Jelikož máme opět první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale zadání malého literárního cvičení.
Základní pravidla si můžete zopakovat zde.
I tentokrát bychom chtěli moc poděkovat všem, kteří minulý měsíc komentovali a hodnotili díla ostatních. Díky moc, s vámi všemi dostává celá akce nový rozměr.
Téma na tento měsíc je volné, ale máme dvě podmínky:
Váš minipříběh se musí odehrávat na veřejném koupališti (např. i městská plovárna, aquapark apod.; může jít o venkovní i vnitřní areál, povolené je jakékoli místo, které je jeho součástí – bazén, tobogán, šatny, technické zázemí apod.).
V příběhu se musí objevit alespoň jedna nadpřirozená bytost. Nemusí být hlavní postavou, ale neměla by být pouhou kulisou.
Propozice:
- text vložte přímo do komentářů pod článkem,
- prvek fantastiky je tentokrát povinný, ale dále je to jen na vás: pokud budete chtít zasadit děj třeba do alternativní reality nebo do budoucnosti nebo použít i sci-fi prvky – zkrátka fantazii se meze nekladou,
- text by měl být uzavřený, měl by fungovat sám o sobě, nemělo by se jednat o úryvek nějakého delšího textu,
- délka 150-250 slov (rozsah je velký, takže tentokrát bez desetiprocentní tolerance, prosíme, zkontrolujte si to) – na spočítání můžete použít třeba tento nástroj, pokud nemáte editor, který má funkci počítání slov: https://www.online-utility.org/text/analyzer.jsp,
- text musí být v českém či slovenském jazyce,
- pište s diakritikou (výjimkou je případ, kdy text psaní bez diakritiky vyžaduje, např. přepis telegramu nebo esemesky),
- musí se jednat o originální text,
- prosíme, nepište fanfikce,
- pokud příběh zasadíte do sdíleného světa, prosíme, abyste na to upozornili v poznámce před nebo za vlastním textem.
Nedáváme to tento měsíc jako podmínku, ale pokud budete i tentokrát komentovat a konstruktivně kriticky hodnotit texty každý každému, budeme velmi rádi!
Hodnocení:
- Jako obvykle: Arenga a Brog u prvních tří příspěvků napíší stručný komentář se zpětnou vazbou – pokud toto hodnocení nechcete, napište před text či za něj „komentář T3 ne“. Hodnocení se pokusíme dodat dle našich časových možností, ale nic konkrétního neslibujeme (a děkujeme, že to chápete).
- Pokud si nepřejete, aby byl váš text komentován ostatními čtenáři, napište před text či za něj „prosím bez komentářů“.
Stručné zopakování základních pravidel:
- hlavním cílem této akce je trénink a trocha té legrace,
- dodržujte autorská práva (vkládejte pouze své originální texty),
- text nesmí obsahovat sexuální scény a explicitní popisy násilí (stránky jsou přístupné mládeži),
- spam bude bez varování smazán,
- nejsou přípustné žádné osobní útoky na kohokoli,
- politickou diskuzi a OT diskuzi mažeme,
- základní pravidla vzájemného komentování znějí: SLUŠNĚ A KONSTRUKTIVNĚ,
- komentáře vulgární a s osobními útoky bez předchozího upozornění smažeme.
Psaní zdar, těšíme se na vaše texty!
Arenga a Brog
Související příspěvky
Tenhle článek bude trochu speciální, protože má dva účely. Jednak se obrací k účastníkům s tím, nač si mají dát …
Literární soutěže hodnotím od roku 2010. Za těch několik let mi už rukama prošlo pár tisíc povídek, takže …
“Tak chlapci, trochu klidu prosím,” přerušil postarší údržbář nevázanou zábavu skupiny mladíků na hlubokém konci bazénu.
“A to jako proč?” zeptal se ten nejdrzejší.
“Ohleduplnost je ctnost,” usmál se na něj údržbář mile.
“Na nějaký ctnosti se můžu… zvysoka!” ušklíbl se mladík a jeho kamarádi se rozesmáli.
Údržbář starostlivě pokýval hlavou.
“No, jen jsem vás chtěl chlapci varovat. Dávejte si pozor na věci mezi nebem a zemí.”
“To je gól!” rozchechtali se mladíci jako jeden muž. “Starej Bláha nám tu chce nahnat strach vodníkem!”
“No, to ani ne,” usmál se údržbář, “vodníci se v bazénu nedrží, chlor jim nedělá dobře na klouby. Naproti tomu vodní víly ho milují, tak krásného zeleného odstínu vlasů v přírodních vodních plochách nikdy nedosáhnou.”
“Vole,” vytřeštil oči nejdrzejší mladík, “to se jako máme bát, že nás u bazénu utancuje nějaká nadpřirozená roštěnka?”
“No, jak bych vám to,” údržbář se zhluboka nadechl, “Úmysly každé víly jsou stejně průzračné a čisté jako voda, která je jí domovem. Jejich povaha se horší až kalem a znečištěním.”
“A co my jako s tim?” ošívali se mladíci.
“No, tak za prvé to berte jako varování před vílami z bažin,” řekl údržbář vlídně, “A za druhé bych na to být vámi velice intenzivně myslel, až vás zase popadne touha močit do bazénu.”
