Přiznám bez mučení, že tento článek bude částečně trochu recyklát a částečně trochu kompilát pár mých starších článků. Při hodnocení Zimního spánku jsem totiž opětovně narazila na to, že v některých povídkách z čistě fantasy světů použili autoři pro vyjádření vzdálenosti námi v dnešní době užívané jednotky, totiž metry a kilometry. Osobně to nejen nepovažuji za šťastné rozhodnutí, ale dokonce to vidím jako autorskou chybu. V dnešním článku bych se ráda zaměřila na to proč. A také připomněla, jak se moderním jednotkám snadno vyhnout.

Zvlášť k prostředí „meče a magie“ se jednotky soustavy SI opravdu nehodí, nicméně považuji za vhodné vyhnout se jim ve všech originálních fantasy světech. Pokud ovšem píšete sci-fi, klidně používejte všechny jednotky SI i jednotky od nich odvozené (to jsou tyhle) tak, jak jsou – tenhle článek je pro vás v tomto ohledu více méně zbytečný.

Le Système International d’Unités

Měřit vzdálenost v metrech, hmotnost v kilogramech apod. je pro nás naprosto přirozené. Tyto jednotky jsou součástí soustavy SI, tedy „Mezinárodního systému jednotek“, což je domluvená soustava jednotek fyzikálních veličin, která se skládá ze sedmi základních jednotek a dále jednotek od nich odvozených. Základními jednotkami jsou sekunda, metr, kilogram, ampér, kelvin, mol a kandela. V běžném životě většina z nás používá první tři až čtyři z nich (a místo kelvinů od nich odvozené stupně Celsia). Co se týče psaní fantastiky, většinou potřebujeme nějak vyjádřit pouze jednotky času, vzdálenosti a hmotnosti (případně obsah a objem, nicméně s metry čtverečními nebo krychlovými jsem se na rozdíl od metrů „obyčejných“ ve fantasy povídkách ještě nesetkala).

Důležité je uvědomit si, že pro nás naprosto běžná metrická soustava jednotek je z hlediska historie poměrně mladou záležitostí. Soustava vznikla za Velké francouzské revoluce v souvislosti s potřebou redefinice do té doby používaných různých jednotek; ve Francii bylo pak používání tohoto systému stanoveno jako povinné roku 1795 – tedy až na samém konci 18. století. Název metr navrhl Jean Charles Borda, francouzský matematik a astronom, podle řeckého slova metron, což znamená míru nebo měřidlo (více zde, k historii metru např. také tady). Dalších osmdesát let pak trvalo, než Metrickou konvenci (1875), podepsali zástupci 18 zemí, např. i Rakouska-Uherska, kde bylo používání této metrické soustavy závazné od počátku roku 1876. Tehdy se ovšem jednalo o soustavu „centimetr-gram-sekunda“, od roku 1889 pak o soustavu „metr-kilogram-sekunda“. Soustava SI, jak ji známe dnes, byla jako mezinárodně platná vyhlášena roku 1960. V různých zemích světa se moderní měrná soustava prosazovala postupně během celého 19. a 20. století; jedinými třemi zeměmi, kde v současnosti zavedena není, jsou USA, Liberie a Barma (přehledná tabulka, kdy které země přistoupily k Metrické konvenci je třeba zde).

Druhou důležitou věcí je uvědomit si, jak jsou vlastně námi běžně užívané jednotky, tedy metr, kilogram apod., definovány. Délka metru byla v době svého vzniku, přesněji v roce 1791, odvozena od jedné desetimilióntiny vzdálenosti od severního pólu k rovníku po pařížském poledníku; v rámci soustavy SI je pak délka metru definována pomocí rychlosti světla ve vakuu (světlo urazí ve vakuu za sekundu 299 792 458 metrů). K vývoji definice v čase viz např. wikipedie. Kilogram byl původně definován jako hmotnost litru vody prosté vzduchu při teplotě 3,98°C. Připomeňme si, že 1 litr odpovídá 1 dm³. Nově je kilogram definován pomocí metru, sekundy a Planckovy konstanty (pro zájemce podrobněji zde nebo zde).

Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že používání jednotek typu „metr apod.“ ve středověkém i pseudostředověkém prostředí je silně anachronické a naprosto nelogické. V reálném středověku tyto jednotky vůbec neexistovaly a pokud bychom je jako autoři chtěli použít v námi vymyšleném světě, měli bychom mít po ruce nějaké opravdu dobré a smysluplné vysvětlení, proč to děláme. Proč postavy v našem smyšleném světě užívají délkovou jednotku odvozenou od vzdálenosti pozemského severního pólu k rovníku? Anebo je tato civilizace natolik vyspělá, že umí změřit rychlost světla ve vakuu? Podobně se můžeme ptát i u kilogramu. Umí změřit tato civilizace přesně jeden litr (tedy 1 dm³) a změřit teplotu 3,98°C, aby stanovila, kolik takový litr vody váží? Anebo došla k těmto jednotkám nějak jinak? Pokud ano, můžeme se ptát jak? A proč by to vůbec dělali?

Neměřme v metrech, nevažme v kilogramech. Aneb historické měrné jednotky versus originalita

Je tedy třeba mít na paměti, že v našem reálném světe byly v různých lokalitách a různých obdobích používány jiné jednotky pro míry, váhy apod., než jaké používáme my dnes (alespoň tedy ve většině světa). Světovou metrologickou situaci před zavedením jednotné metrické soustavy (viz výše) lze charakterizovat jako tříšť různých evropských a mimoevropských měrných soustav, jejichž přepočet byl velice nesnadný, neboť nebyly vzájemně spojitelné (mírami v minulosti se zabývá historická metrologie). Zmatek může být někdy o to větší, že jejich definice byla jiná, ačkoli se jmenovaly stejně (typicky třeba míle). V jednotlivých zemích navíc také občas docházelo k různým úpravám soustavy měr a vah. 

Pokud se jako autoři pohybujeme ve skutečném, tedy ne fiktivním prostředí a v našem textu používáme nějaké míry a váhy, musíme toto všechno zohlednit. Mělo by být samozřejmostí, že pokud užíváme zavedené termíny, budeme je užívat správně a ve správném kontextu. Přehledné tabulky lze najít nejen ve Vademecu pomocných věd historických (Hlaváček, I. – Kašpar, J. – Nový, R.: Vademecum pomocných věd historických, 3. vydání, Praha 2002, ISBN 80-7319,004-4), ale i ve specializovaných příručkách či na internetu. Například zde.

Je pravděpodobné, že s nějakým vyjádřením vzdálenosti, plochy, míry, objemu či váhy se bude muset popasovat i nejeden autor čisté fikce. Jak již bylo řečeno výše, ani v případě, že se náš příběh odehrává ve zcela vymyšleném světě v prostředí podobném našemu středověku, není vůbec dobrý nápad nechat přemýšlet hrdinu o tom, kolik ještě musí ujet ten den kilometrů, kolik kilogramů váží jeho zavazadlo či kolik stupňů Celsia bude v noci (bude zima, toto konstatování hrdinovi většinou stačí). A už vůbec by neměl uvažovat jednou o kilometrech a podruhé o mílích!

Je dobré také pamatovat na to, že ne vždy je třeba uvádět konkrétní, přesně definovaný údaj – jako autoři si mnohdy vystačíme s vyjádřením neurčitým či do jisté míry relativním. Příliš konkrétní údaje se nám naopak někdy mohou stát „pěknou“ pastí. Dobrým způsobem, jak vyjádřit, jak je něco malé či velké nebo jak je to daleko apod., bývá často přirovnání. Pokud hrdina například tvrdí, že je taková zima, až mu z toho namrzá knír, je z takového vyjádření jasné, že je docela dost pod nulou. Co se týče vzdáleností, lze použít berličku časovou (budeme tam než zapadne slunce, usedlost je vzdálena půl dne cesty apod.). Rozměry nebo i váhu můžeme porovnávat s tím, co reálně známe (zvíře bylo velké asi jako kráva; chlapec byl malého vzrůstu, dospělému muži sahal sotva do pasu; kámen byl velký asi jako slepičí vejce; bylo to lehké jako tři stébla slámy; těžké jako cihla). Při podobných srovnáváních ovšem pozor na to, abychom porovnávali s něčím skutečným, čtenáři známým, a ne s tím, co jsme si sami vymysleli. Tím bychom totiž tomu, aby se čtenář dobře orientoval, zrovna moc nepomohli. Neboli napsat o něčem, že to vážilo asi jako dvě vumprleně, opravdu není dobrý nápad.

