• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Červenec 2019
Po Út St Čt Pá So Ne
« Čvn   Srp »
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031  
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Správný autor
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Autorské nešvary

Nenápadná hrůza vs. lekačky

16.7.2019
-
Publikováno sikar

Jak se říká, dělat humor není žádná sranda. Někdy zjišťuji, že to platí i o hororu. Můj osobní vztah k tomuto žánru je rozporuplný. Mám rád mrazivou a ponurou atmosféru, ale pokud je horor založený pouze na hromadě nechutností, tak mě spíš nudí. Ačkoliv, i ony nechutnosti jsou nakonec lepší než to, o čem si myslí spousta lidí, že je horor. O lekačkách.

Zrovna tento neslavně proslulý motiv do textu nenapíšete. V případě filmu se příšera zčistajasna zjeví na plátně, zaječí a do toho se může i změnit hudba. (Když jsme u toho, tak pokud do zvukové stopy přimícháte trochu infrazvuku, zajistíte, že se diváci budou fakt bát. Něco si o infrazvuku přečtěte, zajímavé téma.) Nic z toho v knize není. Může se vám to povést částečně u komiksu. Čtenář otočí stránku a zírá na veliký obrázek se šklebící se obludou. 

Ale v prostém textu jsem se s tímhle ještě nesetkal. Můžete ve svém hororu vybudovat ponurou atmosféru, pocity napětí, strachu, znechucení, ale lekačku ne. No dobře, pokud ji napsat dokážete, jste asi extrémně dobří, smekám až na zem a ptám se, jak jste to sakra udělali.

Zaměřme se nyní na jeden dost specifický žánr. 

Táborákové historky

Netajím se tím, že strašidelná vyprávění k táboráku mám rád. Stejně tak mám v oblibě městské legendy. A co čert nechtěl, děti mého strýce projevují o podobné věci zájem, takže když se vidíme, obvykle si se mnou chvíli někde sednou a já jim vykládám nové příběhy, které jsem slyšel nebo četl.

Zrovna do podobného vyprávění lekačku vpravit jde. Je to prosté. Vykládáte tichým a klidným hlasem něco děsivého, načež poslední slova vykřiknete. Nemám to rád, protože můžete klidně zařvat něco o roztomilém koťátku a obecenstvo se lekne tak jako tak. 

Během posledního podobného vyprávění jsem vykládal historku o zvoníkovi, který vidí kolem kostela kráčet mladou ženu, načež ho napadne, že je ve skutečnosti mrtvá. Pointou je, že jakmile na ni přestane dívat, ozve se za ním tichý ženský hlas, který se optá, jak to ví. Jakmile jsem se dostal ke slovům, že zvoník za zády zaslechl, bratranec zařval na celé kolo takovým způsobem, že se lidé kolem šli ptát, co se stalo.

Divil se, že jsem se nelekl, a já mu řekl, že tohle bylo přehnané. Původně jsem chtěl použít jeden o dost vulgárnější výraz, protože takový dojem ve mně jeho pokus zanechal. Bohužel tohle dělá častěji. Chce někoho vyděsit? Čím větší hluk, tím lépe. Pardon, ale já poslouchám hudbu s podobnými vokály, takže tohle na mě neplatí.

Tak jsem si řekl, že se na něj usměju. Velice široce. S podivným výrazem. A hlavou nakloněnou do nepřirozeného úhlu. Hleďme, ono i takhle málo stačilo, aby mi on i jeho sestra řekli, ať toho nechám, že se bojí.

Pokračoval jsem prostým vysvětlením, že když se na nás vyřítí s příšerným řevem příšera, tak se lekneme, ale současně s tím se ozvou instinkty. Bojuj nebo uteč. Co ale, když ta samá příšera na nás upírá zrak a nic nedělá? Sleduje nás, kamkoliv se hneme, ale nic víc?

Co se stalo, stalo se. Co ale, když…

Tady jsem se nezastavil. Vyslechl jsem si od děcek historku, kterou jim vykládal kamarád. Pointa byla prostá ve stylu, že soused je kanibal, který sežere hlavního hrdinu. Hned jsem si vzpomněl na podobný příběh, možná jste ho už slyšeli. Odehrává se v poválečném Německu. Slepec požádá dívku, zda by nedoručila dopis. Dívka souhlasí, ale posléze zahlédne, když slepec odchází, že zjevně není slepý. Dopis předá policistovi, načež se ukáže, že adresa patřila řeznictví, kde zpracovávají lidské maso. Obsah dopisu byla jediná věta. 

Tahle je dneska poslední.