Trošku neuhlídaná interpunkce (“chlapci” jakožto oslovení mají být odděleni čárkami, “být vámi” jakbysmet, a na dvou místech čárka místo tečky za uvozovací větou). Stylově mi to hodně připomíná Švandrlíka, se všemi jeho klady i zápory… Ale ta pointa se mi líbí, ta se povedla.
Interpunkce je moje achillova pata, co už, některé ty čárkové chyby jsem dokonce sama uviděla hned jak se text poslal, ale bohužel se tu nedá opravovat.
A jsem ráda, že se ti pointa líbí :o)
Začnu od konce, protože pointa mne natolik pobavila, že jsem se smála nahlas. Líbilo se mi také vyjadřování mladíků (nadpřirozená roštěnka). Začátku by ale podle mne prospělo trochu zesvižnit, myslím, že by se tam dalo něco ubrat, aniž by pointa nebo i celkové vyznění cokoli ztratilo a naopak text získal větší šmrnc. Celkově ale povedený kousek.
Pobavila jsem ráda :o)
A prozradím ti tajemství, mně se to původně napsalo jako drabble ;o) a abych se vešla do limitu, musela jsem se trochu rozkošatit a u toho se mi blbě odhaduje míra, takže máš asi pravdu, že by ten začátek šel zeštíhlit.
člověk je zvyklý, že jo 😉
Má to moc pěknou pointu. Pořád jsem čekal, jaký tvor to bude. A takovéto řešení mě vůbec nenapadlo. Současně to ve mně ale vyvolalo otázku, jestli “nevázaná zábava” znamenala, že močili do bazénu. A jestli jo, jak to Bláha poznal. A jestli ne, proč mluvil zrovna o tomhle. (Zkrátka v tom trochu marně hledám, jak se od ohleduplnosti došlo k močení. Ale to je detail, možná se v tom i moc rýpu.)
Pokud jde o jazyk, musím se přiznat, že mi nesedí vyjadřování údržbáře. Je takové moc uhlazené. Uznávám, je to stereotyp. Proč by údržbáři nemohli mluvit spisovným, lehce vzletným jazykem? Myslím, že mi to nesedí hlavně kvůli tomu kontrastu s mladíky. Lidi mají většinou tendenci přizpůsobit svůj jazyk druhé straně, a tak ten kontrast vyniká o to víc.
Jak už psal Leonard, pozor na čárky. Pak je tu drobnost, že v textu nejsou české uvozovky, ale jsme na internetu, takže bych to neřešil.
Shrnuto podtrženo, tohle mě bavilo. Hezké odpočinutí od učení na státnice a děkuji za něj.
„Říkám vám, že tohle si někdo odskáče,“ slibovala hysterická matka mezi uslzenými, dramatickými vzlyky. Byly to vzlyky přesně vypočítané na to, aby nezůstaly nepovšimnuty a přivolaly slova lítosti. Ne nutně lítost jako takovou. Jen ta slova.
„Můj právník –“
„Volal, že už je na cestě, ano.“ Mira mávla rukou, jako by odháněla mouchu. „A jistě si bude chtít vyslechnout, jak jste dopustila, aby se vaše dítě zatoulalo do nebezpečné zóny.“
„Jak to myslíte, dopustila?!“ Žena byla jen krůček od toho, aby začala ječet. „Byli jsme na procházce! Žádná zóna tu vyznačená nebyla!“
Teprve teď zvedla vyšetřovatelka oči od notesu. Zadívala se na ženu před sebou a pak stočila pohled k robustní konstrukci z ocelových sloupků propojených silným pletivem, s korunou zatočeného ostnatého drátu navrch. ZÁKAZ VSTUPU POD HROZBOU POKUTY, hlásila cedule připevněná na vrata, na nichž neznámý vandal zničil zámek. Cedule visela hned vedle tabulky NEVSTUPOVAT vedle vývěsky OHROŽENÍ ŽIVOTA vedle oznámení NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN. Mira na okamžik zauvažovala, jestli existuje ještě další varianta podobného nápisu, která by odrazovala kolemjdoucí od přístupu k nádrži, ve které právě pohazovala černou hlavou klisna kelpie, cenila zažloutlé zuby a voda kolem ní se přelévala a pěnila jejím hněvem. Na žádnou nepřišla.
„Můžete mi v první řadě vysvětlit, co vás vedlo k tomu, vlézt k rozzuřenému vodnímu démonovi, který si právě hlídá snůšku?“
Žena se ošila, najednou skoro rozpačitě, a hysterický pláč rázem ustal. Zbyly po něm jen mokré stopy na tvářích.
„Syn si chtěl pohladit koníčka,“ přiznala tiše.
Ehm, co se tam vlastně stalo? Jestli se kluk utopil (a to by měl, když šlo o kelpii), pak se ta matka chová jaksi nepřiměřeně. To, co předvádí, by odpovídalo spíš tomu, že po ní někdo chce zaplatit pokutu… Jestli se neutopil, měl by se tam někde vyskytovat. Promáčený, pokousaný, cokoliv; hlavně tak, aby svou přítomností osvětlil důsledky základního incidentu.
A tu větu “…vedle tabulky NEVSTUPOVAT vedle vývěsky…atd.” by bylo lepší naformulovat nějak jinak – takhle vypadá, že v ní chybějí spojky, i když je vlastně správně.