Naše vlastní soustava měr a vah

Autorově fantazii se v tomto ohledu pochopitelně meze nekladou. Můžeme si klidně vymyslet jednotky s vlastními názvy i vlastní definicí, ovšem je třeba dávat velký pozor na to, abychom tím nenapáchali více škody než užitku.

Vymyslíme-li totiž spoustu na první pohled nesrozumitelných termínů, čtenáře spíše zmateme, než abychom mu věci objasnili. Samozřejmě, delší text snese zpravidla více než krátký, ovšem i tak je dobré informace dávkovat. Méně někdy i v tomto případě může znamenat více. Zahltíme-li své čtenáře spoustou termínů, v nichž se jen těžko vyznáme i my sami, asi nám příliš nepoděkují. Vysvětlení, co který pojem znamená, je pak dobré nějak nenápadně zakomponovat do textu (např. Do vsi zbývaly ještě dvě rýny, což odpovídalo přibližně dvěma hodinám nepříliš svižného pochodu.). Rozhodně nedoporučuji přepočítávání na čtenářům notoricky známé jednotky SI v poznámce pod čarou! 

Další možností je, že použijeme názvy jednotek, které jsou čtenáři na první pohled srozumitelné: například kroky, lokty, palce apod. – čtenář nemusí přesně na centimetr vědět, kolik to je, nicméně má vcelku jasnou představu, co zhruba myslíme, zda je to málo, nebo naopak hodně. 

Možné je samozřejmě i vytvořit systém „kombinovaný“, tedy z části si vypomoci názvy jednotek různých historických měrných soustav (tyto jednotky nemusí mít přesně stejnou hodnotu, jakou měly ve skutečnosti, nicméně neměly by být diametrálně odlišné) a z části si vymyslet jednotky vlastní, originální.

Pamatujme na to, že chceme-li námi použitou měrnou jednotku nějak definovat, je třeba definovat ji tak, jak by ji mohly definovat postavy v daném světě, dle vyspělosti jejich civilizace a jejich technických možností.

Je dobré zohlednit, že míry plošné a duté bývají odvozené od těch délkových, váhové mohou být naproti tomu zcela samostatné, všechny nicméně mají nějaké větší a menší díly (poloviny, čtvrtiny, desetiny, dvanáctiny, šedesátiny… zkrátka jak si to v našem prostředí sami určíme), které mají obvykle své vlastní názvy. Jednotlivé jednotky – názvy i hodnoty – bývají zpravidla od něčeho odvozené, zvlášť nedošlo-li se k nim exaktními vědeckými postupy (viz výše zmíněný loket nebo palec). 

Sáhnu-li pro příklad k soustavě měr a vah, kterou jsem vymyslela pro svůj svět já (strávila jsem nad tím před několika lety skoro celý týden, kdy jsem byla na nemocenské tuším s angínou nebo něčím podobným), tak např. již výše zmíněná rýna odpovídá 4,62 km, což je zhruba vzdálenost, kterou ujde člověk za jednu hodinu pochodu. 

V některých námi vymýšlených světech může být měrná soustava jednotná, jinde může panovat zmatek nad zmatek, někde to může být tak napůl. Všechno by ovšem mělo mít nějaký důvod a nějakou svoji logiku. Zkrátka a dobře, je dobré stanovit si vlastní pravidla a ta pak dodržovat – opět s tím, že čtenář o nich nic moc konkrétního vědět nemusí, zvlášť není-li to nezbytné pro děj, nicméně my jako autoři bychom v tom měli mít alespoň rámcově jasno.

V krátkých textech si s tím patrně hlavu příliš lámat nemusíme, v těch delších už může být na místě si některé věci promyslet víc do hloubky a pro jistotu a případné další použití si je někam zaznamenat. 

Arenga