Hrůza tady nepramení z nebezpečí, které se odehrálo, ale které se odehrát mohlo, ovšem hrdina se mu vyhnul jen o vlásek. Do stejné kategorie patří městská legenda o dívce, která má podezření, že je někdo v bytě, ale kdykoliv svěsí ruku z postele, její věrný vlčák jí olízne ruku. A ten by přece na vetřelce hned vyletěl. Ráno najde psa mrtvého a je na něm připíchnutý vzkaz, že i lidé umí lízat ruce. 

Moment, kdy si hrdina uvědomí, že stačilo jen málo a byl by mrtvý, je mnohem silnější než kdybyste ho přímo zabili. Jedná se o stejný princip nejistoty jako v případě příšery, která jen stojí a zírá na vás. Nevyřítila se proti vám, nechce vás zabít. Co ale chce? Oč jí jde? Jestli se něčeho lidé bojí, tak neznámých věcí. Jakmile víme, na čem jsme, víme jak reagovat.

Stručně, abyste se báli, není vůbec potřeba, aby někdo zemřel. Ostatně, základním pravidlem japonského hororu je, že nejděsivější jsou živí lidé. Nejvíc se bojíme toho, jak se bojí oni. Jak reagují na děsivé dění kolem sebe. Umíme se s tím ztotožnit., všichni jsme se už někdy v životě báli.

Je to marný, je to marný, je to marný…

Přišlo mi trochu líto, že jsem musel některé příběhy strýcovým dětem dovysvětlovat. Co jsem neřekl přímo, to jim občas hned nedocvaklo. Obecně mám pocit, že lidi díky filmům založeným právě na lekačkách už možná trochu otupěli. 

Když zakončíte příběh slovy, že na hrdinu vyskočil bubák a ukousl mu hlavu, horor jste prostě nenapsali ani náhodou. Rád bych, aby tohle pochopili i někteří začínající autoři. Možná bych jim doporučil sednout si ve tmě k ohni a střídat se ve vyprávěni historek. Zamyslet se nad každou a pochopit, co ji činí tak děsivou. A hlavně namísto efektního zařvání pečlivě poslouchat každé slovíčko. Někdy se pointa neskrývá na konci, ale uprostřed. Znáte příběh o bezdomovci, který má speciální schopnost, že pozná, co jste jedli jako poslední, a když kolem něj projdete, řekne to? Odhalení této schopnosti není ani trochu děsivé. Horší je, když si uvědomíte, že chviličku předtím ho minul chlápek v obleku, u kterého řekl jediné slovíčko. Člověk.

Sikar

horror
Sikar
strach
urban legend
16.7.2019
Email
20 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Autorské nešvary

Nevyvážený poměr příběhu a textu

21.10.2016
-
Publikováno sikar

V okamžiku, kdy toto čtete, mi zbývá do konce Dračího řádu přečíst tři povídky (z celkem sto čtyř). …

Číst více
21.10.2016
Publikováno sikar
Ach, postavo

Ach, postavo 9: Zbytněnka Vatová

28.5.2014
-
Publikováno Ekyelka

Potkáváte je zcela běžně. Na rohu ulice, kterou se autor chystá použít pro přestřelku, na palubě vojenského křižníku, …

Číst více
28.5.2014
Publikováno Ekyelka
Autorské nešvary

Harry Potter a čtyřicet loupežníků

4.11.2013
-
Publikováno sikar

Něco je velice oblíbené. Očividně to má úspěch a svému stvořiteli to vydělává hory peněz. Co se stane? …

Číst více
4.11.2013
Publikováno sikar
← DALŠÍ ČLÁNEK
Ještě jednou k měření (nejen) vzdáleností
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Z knihovničky Triumvirátu | červenec 2019

20 Komentářů

Nenápadná hrůza vs. lekačky.
  1. Adhara
    16.7.2019 @ 10:58
    -
    Odpovědět

    Pri tom príbehu s vlčiakom ma zamrazilo. Pri ostatných ani nie.

    Ja som sa vo svojej tvorbe obtrela o horor len v dvoch prácach. Čo v nich považujem za „najhororovejšie“? V jednom okamih, keď má v príbehu dievčiny píšucu krvavú fikciu čitateľ pojať podozrenie, že opisuje reálnu skúsenosť. V druhom zase moment, keď hrdina nachádza mŕtvoly… ale pozor. Viem, že nájsť mŕtvolu nie je z hľadiska strašenia nič moc, ale tento hrdina nachádza opakovane mŕtvolu toho istého človeka!