Mně se to s těmi cedulemi naopak moc líbí, právě ta stylistická formulace mi přijde naprosto bravurní a zcela adekvátní situaci…:-) Jinak ale souhlas s tím, co jsi napsal. Ten dialog by měl být MNOHEM ostřejší – na jedné straně ženská, co právě (nejspíš) přišla o dítě, na druhé straně nějaká zaměstnankyně, která ví, že z toho průser jak vrata – tam by se to mělo mlátit tak, že i ten koňovitý démon, o němž jsem nikdy neslyšel, by strachy zalezl…:-D
Ten koňovitý démon je keltská (irská nebo skotská, tím si z hlavy nejsem jistý) verse vodníka. Náš hastrman se s oblibou v koně proměňuje, kelpie ho má jako základní podobu (někdy s ploutvičkami místo kopyt).
Souhlasím s Leonardem, kdyby tam promočený synek postával a matka se po provozovateli areálu domáhala náhrady jeho zničeného značkového oblečení, tak to jako vtípek funguje docela dobře. Jestli ho ovšem kelpie utopila, tak je popis matčina chování dost nerealistický a fungovalo by to snad jedině jako součást delšího textu, ze kterého by vyplynulo, že matka je ve skutečnosti dost psychicky narušená osoba.
A abych přidala názor na větu s tabulkami, tak mně se líbí :o)
V první řadě tam marně hledám to koupaliště. Paní s dítětem jde na procházku a je tam nějaká nádrž, kam je zakázaný vstup (ano, cedule jsou vtipné), takže za mne je nedodržené zadání, protože veřejné koupaliště jsem tam prostě nenašla. Co se stalo s dítětem není řečeno, ale pokud by se mu stalo něco vážného nebo dokonce přišlo o život, žádná normální matka by se nechovala takhle – takže buď ta ženská není normální, nebo se nic vážného nestalo – ale tohle mi v tom příběhu tak nějak chybí. Samozřejmě, může to být i tak, že je prostě v šoku a snaží se setřást ze sebe vinu, ale ani tohle mi úplně nesedí, vzhledem k tomu začátku, kdy je více méně řečeno, že brečí na efekt.
Myšlenka příběhu není špatná, byť nesplňuje zadání. Stačilo by to předělat na uzavřené koupaliště, protože se v něm usadila kelpie a tenhle problém by se řekněme vyřešil. (Navíc by to byl hezký základ pro povídku zaklínačského stylu – “vyřeš, že tu máme kelpii”.)
Oproti ostatním budu kritizovat nerealističnost někde jinde. Text vůbec neakcentuje, jak je možné, že matka ty cedule ignorovala. Že ve světě, kde očividně kelpie nejsou nic abnormálního (policistka nevypadá, že by to bylo neobvyklé), matka neví, že jsou nebezpečné. Plus přidejme to, co už říkali ostatní. Reakce matky nejsou moc uvěřitelné. Hysterie, šok, dejme tomu. Obviňování vyšetřovatelky možná. Ale ta pointa tam paradoxně vůbec nepasuje.
Pokud jde o cedule jako takové, pracoval bych s nimi úderněji. Ale celkově je text po formální stránce napsaný dosti dobře.
Shrnutí asi takové, že je to hezký námět pro něco obšírnějšího, kde se lépe vysvětlí okolnosti. Jako tento krátký formát to ale příliš nefunguje.
Nikdy jsem se ve chvílích, jako je tahle, neubránil mrazení v zádech – ale zvykl jsem si. Dělat plavčíka na našem koupališti je holt práce pro silné nátury.
Uširvoucí jekot mě zdvihl z lehátka rychleji než žhavé železo v zadku. Rozečtené noviny jsem odhodil na dlažbu a honem se rozhlédl. Aha, támhle, největší bazén!
Ta stará fuchtle si to tentokrát namířila ke skokanským blokům, vyskočila přímo na ten prostřední a obšťastnila svým rozšklebeným kukučem plavce pod sebou. Řev zčeřil poklidnou hladinu. Ti, kdo tu kreaturu viděli poprvé, honem vylézali z vody – ti, kdo ji znali, mizeli ještě rychleji.
Pak začala babizna poskakovat. Mlela sebou na skokánku jako strom ve větru, šedivé hadry na ní povlávaly jako listí. Tak to je konec. Zabiju ji, přísahám! I když myslím, že snad zemřít nemůže…
Když v bazénu nezbyl živáček, rozběhla se k sousednímu. Klouzačka se okamžitě vylidnila, dokonce i chlap, co právě sjížděl dolů, se zachytil za okraje a začal se zoufale škrábat zpět. Davy prchajících nahých lidí s míči, kruhy a šnorchly působily až komicky, jenže mně vážně do smíchu nebylo.
Musím přiznat, že nápad zaměstnat u nás bánší se mi zezačátku docela zamlouval. Slyšet poplašný alarm ještě dřív, než se někdo začne topit – co víc si přát? Pár životů už zachránila – ale co je moc, to je moc.
