Jak se říká, dělat humor není žádná sranda. Někdy zjišťuji, že to platí i o hororu. Můj osobní vztah k tomuto žánru je rozporuplný. Mám rád mrazivou a ponurou atmosféru, ale pokud je horor založený pouze na hromadě nechutností, tak mě spíš nudí. Ačkoliv, i ony nechutnosti jsou nakonec lepší než to, o čem si myslí spousta lidí, že je horor. O lekačkách.

Zrovna tento neslavně proslulý motiv do textu nenapíšete. V případě filmu se příšera zčistajasna zjeví na plátně, zaječí a do toho se může i změnit hudba. (Když jsme u toho, tak pokud do zvukové stopy přimícháte trochu infrazvuku, zajistíte, že se diváci budou fakt bát. Něco si o infrazvuku přečtěte, zajímavé téma.) Nic z toho v knize není. Může se vám to povést částečně u komiksu. Čtenář otočí stránku a zírá na veliký obrázek se šklebící se obludou. 

Ale v prostém textu jsem se s tímhle ještě nesetkal. Můžete ve svém hororu vybudovat ponurou atmosféru, pocity napětí, strachu, znechucení, ale lekačku ne. No dobře, pokud ji napsat dokážete, jste asi extrémně dobří, smekám až na zem a ptám se, jak jste to sakra udělali.

Zaměřme se nyní na jeden dost specifický žánr. 

Táborákové historky

Netajím se tím, že strašidelná vyprávění k táboráku mám rád. Stejně tak mám v oblibě městské legendy. A co čert nechtěl, děti mého strýce projevují o podobné věci zájem, takže když se vidíme, obvykle si se mnou chvíli někde sednou a já jim vykládám nové příběhy, které jsem slyšel nebo četl.

Zrovna do podobného vyprávění lekačku vpravit jde. Je to prosté. Vykládáte tichým a klidným hlasem něco děsivého, načež poslední slova vykřiknete. Nemám to rád, protože můžete klidně zařvat něco o roztomilém koťátku a obecenstvo se lekne tak jako tak. 

Během posledního podobného vyprávění jsem vykládal historku o zvoníkovi, který vidí kolem kostela kráčet mladou ženu, načež ho napadne, že je ve skutečnosti mrtvá. Pointou je, že jakmile na ni přestane dívat, ozve se za ním tichý ženský hlas, který se optá, jak to ví. Jakmile jsem se dostal ke slovům, že zvoník za zády zaslechl, bratranec zařval na celé kolo takovým způsobem, že se lidé kolem šli ptát, co se stalo.

Divil se, že jsem se nelekl, a já mu řekl, že tohle bylo přehnané. Původně jsem chtěl použít jeden o dost vulgárnější výraz, protože takový dojem ve mně jeho pokus zanechal. Bohužel tohle dělá častěji. Chce někoho vyděsit? Čím větší hluk, tím lépe. Pardon, ale já poslouchám hudbu s podobnými vokály, takže tohle na mě neplatí.

Tak jsem si řekl, že se na něj usměju. Velice široce. S podivným výrazem. A hlavou nakloněnou do nepřirozeného úhlu. Hleďme, ono i takhle málo stačilo, aby mi on i jeho sestra řekli, ať toho nechám, že se bojí.

Pokračoval jsem prostým vysvětlením, že když se na nás vyřítí s příšerným řevem příšera, tak se lekneme, ale současně s tím se ozvou instinkty. Bojuj nebo uteč. Co ale, když ta samá příšera na nás upírá zrak a nic nedělá? Sleduje nás, kamkoliv se hneme, ale nic víc?

Co se stalo, stalo se. Co ale, když…

Tady jsem se nezastavil. Vyslechl jsem si od děcek historku, kterou jim vykládal kamarád. Pointa byla prostá ve stylu, že soused je kanibal, který sežere hlavního hrdinu. Hned jsem si vzpomněl na podobný příběh, možná jste ho už slyšeli. Odehrává se v poválečném Německu. Slepec požádá dívku, zda by nedoručila dopis. Dívka souhlasí, ale posléze zahlédne, když slepec odchází, že zjevně není slepý. Dopis předá policistovi, načež se ukáže, že adresa patřila řeznictví, kde zpracovávají lidské maso. Obsah dopisu byla jediná věta. 

Tahle je dneska poslední.

Hrůza tady nepramení z nebezpečí, které se odehrálo, ale které se odehrát mohlo, ovšem hrdina se mu vyhnul jen o vlásek. Do stejné kategorie patří městská legenda o dívce, která má podezření, že je někdo v bytě, ale kdykoliv svěsí ruku z postele, její věrný vlčák jí olízne ruku. A ten by přece na vetřelce hned vyletěl. Ráno najde psa mrtvého a je na něm připíchnutý vzkaz, že i lidé umí lízat ruce. 

Moment, kdy si hrdina uvědomí, že stačilo jen málo a byl by mrtvý, je mnohem silnější než kdybyste ho přímo zabili. Jedná se o stejný princip nejistoty jako v případě příšery, která jen stojí a zírá na vás. Nevyřítila se proti vám, nechce vás zabít. Co ale chce? Oč jí jde? Jestli se něčeho lidé bojí, tak neznámých věcí. Jakmile víme, na čem jsme, víme jak reagovat.

Stručně, abyste se báli, není vůbec potřeba, aby někdo zemřel. Ostatně, základním pravidlem japonského hororu je, že nejděsivější jsou živí lidé. Nejvíc se bojíme toho, jak se bojí oni. Jak reagují na děsivé dění kolem sebe. Umíme se s tím ztotožnit., všichni jsme se už někdy v životě báli.

Je to marný, je to marný, je to marný…

Přišlo mi trochu líto, že jsem musel některé příběhy strýcovým dětem dovysvětlovat. Co jsem neřekl přímo, to jim občas hned nedocvaklo. Obecně mám pocit, že lidi díky filmům založeným právě na lekačkách už možná trochu otupěli. 

Když zakončíte příběh slovy, že na hrdinu vyskočil bubák a ukousl mu hlavu, horor jste prostě nenapsali ani náhodou. Rád bych, aby tohle pochopili i někteří začínající autoři. Možná bych jim doporučil sednout si ve tmě k ohni a střídat se ve vyprávěni historek. Zamyslet se nad každou a pochopit, co ji činí tak děsivou. A hlavně namísto efektního zařvání pečlivě poslouchat každé slovíčko. Někdy se pointa neskrývá na konci, ale uprostřed. Znáte příběh o bezdomovci, který má speciální schopnost, že pozná, co jste jedli jako poslední, a když kolem něj projdete, řekne to? Odhalení této schopnosti není ani trochu děsivé. Horší je, když si uvědomíte, že chviličku předtím ho minul chlápek v obleku, u kterého řekl jediné slovíčko. Člověk.

Sikar