopitelně nenachází.

      • Mmm
        7.6.2019 @ 16:48
        -
        Odpovědět

        S některými zmíněnými případy souhlasím, u jiných záleží na konkrétním použití a technologii. Konkrétně vidím velký rozdíl mezi analogovými a digitálními zařízeními. Heliograf nebo třeba fotofon jsou založeny na působení světla. Heliograf pomocí slunečního světla vytvoří propálenou křivku na pásku. V přijímači fotofonu se působením světla mění elektrický odpor, ten upraví procházející elektrický proud a díky tomu se mění zvuk vycházející z reproduktoru.
        Tyto případy jsou společné tím, že jejich výstup je hotovým výsledkem, něčím, co člověk může vnímat a pochopit. Křivku může posoudit zrakem, může ji měřit, rozdělit na nekonečné množství částí a porovnávat je. Zvuk může poslouchat, položit ruku na reproduktor a vnímat vibrace nebo sledovat pohyb hladiny ve sklenici vody postavené poblíž. Analogovým přístrojům “záleží” na kvalitě signálu. Rozeznají rozdíl mezi signálem silným a slabým, reagují na změnu jeho kvality.
        Digitální zařízení operují v binární soustavě, všechny procesy probíhají v podobě jedniček a nul. Neexistuje nic mezi tím. Pokud ano, jedná se o situaci pro zařízení neřešitelnou. Dle nastavení ji buď ignoruje nebo skončí v chybovém stavu (data jsou nečitelná, restartuje se, “zamrzne “)
        Když má digitální zařízení “komunikovat ” s člověkem, vždy je potřeba nějaký převodník. Na obraz filmu se nelze podívat, i když máme film v počítači a připojený monitor, pokud nemáme správný software. Potřebujeme programy, které ví, co znamenají jedničky a nuly v souboru filmu, mají informace o standardech, způsobu fungování monitoru atd. Teprve když všechny jednotlivé prvky fungují správně a zařízení zároveň i “přemýšlí ” správně, vidíme obraz.
        Skvěle je rozdíl patrný na televizním vysílání. V době, kdy se používalo analogové, objevovalo se při potížích se signálem zrnění, “duchové” a další obrazové anomálie. Digitální vysílání zasílá sled jedniček a nul, který televize dekóduje na obraz. Špatný signál znamená, že se část jedniček a nul ztratí. Anténa je vůbec nezachytí a část obrazu pak chybí. Signál není silný (dobrý obraz) a slabý (špatný obraz), signál buď je (jednička) nebo není (nula), nic mezi tím.
        Duchův problém by tedy spočíval v pochopení signálu. Když by jej rozechvěl zvuk nebo viděl paprsek světla či rádiové vlny (případně jiné záření), mohl by jej upravit. Měnit jeho intenzitu, frekvenci, nebo jej část pohltit a tak změnit například barvu světla. V případě, že obdrží signál digitální, pocítí jen proud jedniček a nul. Kdyby někdo takový signál viděl, připadal by mu jako stroboskop blikající milionkrát za sekundu.
        Navíc, pokud udělá duch chybu s úpravou zvuku analogového rádia, může v něm třeba zapraskat, objeví se šum. V případě digitálního by zvuk vynechával, nebo by přenos kvůli chybě skončil.
        Myslím tedy, že by to duchovi se starým rádiem, telefonem či s počítačem s monitorem připojeným k analogovému výstupu mohlo jít mnohem lépe než s digitálními zařízeními. Duch by mohl zachytit vysílání Wi-Fi nebo mobilního telefonu, ale nevyznal by se v nich.
        “Čím blíž cíli, tím snáz a lépe” – v tom máte naprostou pravdu. Nejlépe by se mu působilo na samotné zařízení; samozřejmě zapnuté.
        Stvoření papírového dopisu mi zní velice komplikovaně. Nejvíce se mi líbí Vámi zmíněná možnost působení na mysl člověka, tedy halucinace, při nichž by mohl člověk být schopen autosugescí duchovi i pomoci. Z toho pak mohou vzniknout bludy a v tom okamžiku duch již nemusí na člověka ani působit. Jen spustí lavinu a má hotovo. Pokud byl duch dříve člověkem, jistě by pro něj bylo snazší působit na jinou mysl než na systémy uměle vytvořené pracující podle jiné logiky. Papírové dopisy by mohl během onoho mámení smyslů stvořit klidně cíl sám a pak je použít jako důkaz toho, že mu byly doručeny.

Zanechej komentář

Váš názor je pro nás důležitý. Zadaný email nebude veřejně publikován
Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Úsměvná klišé 51: Jsem duch… | Triumvirát