Serval jsem ji sluchátka z hlavy a mrštil jimi o podlahu. „Už třetí planý poplach tenhle týden! Milá dámo, jestli nevydržíte to Radio Rock poslouchat potichu, budeme se vážně muset rozloučit!“
Zajímavý nápad, ale nejsem si jistý, že by fungoval. Mám za to, že když bánší ohlásí smrt, už je to dané (a naopak, pokud by dotyčného měli zachránit, ani by nepípla). Ovšem příběhy hrající si s odvratitelností/neodvratností předpovězeného jsou vždycky ošemetné.
No, vzhledem k tomu, že je u nich jako zaměstnanec, předpokládám, že ji adekvátně zaškolili a podmínky výkonu zaměstnání jí určili ve smlouvě…:-)
Já bych si trochu víc pohrála s děsivým popisem bánší, aby nebylo hned jasné, že plavčík se jí a toho co se děje nebojí. Takhle je od první chvíle jasné, že on ví, co se děje, tak ten závěr není tak úderný jak by mohl být.
Ale obecně nápad s využitím bánší tímhle způsobem mi připadá zajímavý :o)
Příběh se dobře čte, je to svižné, má to tempo. Zadání splňuje.
Pokud jde o výtky, těžko se mi orientovalo, co se v příběhu děje. Kdybych navázal na Arengu – měl jsem pocit, že plavčík ví, co se děje, a že já netuším, která bije, vcelku bezdůvodně. (Nebo jen “v zájmu pointy”.)
Jednu věc jsem ale nepochopil doteď. Proč bánší pobíhala od jednoho konce k druhému? Chybí mi tam nějaká motivace. To ji při poslechu hudby bavilo děsit lidi? Nebo byla tak rozohněná, že nevnímala, co dělá? Nebo je to ještě jinak?
Z výše zmíněných důvodů na mne asi pointa nezapůsobila tak silně, jak by mohla. Což ale nic nemění na tom, že nápad té pointy je dobrý. Jen bych se k ní asi dopracoval trochu jinak.
Musím přiznat, že když jsem přečetl zadání tohohle cvičení, jako první se mi vybavila bánší, která řve na koupáku, a dlouho mě nic tak nerozesmálo – až potom jsem začal vymýšlet nějaké smysluplné pozadí a příběh…:-D Takže jo, prostě tu hudbu prožívá v souladu se svojí podstatou…:-)
Celkově je to vtipné, nejvíc mne dostal chlap, co se snaží vyškrabat zpátky na klouzačku. Líbí se mi, že to, že jde o bánší, je zmíněno až na konci a člověk čeká, co z toho bude a co je to za divnou babici. Formálně nemám, co bych vytkla.
Jediné, nad čím jsem se zamyslela a co ve mne vzbuzovalo otázky bylo, jak (a jak rychle) poznal plavčík, že jde o planý poplach, a pokud to poznal hned, proč ji nechal jít i k sousednímu bazénu a nezasáhl dřív. A taky mi úplně nesedí, že místo obhlížení koupaliště v rámci své služby leží na lehátku a čte noviny. Nebo že by se až tolik spoléhal na to, že ho bánší včas upozorní?
On z jejího chování vytušil, co a jak (nebylo to poprvé) – ale přece jen nemohl vědět s jistotou, zda tentokrát není poplach oprávněný, takže pořád ještě raději sledoval ten bazén…:-)
Byl… prostě… SJÍZDNEJ!
Dokonalý, ostře řezaný obličej, živé, inteligentní oči a oplodňovací úsměv z něj dělaly středobod zájmu všech přítomných, spoře oděných samiček mezi dvanáctkou a stovkou.
Já jediná ho ostentativně ignorovala, ač mě to stálo nemalé úsilí. To cosi syrově živočišného v něm nečestně přepínalo čudlík k mým kognitivním funkcím do polohy „OF“ a vyzývalo mě, přidat se k slintajícímu davu plazících se zoufalek. Nasrat!
Když jsem periferně zahlédla, jak můj vnitřní boj sleduje s pobaveným úsměvem, nakrknul mě! Prudce jsem otočila hlavu.
Žoviálně mrknul a zvacím gestem ukazováčku jasně naznačil, ať jdu za ním. S hraným překvapením jsem zvedla obočí a velice pomalu přejela očima jeho betonový hrudník i dokonalou kanálovou mříž břicha, přecházející ve výmluvné V-čko mizející pod plavkama. Pohled jsem pak líně zvedla zpět k jeho očím a s otráveným šklebem také použila profláklé gesto. Prostředníčkem…
Rozchechtal se tak nahlas, že blondýnka, stojící kousek za ním, úlekem nadskočila a následně uklouzla na louži vody, která před chvilkou okapala z jejích plavek. Při pádu pak nabrala hlavou roh stěny.
Byl u ní rychleji, než bylo fyzicky možné. Když jsem za vteřinu klekala vedle něj, abych pomohla, zíral konsternovaně na krev řinoucí se z jejího rozraženého spánku a přísahám, že se olízl. To už vedle nás ale přistál i plavčík a podával mu lékárničku.
„Sakra, Dýdý, cos zase vyváděl?“
„Dýdý?“ vylítlo ze mě nechápavě.
„Doktor Drákula,“ vysvětlil stroze plavčík. Uchechtla jsem se.
„Hematolog, předpokládám.“
Pan sjízdnej se otočil a pobaveně roztáhl úsměv s výstavními špičáky.
