aneb jak může název (nebo jeho absence) zaříznout povídku ještě dřív, než se vůbec dostane ke čtenáři.

Psali jsme o tom už několikrát a v nejrůznějších variacích. Co nás jako porotce dovede nadchnout k slzám či výkřikům, jak se dá přistupovat k tvorbě názvu (či spíš ne), zkrátka stačí si projít náš archiv. Jenže vzhledem k tempu, jakým se stále více lidí rozhoduje „a teď budu spisovatel!“, nebude na škodu se pro jednou podívat, co radši (aspoň podle nás) jako název textu NEPOUŽÍVAT, pokud k tomu nemáte zatraceně pádný důvod.

Začnu ovšem ze zcela nečekaného konce. Jak napovídá samotný dnešní název: nikdy nezapomeňte text pojmenovat! Mohlo by se vám totiž snadno stát, že se vaše povídka přimíchá do úplně cizího textu, třeba zásahem zvědavé kočky, neopatrného tiskařského nádeníka nebo čistě jen zlomyslnou náhodou při doručování textů porotě. Onehdy jsem totiž přesně tohle zažila na vlastní kůži. Proto, ač je to kolikrát téměř nadlidský úkol, svůj text pojmenujte.

Kterým slovům se však radši vyhnout? Inu, na výběr jich je obrovská škála, proto jsem si s dopomocí Sikara a Míši vytvořila malou hitparádu. Neberte ji však jako absolutně závaznou – ono i sebevětší klišé se dá použít dobře, pokud víte, co a proč děláte. U některých slov a spojení zkrátka jen musíte počítat s tím, že nebudete ani zajímaví, ani třeskutě originální.

Nuže, nejčastěji zneužívané výrazy v názvech, které mi zvedají koutky rtů už ve chvíli, kdy je vidím třeba ve výčtu soutěžních prací.

10. Název je bez sebemenšího vysvětlení v cizím jazyce.
Ještě pochopím, pokud autor použije latinský citát, případně cizojazyčné přísloví, které se však dotýká předmětu příběhu mnohem přesněji než jeho český ekvivalent. Pohrát si s přeneseným i doslovným výrazem a vztáhnout ho na text může být zábavné pro autora i čtenáře, zvlášť pro takového jako já, která ráda přemýšlím i o podobných detailech. Sikar na právě tohle téma už jeden článek napsal (jak jsem avizovala hned v úvodu – zkrátka se podívejte sem), a tedy to nebudu dále rozmazávat, nicméně: než sáhnete po angličtině, která bývá nejčastěji zneužívaným jazykem zvlášť začínajícími autory, zkuste se ještě pár dní trápit s češtinou/slovenštinou. Zkrátka se přidržte jazyka, kterým je psaný samotný text.

9. Místo názvu textu se použije název soutěžního tématu
Ano, i to se může stát – vlastně se to děje poměrně často, neboť splést se a poslat špatnou verzi textu může každý. Ještě bych pochopila, pokud se vám vloudí název tématu do jména souboru (zvlášť pokud se zapomenete dokonale a odešlete koordinátorům něco jako o_vesely_buben_opravdu_final_verze_23.doc). Samotné se mi čas od času stává, že moje soubory s texty mívají rozličné názvy a číst si jejich seznam bývá celkem zábavné, pokud zrovna zoufale nepřemýšlím, co jsem to vlastně hledala a jak jsem to nazvala.
Jenže něco jiného je udělat tenhle krok zcela vědomě a bez váhání. Jeden autor se mi k tomu dokonce přiznal se slovy „však proč bych se snažil, když je zadané téma?“ a od inhumace ho zachránil jen prostý fakt, že byl ode mne v tu chvíli vzdálený slabé čtyři hodiny cesty vlakem.
Prosím vás, pokud vás někdy přepadne tahle touha podlehnout vlastní lenosti, představte si následující situaci: doslova každý soutěžící svůj text pojmenuje názvem soutěžního tématu (nebo samotné soutěže). Co z toho vyplyne? Šílený zmatek v určování, co je vlastně čí text plus hromada totálně znechucených koordinátorů a porotců. Že je to absurdní? Skutečně? A vy si myslíte, že váš nápad vykvajznout se na pořádné pojmenování je tak originální? Hm?

8. Prokletí/kletba (něčeho)
Milý autore, s tímhle nas… – abych citovala Sikara. Bububu, teď vám povyprávím strašlivý příběh o prokletém žufánku! Opravdu? Ve chvíli, kdy tohle slovní spojení (případně pouze jedno z těch slov – jsou skutečně velmi populární) zahlédnu, už mám tendence vydávat velice hluboké povzdechy. To nebylo na skladě nic lepšího? Text pojmenovaný Kletba se bude dotýkat – virbl prosím – kletby! Jak překvapivé! Jistě, pokud si dá autor pořádnou práci a skryje další vrstvy významu daného slova do příběhu, má i název smysl, jenže… Jenže. Tohle slovo je tak často zneužívané, že ho berte spíš jako fosfor. Ten má taky svou sílu, ale do vzduchu ho jen tak nevypustíte.

7. Legenda, mýtus nebo pověst o AZ
Moji drazí a milí zvlášť začínající autoři! Za těmito dvěma slovy se skrývá hromada historie, odkazů a tradice, nemluvě o samotných žánrech. Ano, legenda i pověst mají svou danou strukturu – doporučuji si nejprve aspoň v základu nastudovat, jaký je mezi nimi rozdíl a co se s oběma výrazy pojí. Dost věcí vám to usnadní, případně vám to pomůže v dalším směřování a zpracování samotného textu (mimo jiné), pokud patříte k té skupince autorů, co nejprve vymyslí název a podle něj dotvářejí text.
Pokud se totiž rozhodnete jeden z výrazů použít, měli byste aspoň vědět, do čeho se pouštíte. Že v okamžiku, kdy čtenář dostane do ruky třeba text Legenda o rudém draku*, očekává určitý jazykový sloh, styl i příběh – a pokud se rozhodnete cokoliv z toho změnit či nepoužít, měli byste pro to mít sakra důvod. Ovšem takový, aby byl čitelný mezi řádky i pro čtenáře bez dalšího autorova vysvětlování. Proto na podobné výrazy pozor.