  2. Zlý strýc Leonard
    16.7.2019 @ 12:05
    -
    Odpovědět

    Ono i v tom filmu, aby lekačka fungovala, je napřed potřeba vybudovat patřičnou atmosféru… (Skvělý lekací film byl první “Vetřelec”. O to větší zklamání pak pro mne byla dvojka, která už svým názvem – “Vetřelci” – řekla, o co půjde: víc obětí, víc vetřelců, a větších, ale veškerou tíživou atmosféru vyměnila za bezduchou akční střílečku.)
    Jinak se mi tenhle článek náhodně pospojoval dohromady s pár dalšími věcmi mé osobní nedávné minulosti a napadlo mne, jak napsat povídku, kde by byl aspoň jeden (skoro)lekací moment. Byl by to kratičký odstaveček, asi takhle:

    Slečna Jonesová zaječela. Z okenního rámu vypadl šroub.

    Ale nejspíš ji nenapíšu; než se k tomu dostanu, zase to všechno zapomenu. A navíc mám dojem, že je to zároveň přesně to místo, kde by dotyčná povídka musela skončit.

    • TlusŤjoch
      16.7.2019 @ 21:44
      -
      Odpovědět

      Ano, šrouby mají nízký práh lekavosti.

    • Jergon
      18.7.2019 @ 21:49
      -
      Odpovědět

      Mně před pár týdny spadlo z terasy asi patnáct obkladaček. Byl jsem docela nasrany, ale vyděšený nějak ne…☺

  3. Vovečka
    16.7.2019 @ 13:49
    -
    Odpovědět

    Nechceš dát na začátek upozornění pro slabší povahy, že by tohle neměly číst po jídle? Z toho vlčáka a bezdomovce je mi doopravdicky špatně.

  4. RanMori
    17.7.2019 @ 15:48
    -
    Odpovědět

    Všechny možné kanibalství se mnou nic moc neudělali, ale u toho psa jsem úplně osypala 😀

    • Zlý strýc Leonard
      17.7.2019 @ 20:21
      -
      Odpovědět

      Zvláštní. Už druhý hlas pro historku o (ne)psu pod postelí, a mně přitom právě ta připadá nejslabší… Částečně možná proto, že nemám rád psy, takže mrtvý vlčák je pro mne lhostejná entita; hlavně ale proto, že je neuvěřitelná. Kdyby mi bylo tak osm, devět let, možná bych to zbaštil, jenže jako podstatně věkovitějšímu mi okamžitě naskakuje otázka: “A odkud ten kdosi pod postelí věděl, že má tu ruku olizovat?” (Další otázku, proč se vůbec s něčím takovým namáhal, nechávám stranou, tam je odpověď podřízená pointě.)
      Sám bych považoval za o dost silnější variantu, která by začala úplně stejně, ale v okamžiku, kdy dotyčná ruku svěsí a očekává uklidňující olíznutí, NĚKDO JI ZA NI UCHOPÍ A SRDEČNĚ JÍ POTŘESE…

      • Sothis
        17.7.2019 @ 21:40
        -
        Odpovědět

        Odkud to věděl? Je to stalker, co ji pronásleduje už nějakou chvíli, možná dokonce její týrající bejvalák, od kterýho se snažila utýct… (Že je protagonistka skutečně v ohrožení, to se máš samozřejmě dozvědět předtím, než začne scéna s olizováním.)

        • Zlý strýc Leonard
          17.7.2019 @ 21:59
          -
          Odpovědět

          Můj tip je spíš mladší brácha, kterému už lezlo krkem, že tu potvoru místo ní musí venčit. Stalker (kdykoli na to slovo narazím, vybaví se mi v první řadě bratři Strugačtí, ten novodobý význam si musím dodávat na druhý pokus) by – pokud by to opravdu nebyl její bývalý – to mohl zjistit leda tak, že by ji pár nocí pozoroval odněkud zvenku vybaven technikou na noční vidění… Každopádně musel by to být někdo z hodně blízkého okolí. Být policajt, který to vyšetřuje, začnu od porovnávání písma na vzkazu s rukopisy rodinných příslušníků.

          • Sothis
            18.7.2019 @ 11:57
            -

            Myslím, že policie by to ani nevyšetřovala. Zabít někomu zvíře se klasifikuje jako poškozování cizí věci, a to se počítá teprv při škodě nad pět tisíc. Asi by sepsali protokol, dál by je to nezajímalo.

          • Jergon
            18.7.2019 @ 22:00
            -

            Mně historka s vláčkem přijde slabá spíš proto, že když už bych takhle strčil ruku pod postel, pravděpodobně bych chtěl psa taky podrbat po hlavě nebo tak něco. A i kdyby ne, tak když tě olizne pes, cítíš zpravidla taky jeho čumák a chlupy na tlamě, co se ti otrou o kůži. Prostě každý, kdo nějakého má, musí vedet, že je to totální ptakovina. A propos, to s tím potresenim je fakt dobrý, mě to docela dostalo…:-o

      • Vovečka
        18.7.2019 @ 13:55
        -
        Odpovědět

        Tak samozřejmě, že když nad tím člověk přemejšlí, tak je to nereálný (už proto, že mám pocit, že psí a člověčí jazyk se mírně lišej strukturou, taky proto, že po něm mohla chtít, aby vylezl na postel, a ne jenom čekal pod postelí, a proč po něm nechtěla, aby zaštěkal? a tak dále), ale v ten samotnej okamžik čtení mi prostě z toho nebylo úplně volno.