„Jaks to uhodla?“
U tohohle jsem se ošíval. Vypravěčka míchá hrubý slang s prudce intelektuálskými formulacemi, což poněkud ruší, a že “Doktor Drákula” je přezdívka a nikoli skutečné jméno, jsem díky napřed uplatněné (meta)přezdívce “Dýdý” pochopil až na druhé čtení – což zase vedlo k tomu, že jsem jako pointu vnímal právě ten řádek, kde to plavčík řekne (a připadala mi slabá).
(K čemuž bohůmžel musím dodat, že ta skutečná o dva řádky dál mi připadá slabá taky. Jednak vlastně nijak nesouvisí s popisovaným dějem, druhak se k ní ten dialog doklopýtává moc dlouho… Ve výsledku je celek čistá literární exhibice – brilantní, leč o ničem.)
Tak jsem to dopoledne v leže v křesle na ortodoncii promyslela a trošku s hrůzou jsem zjistila, že zřejmě takhle normálně mluvím – míchám “hrubý slang s prudce intelektuálskými formulacemi” i v běžné řeči. A co hůř, my to asi v mé socbublině děláme všichni. Včetně všech těch rozvitých a násobných přívlastků, dvojsmyslů, mnohdy cíleného komolení slov atp. 😉 Budu to muset ještě produmat, všímat si toho a dávat na to (aspoň v psaném textu) bacha.
K té pointě – nepointě… když jsem ještě před lety psala, psávala jsem asi příliš často pro cílovku “upířích pubertálních a čerstvě postpubertálních holek”, takže jsem teď zřejmě podvědomě předpokládala, že ty věty nahoře po přečtení do konce dají jasně smysl tak nějak zpětně. Jakože “ajo, von byl upír, to je jasný, ovlivňoval ty samičky svými mimosmyslovými upířími schopnostmi…”. Což ovšem takhle evidentně nefungovalo, rozhodně ne všeobecně.
Díky moc za všechnu konstruktivní kritiku, beru si ji k srdci. V rámci resuscitace svého sebevědomí se s dovolením upnu na to “čistá literární exhibice – brilantní” a budu si říkat: “Dobrý, Kočkoládo, už stačí do toho jen dostat obsah!” 😉
Nojo. Já vyrostl na knížkách, ve kterých upír ještě byl “koncentrované zlo, avšak s aristokratickým šmrncem”, a vnímání čtenářek Stmívání a jeho klonů mi chybí… K tomu stylu – když se takhle vyjadřuje jedna vedlejší postava, je to vítané oživení. Když se tak vyjadřuje vypravěč(ka), lze to taky – ovšem hodí se to spíš do delších textů, kde je to v oposici vůči celkem přízemním projevům okolí… (To jest, uplatnit to asi jako chandlerovské wiseckracky – Marlow jimi nešetří ve vnitřních sarkastických komentářích, ale v přímé řeči už je s nimi střídmější a protistrany v hovorech je nepoužívají vůbec.) Tady toho bylo na malém prostoru prostě moc.
Díky.
Stylistika pokulhává díky přemíře “efektnímu” vtipnému šroubování – tyhlety megasložité humorné věty můžou být celkem osvěžující, když se vyskytnou tu a tam, ale když tvoří většinu textu, tak člověk prostě k těm humorům otupí a jen se to špatně čte (nutno dodat, že to není problém jen začátečníků – jistý nejmenovaný český autor, kterého tu nejspíš všichni znáte, mě s tím neskutečně štve – když píše normálně, umí být čtivý, zajímavý a ano, i vtipný, jakmile se ale rozhodne dělat humor a napíše třeba sedmdesát stránek tímhle způsobem, je to na zabití. Jestli chcete, můžete si tipnout, koho myslím – jo a Leonard to není :-D). A obsah – no, nějak to úplně nechápu a zdá se mi, že to úplně logicky neplyne. Co by třeba mělo hrdinku šokovat na přezdívce “Dýdý”? Jsou nicky mnohem bizarnější a nikdo se nad tím nepozastavuje. Ten kluk, který je, předpokládám, upír, by měl zranění své oběti nějak záměrně způsobit a ne jen využít situace. Možná jsem to špatně pochopil a ten jeho šílený smích je nacvičený vypilovaný tak, aby se fanynky pomlátily a on je mohl vysávat – ale pak by to mělo být asi nějak výrazněji naznačené a využité, aby ta anekdota jasně vyzněla. A nakonec malá technická: OFF by mělo být se dvěma F – pokud tedy nejde o předložku 2.pádu nebo značku Občanského Fóra…:-)
Díky za komentář i kritiku.
K těm “megasložitým humorným větám” už píšu výš, nemůžu za to, mám to od přirození 😉
K přezdívce… pravda, tam to překvapení bylo zbytečné, stačilo napsat “zeptala jsem se” Tečka.
Chybějící “F” mě bouchlo do oka přesně ve chvíli, kdy jsem zmáčkla odeslat, před odesláním jsem ho opravdu neviděla. A ano, napadlo mě přesně Občanské Fórum. A následně sprosté slovo 😉
Já bych ten úvod k dialogu seškrtala tak na třetinu, protože teď se mi zdá, že je to hrozně nevyvážené. To velké množství popisů začátek strašně zatěžuje a pointa za ním vlaje jako takový nedomrlý ocásek.