6. O XY
Pamatujete si na pohádkové knížky? Jak byly vesměs nazvané? Přesně, v 80% případů začínaly pěkným kulatým, buclatým či rozpláclým písmenem O. Tahle tradice je v naší jazykové rodině tak hluboce zakořeněná, že pokud skutečně nechcete odkazovat na pohádky třeba jako na zdroj inspirace, této verzi názvu se radši vyhněte. Podvědomí je totiž potvora a čtenář bude instinktivně uvažovat o textu jako o pohádce, chtíc nechtíc škatulkující ještě před samotným čtením. Že je to nesmysl? A jak podobné názvy působí na vás? Přemýšleli jste o tom?

5. Krev, hrdina, smrt, setkání, proměna
Pátý bod a pětice mých momentálně nejméně oblíbených názvů povídek. Je to jednoduché – čím víc autorů si řekne, že když to fungovalo Sapkowskému nebo Ovidiovi, jemu to bude fungovat stejně, tím víc se budou mýlit. Ach, jak originální! Představte si opět moji tvář a obočí, jak letí ke kořínkům vlasů v okamžiku, kdy na soupisce objevím dvě Proměny, tři Setkání, pět Hrdinů a Krev v dalších čtyřech variacích. Poučena z vlastních chyb rovnou říkám – touhle cestou se vydávejte jen v případě absolutní nouze. Nebo pokud je váš text jinak natolik dobrý, že čtenáře posadí na zadek.

4. Rodinný příslušník
Dokonale nicneříkající název, který navíc může zmást spoustu čtenářů. Zvlášť pokud se týká slova MATKA – tuším že v Dračím řádu 2016 se nám sešly dvě takto pojmenované povídky plus jedna s názvem Děti. Chaos nad chaos, mezi porotci jsme oběma textům dávali nejrůznější přízviska, abychom je od sebe odlišili. Coby hrdí autoři svých textů: tohle nechcete. Aby vaše přepečlivě vytvořené dílo splynulo s jiným textem? Dokonce aby si je čtenáři navzájem pletli? Rozhodně ne! Bez ohledu na tuto možnost – kolik textů s tímto názvem už vlastně existuje? Opravdu chcete zapadnout do téhle velké hromady?

3. Měsíční fáze a denní doby
Eugh! Slova mají moc na sebe nabalovat hromadu vedlejších konotací. Komu se při slově Stmívání nevybaví takto nazvaná kniha či film? Úplněk je tak často spojovaný s vlky a vlkodlaky, že mu nezůstal téměř žádný prostor pro jinou zvířenu. Že to není pravda? A co vám naskočí ihned, jen dojde na slovní spojení „v pravé poledne“? Vůbec to není jednoduché, prokličkovat denním cyklem a nevybavit si spousty textů, zvlášť pokud jste trochu sečtělejší. Už třeba i taková sedmá ranní je pro mne beznadějně spojená s tatrgelem a plyšovým medvídkem.

2. Hvozd
Proč tohle slovo beru samostatně a ne jako součást pátého bodu? Jednoduše proto, že hravě strčí své společníky do kapsy (tímto vesele zdravím a mávám Mílovi). Krásné a tajemně znějící slovo, ovšem je používané tak často, že od něj radím dát prsty radši pryč (a to nejen v názvech textů). I kdyby se neobjevil nějaký Linc a jeho Černý hvozd, čímž se tento pojem podstatně zaryl do podvědomí českého fantastického čtenáře, překladová literatura se hvozdy hemží a tvorba pro děti nezůstává o nic pozadu.

1. Název je zkratka – která je v závorce ihned vysvětlena
Že tohle zní jako naprostá absurdita? Proč by u všech bohů autor ihned v názvu odhalil přinejmenším vodítko, ne-li přímo celou pointu příběhu, který ani pořádně nezačal?
Vážení, i tohle jsem už zažila. Proto kladu tuhle chybu na vrchol všech ostatních. Když už máte nutkání použít zkratku organizace, předmětu nebo čehokoli jiného jako název – občas je to nutkání vpravdě neodolatelné a já vás plně chápu – dejte si zároveň pozor, abyste si tím nezlikvidovali samotný text. Žádné vysvětlovací závorky do názvu nepatří! Jen ať to vesele zazní v textu, tam je na to prostoru víc než dost.

Našly by se další a další body, názvy a slova, která zavánějí starověkým klišé, leností nebo nedostatkem invence. Chcete se tomu vyhnout? Zkuste nepoužívat jednoslovné názvy, případně si vezměte na pomoc aspoň Google a už vymyšlený název protáhněte vyhledávačem – to abyste věděli, jestli jste po složitém vymýšlení místo nového originálního jména spíš nevytáhli králíka z klobouku, tedy vzpomínku na kdysi přečtený text, zasutou tak hluboko v podvědomí, že si už nic jiného než právě její název nepamatujete. I to je možnost, jak se vyhnout nevhodně zvolenému názvu textu.

A co vaše osobní stupnice a soupisky? Máte zakázaná slova a sousloví, která vás děsí či nutí s křikem od povídek utéct, ještě než se pořádně začtete? Podělte se v komentářích!

Psaní zdar!