        • Adhara
          18.7.2019 @ 22:24
          -
          Odpovědět

          Súhlasím, na mňa to tiež pôsobilo tak. Pri prvom prečítaní brrrr pocit, po zamyslení úľavné pochopenie, že toto by sa asi stať nemohlo. Toto je jedna z tých historiek, čo fungujú len takto v skratke, podobne ako vtipy (z nich je väčšina tiež nereálna – ale zasmejeme sa). Alebo by možno – ale naozaj len možno – fungovala naopak rozpísaná tak podrobne, že autor dodá presvedčivé záplaty na všetky potenciálne čitateľove námietky.

      • anninke
        24.7.2019 @ 12:03
        -
        Odpovědět

        Na historce se psem pro mě není děsivej mrtvej pes, ale magor, kterej holce z pod postele na zapřenou olizuje ruku. Kdyby psa ráno našla vyvenčenýho, nakrmenýho a načesanýho, nebylo by to o nic míň děsivý. A to (byť je to strašně nesmyslný), že to nepoznala, k tý děsivosti ještě přidává (právě pro tu nesmyslnost). Akorát se člověk musí vcítit hlavně do tý chvíle prozření.

  5. Melanie
    17.7.2019 @ 22:56
    -
    Odpovědět

    Co se týče urban legends, mně vždycky přišla děsivá jedna o klaunovi: Mladá dívka hlídá jistým lidem děti, jejich otec jí během večera volá a ptá se, jestli je všechno v pořádku. Dívka odpovídá, že ano, ale ptá se, jestli by mohla něčím zakrýt tu obrovskou sochu klauna, která stojí v obývacím pokoji, protože je dost realistická a znervózňuje ji. Otec na to: “Okamžitě uteč a zavolej policii. Žádnou sochu klauna nemáme.” Mě zkrátka všechny možné panenky, loutky, sochy, ale třeba i obrazy, co vypadají realisticky a jako by člověka celou dobu sledovaly, docela dost znervózňují.
    Já osobně lekačky v hororech nemám moc ráda – jsem hrozně lekavá, takže jo, trhnu sebou, ale skoro žádný film, ve kterém takové lekačky jsou, mě nevyděsil dost na to, abych se potom, co skončí, nějak výrazně bála. (Naposledy se to takhle povedlo filmu V zajetí démonů, konkrétně v té scéně s démonem na skříni. Mám skříň přímo naproti posteli. Tu scénu doteď přeskakuju, když ten film vidím.) Existují samozřejmě i výjimky, moje oblíbená lekačka je třeba v The Others (náhodou je to opět scéna, ve které figuruje skříň).

    • Sothis
      18.7.2019 @ 11:33
      -
      Odpovědět

      Když už se tady někteří dali na logické rozbory, tak by mě zajímalo, kam se z historky v půlce vytratily ty děti. Neměl by se otec bát hlavně o ně?

      • idle
        18.7.2019 @ 11:41
        -
        Odpovědět

        Dobrá poznámka, ale stačilo by změnit “uteč” na “utečte” a vyřešeno.

        • Sothis
          18.7.2019 @ 12:17
          -
          Odpovědět

          Když jsou to děti, co ještě potřebujou hlídat, tak by spíš řekl ,,dostaň odtamtud děti pryč”. (Navíc teda… nedokážu se vyděsit příběhu, kde záporák jedná naprosto nesmyslně. Převlíct se za klauna a půl dne nerealisticky bez hnutí prostát v něčím obýváku, aby… k čemu? Jediná možná motivace, která mě napadá, je blbá sázka z hecu, jinak fakt nevím, čeho by se mohl pokoušet docílit zrovna tímhletím.)

          • Melanie
            18.7.2019 @ 13:23
            -

            Jasně, když se nad tím logicky zamyslíš, tak to moc smysl nedává, ale ono taky u podobných krátkých historek není zrovna čas zabývat se vysvětlováním, co to tam kruci ten chlap v kostýmu celou dobu dělal.
            Jinak jo, mělo to být “utečte”, asi jsem měla nějaký mozkový zkrat, když jsem to psala.

  6. Bacha, ledovec! – Triumvirát
    28.7.2019 @ 12:04
    -
    Odpovědět

    […] Nenápadná hrůza vs. lekačky […]

Leave a Reply to idle Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Nenápadná hrůza vs. lekačky | Triumvirát