Druhá varianta by byla trochu rozepsat i ten dialog, aby byl stejně předimenzovaný a opulentní jako popisy na začátku, ale to by se asi nevešlo do limitu a popravdě by tahle pointa asi delší dialog neunesla.
Díky za komentář i kritiku.
Na těch 250 slov to prostě nefungovalo.
Přiznám, že tady mi asi uniká pointa a marně se sama sebe ptám, o čem to vlastně je, jaký má mít ten příběh smysl? Je to uzavřené nebo je to jen úvod k něčemu? (Pak by samozřejmě bylo těžké hledat pointu). Každopádně začátek je příliš obsáhlý, navíc je to vlastně celé jen popis (muže nebo situace) – je to až rozvleklé, a ač si člověk zpočátku říká, o co tam asi půjde, někde u „kanálové mříže břicha“ můj zájem vyprchal.
Mimochodem, takový upír na koupališti – nevadí mu sluneční světlo? I když pravda, není tam bližší popis, může jít i o krytý bazén ve večerních hodinách.
Právě jsem pochopila, že prostě neumím psát krátké formáty.
“Příběh” měl v původní verzi 344 slov, to zveřejněné z něj zbylo po promazání. Takže ano, úvod byl moc obsáhlý a pointa vyzněla plytká.
Neumím to. Musím trénovat.
“Filmové zpracování” v mé hlavě bylo v krytém bazénu za zamračeného dne 😉 (Koukám, jsem jediná, kdo sem vkládá smjalíky. I na to si už budu dávat bacha…)
přiznám se, že jsem si o sobě myslela asi dvacet let, že neumím psát krátké formáty 😉 (nejsi jediná)
Ještě jsem o tom přemýšlela a ve své podstatě ten nápad s upírem na koupališti není vůbec špatný, naopak – už jenom proto, že upíra na koupališti by asi nikdo moc nečekal. Proč tam je? Chodí tam pravidelně? (vypadá to, že jo) Je to jen taková libůstka nebo z toho má nějaký prospěch? Prostě upír na koupališti je sám o sobě zvláštní, takže možná rozvedení příběhu tímhle směrem by nebylo vůbec špatné – takže ne: aha, on je vlastně upír; ale: vždyť je upír, co tady dělá? Myslím, že tohle by nakonec mohlo být celkem nosné a zajímavé.
Myslíš, jako rozepsat v něco delšího? Když ty krátký formáty neumím… 😉
Kde se vlastně dneska (kromě tady u vás) dá rozumně něco napsaného vypustit do světa a čekat na komenty? Bývala jsem u Káči Petrusové na “hranicích”, tam to ale umřelo.
Tošku mimo téma… můžete tady komenty mazat? Včera jsem chtěla vložit ještě jeden pokus a nějak mi to blbne. Pokud to nezavřu a znovu neotevřu, vloží se mi další příspěvek jako odpověď tam, kde jsem vkládala koment poslední. Ani aktualizovat nepomůže. Takže teď je ten můj pokus někde v nesouvisejícím vlákně – úplně nelogicky, místo aby se vložil na konec. Pokud je to možné, prosím smazat.
Díky!
smazáno, můžeš zkusit vložit znovu, jestli chceš
Prosím o info, zveřejnění příspěvku podléhá nějakému schvalování, nebo se mi to včera prostě jen nevložilo a mám to zkusit znovu? 😉
Díky! K.
Ano, při prvním komentáři z dané adresy musíme ručně potvrdit, že nejde o spam. Příště už se komentáře zobrazovat budou hned.
Děkuju!
Muž ze zvláštního oddělení zachmuřeně shlédl na betonovou plochu. „Když mi řekli, že jde o mrtvolu v bazénu, čekal jsem utopence,“ poznamenal.
„K utopenci bychom vás nevolali,“ odsekl detektiv. „Ačkoli, kdybychom ho našli tady… Však vidíte sám. A to jsem se sem ještě před patnácti lety chodíval koupat.“
Specialista přikývl. Z někdejší skluzavky zbyly laminátové střepy na rezivé konstrukci; ve spárách rozpukaného betonu místy živořila zežloutlá ostřice. Po vodě ani památky. „Co se stalo?“
„Co by. Sinice. A vůbec nevyhovující hygienické podmínky. Bývalý starosta usoudil, že než investovat půl rozpočtu do asanace, radši koupák vypustí. A pak už se prachy na obnovu nikdy nesešly.“
„Já myslím jemu,“ ukázal specialista na tělo pod nimi.
„Vím já? To mi povězte vy – večer z hospody odcházel živý a zdravý, ráno ho našli takhle. Já se s ničím takovým dřív nepotkal. Vy možná ano.“
Specialista neodpověděl. Slezl po chatrném žebříčku do bazénu, přiklekl k mrtvému a zevrubně ho prohlédl. Mumie, vyschlá na troud; šaty na cáry, kůže jakbysmet. A plná písku. Písek ve vlasech, v očích, v kapsách, nespočetná zrníčka zasekaná v pokožce i v odhaleném mase. Bylo to jasné.
Tak už je to tady, pomyslel si smutně, když vstával. Báli jsme se ,igrantů, že přivlečou nakažlivé choroby a že se mezi budou ukrývat islámští teroristé… Že s sebou přivedou i pouštní démony, nikoho nenapadlo. Ale jsou tu. Poušť si najdou, i u nás. A nás čeká válka, jakou jsme zatím nepoznali.
Krucipísek, vždycky něco uteče… Má tam být “migrantů”, pochopitelně.
J8 jsem si říkala, jestli je to záměr nebo omyl ti ,igranti‘. Taky myslím vypadlo slůvko “nimi” v následující větě.
Jinak se mi to moc líbí a přijde mi, že by to klidně mohl být úvod k něčemu většímu. I když to funguje i samostatně. A líbí se mi, jak detektiv vysvětluje, proč zavřeli bazén, zatímco speciál se ptá na mrtvolu.
Tak k tomuhle by se koneckonců dal dopsat román :o)
Líbí se mi hlavně popis toho koupaliště a toho, jak z něj vznikla poušť, na které se zdánlivě místně nepříslušná nadpřirozená bytost mohla usídlit.
Román asi ne, nicméně ten krátký formát mi v tomhle případě opravdu byl těsná bota. Mít k disposici aspoň o padesát slov víc, byly by tam místo té závěrečné úvahy hned dvě rady, jak policie může pachatele najít a zneškodnit; mít několik stránek, došlo by na přímou akci. (Jo, a taky bych tam zapletl pokyn, že bude potřeba hlídat, jestli se v okolí nevylíhnou ptáci se čtyřmi a více křídly.)
Koupaliště… Od toho jsem začal. Když jsem si přečetl nynější zadání, vybavilo se mi, jak jsem před pětadvaceti lety vyrazil s dámou (na začátku července, ve vedrech přes třicet) vyrazil s dámou na výlet, na kolech, s primárním cílem vykoupat se. Podle mapy v té vesnici mělo být koupaliště… Bylo. Takovéhle.
Líbí se mi ironie pouštního démona na (bývalém) koupáku, to je dobrý. Jednoduché a účelné načrtnutí opuštěného místa je taky fajn, pár slov a hned to vidím. Výtky k nepozornosti – nedoklepu a vynechanému slovu – už tady byly přede mnou. Jinak si ještě nejsem úplně jistý tím použitím středníků, už se obecně moc nepoužívají a tady by, myslím, úplně stačily čárky.
Ohledně středníků – že se moc nepoužívají, to je stejná pověra, jako že přechodníky jsou zastaralé. Já třeba je miluju… (A nejsem v tom sám. Stačí se podívat do Pána prstenů: souvětí rozseknuté středníkem je tam snad nejčastější typ věty.)
Jo, nahradit by samozřejmě šly. Ten první čárkou nebo tečkou, tam je to jedno, místo druhého by musela jít tečka. Ale urputně bych se jí bránil, protože rozdělením na dvě heslovité krátké věty by tam vznikl strohý rytmus, který by mi šel děsně proti srsti. (Ovšem tohle by bylo na dlouhé povídání, a hlavně asi ne moc srozumitelné. Neb vyprávěcí rytmus se řídí podvědomě, citem, a rozumově pitvat ho lze až zpětně. A jak sakra vysvětlit, proč něco vnímám takhle a ne jinak?)
“,igranti” (není to nedoklep, ale překlep) a chybějící “nimi” ovšemže padají na vrub mé nepozornosti. Mea culpa, tak to dopadá, když člověk dopíše a ihned odesílá…
O střednících tady byl někdy na začátku roku článek. A přiznám se, že jsem je pak sama taky začala používat víc. Ono do některých vět ten středník prostě sedne.
Pokud jde o Pána prstenů, tam se možná promítá to, že v angličtině se středník využívá daleko víc než v češtině – považuje se přímo za chybu, nebo aspoň za nespisovnost, spojovat věty do souvětí beze spojky čárkou. Česky klidně napíšeš: Byla mi zima, šel jsem domů. Anglicky se po tobě chce: I was cold; I went home. No a pak je otázka, co s tím překladatel.
Zrovna na téma těchhle vazeb nevazeb jsem nedávno četla článek, podle nějž to ani v češtině není zrovna vhodné: https://proofreading.cz/pozor-na-juxtapozice/
Jinak já se řadím k těm, kdo mají středníky rádi a občas je používají.
„Vy jste ten mág?“ zeptal se mě strhaný padesátník.
Přikývnul jsem a přešel rovnou k věci: „Kde ji máte?“
Odvedl mě k bazénu, a nutno říct, že když mi volal, nekecal. V mělké části se válel chaluhami obrostlý kůň – kelpie.
Potvora mě z bazénu sledovala hladovým pohledem. Plavčíkům se zřejmě povedlo dostat lidi pryč dřív, než se stihla nažrat.
Sáhnul jsem do igelitky, kterou jsem si přinesl, a vytáhnul flákotu masa.
„Hele, sváča,“ zamával jsem masem a hodil ho do bazénu. Když po něm chňapla, dobře jsem si prohlídnul hubu plnou ostrých zubů.
Kelpie spokojeně zamlaskala, já vytáhnul z tašky další flákotu. Vylákal jsem bestii ven z bazénu, a vedl ji dál, ven z budovy. Občas jsem jí něco hodil, aby třeba neztratila zájem, a nevrhla se na mě. Trochu jsem se bál, aby mi maso vystačilo, ale k Vltavě naštěstí nebylo daleko. Kelpie za mnou cupitala, jak kdybychom byli nejlepší kamarádi. Věřil jsem si natolik, abych ji zkusil poučit.
„Podívej, já vím, že Vltava není výhra, ale když si občas pošmákneš na nějakým běžci, nikdo to řešit nebude. Jestli budeš lézt do bazénů, tak to nedopadne dobře.“
Kelpie nemluví, ale vím, že mi rozuměla. Jen jsem doufal, že se podle mojí rady i zařídí.
K řece jsme se dostali bez úhony a kelpie se dokonce nadšeně vrhla do bahnité vody. Když ještě naposled vynořila hlavu, věnoval jsem jí zbytek hovězího na rozloučenou, a vydal se zpátky, pro svých poctivě vydělaných dvacet tisíc.
Jednoduché, hladké, funkční. Jedinou výhradu mám ke “strhanému padesátníkovi” – vzhledem k tomu, že jeho úloha po dvou větách končí, bylo by lépe označit jej nějak neutrálně: plavčík, správce areálu… Tak něco. Podrobnější určení je v tomto případě kontraproduktivní – zbytečně na něj strhává čtenářovu pozornost a dodává mu větší příběhový význam, než doopravdy má. (To, že má starosti, lze ukázat jinak. Třeba: “Zachmuřeně mne odvedl k bazénu. Nutno říct, že… atd.”)
Děkuju za zpětnou vazbu. S výhradou bezvýhradně souhlasím a díky i za konkrétní návrh na lepší implementaci toho, co jsem chtěl sdělit.
No, možná je to jen můj problém, ale protože na konci takhle krátkých textů očekávám nějakou výraznější pointu, tak tady mi chybí. Je to moc přímočaré a bez překvapení.
Jinak, kdyby byla scéna součástí nějakého delšího textu, tak proti ní nic nemám.
S tím naprosto souhlasím. Možná by to vyznělo líp, kdyby hrdina před kelpií zdrhal, celou dobu by se zdálo, že mu jde o kejhák, že neví, co dělat a nejspíš bude sežrán – a až na konci se ukázalo, že je to zaklínač (či jak se tomu říká), který ji zcela plánovitě odvedl z koupaliště do Vltavy. Pak by jí v závěru mohl hodit kostičku za odměnu, poslat vzdušný polibek a spokojeně odkráčet středem…:-)
Líbí se mi protnutí fantastična s realitou, ale celý příběh je pro mne příliš statický, popisný, se slabou pointou. Mám z toho pocit, jako by to bylo takové oproštěné od emocí, nemá to ten správný vnitřní náboj, je to vlastně jen celkem strohé vyprávění o tom, co se stalo.
Pozor také na správné příčestí sloves vzoru tiskne. Např. nikoli přikývnul, ale přikývl.
Druhý pokus…
„Mirko, skoč hned otevřít uklízečce sklad. Na záchodech zase někdo ukradl toaleťák,“ štěkl Petr do kukaně a odběhl.
Mirka se usmála na paní s batoletem a podala jí vytištěný lístek. Pak vyvěsila cedulku „PŘIJDU HNED“ a zatáhla žaluzii. Vstala ze židle a podvědomě se zhluboka nadechla, než udělala první bolestivý krok. Pomalu kulhala směrem ke skladu. Vzala to kolem bazénů, aby se mohla v tom vedru aspoň pokochat pohledem na vodu. V náhlém popudu se obezřetně rozhlédla a opatrně usedla na okraj jednoho z nich, kde s blaženým výrazem ponořila nohy do chladné tekutiny.
Neuběhly ani dvě minuty a už nad ní stál s nasupeným výrazem její životní trýznitel. Zvedla k němu utrápený pohled.
„Řekl jsem ti snad, ať jdeš otevřít sklad!“ procedil Petr mezi zuby. Kdyby mohla mluvit, poslala by ho někam. „Vstaň a okamžitě udělej, co jsem ti řekl!“
Měla toho dost. Tak, jak byla oblečená, sklouzla do vody a s najednou vzpurným výrazem otočila pod hladinou dlaně k nebi.
V momentě se v bazéně zvedly prudké vlny. Lidé začali panikařit a jeden přes druhého se snažili rychle dostat na břeh. V nastalém chaosu se Mirka rozkošnicky ponořila pod hladinu v nejbouřlivějším místě. Užívala si své rebelie dokonale, s úsměvem plným zadostiučinění. Měla to udělat už dávno.
Vlastně ne. Měla si už tehdy raději vzít prince Moře zapadajícího slunce. Byl to sice idiot, ale bylo by rozhodně lepší být princeznou a mít za manžela mamlase, než dnes otročit dávno vyprchalé lásce a prodávat lístky v Brně na Dobráku…
Nechtěl jsem tohle komentovat jako první, ale když se k tomu nikdo nemá… Připadá mi to zdlouhavé, jenže si nejsem jistý, jestli to není čistě moje chyba. Mirčina totožnost mi došla, jakmile “udělala první bolestivý krok”, takže pak už jsem jenom čekal, kdy se to k tomu odhalení dobere. (A přiznávám, že nevím, z které verse pohádky to vychází. Od Andersena ne, tam skončí jako mořská pěna, u dvojice Dvořák/Kvapil je z ní bludička. Některý film?)