Je léto, prázdniny, lidé odjíždí pryč a vrátí se plní zážitků. Asi všichni jsme prožili dovolenou na místě, které nás něčím uchvátilo. Mně se takhle například strašně líbila Korsika a měl jsem cuky na ni zasadit příběh. Nakonec jsem tak neučinil, protože se ukázalo, že mě nenapadla vhodná kombinace místa a děje.
Skutečně, ať jsem přemýšlel, jak chtěl, ani jeden z příběhů, které se mi draly na mozek, nepotřeboval k životaschopnosti Korsiku. Nevyžadoval jediný prvek tamní kultury, místopisu, prostě a jednoduše by se mohly odehrávat v Kolíně a dopadlo by to stejně.
Rád bych, aby tohle pochopili i jistí autoři, kteří se snaží za každou cenu nacpat zážitky z dovolené do povídky. Byli jste o víkendu v Pise? Vážení, několik zmínek o šikmé věži na pozadí nestačí. Takhle nám nesdělíte nic, co bychom nenašli během pár sekund na internetu. Je to téměř, jako byste na svůj text připlácli fotku věže jako ilustraci. Nic víc.
Jsi zpátky? Sedni si a přemýšlej!
Je mi jasné, že v okamžiku, kdy jste doma, stále ještě plní zážitků z onoho báječného pobytu, chcete nám o tom hned říct. Jenže věřte mi, že pokud jste byli na Sardinii a uchvátily vás pradávné stavby nuragy, tak nestačí jen do jednoho z nich posadit ježibabu a nechat tam přijít Jeníčka s Mařenkou.
Kulisy příběhu jsou důležité, ale ptejte se sami sebe, zda nejsou právě jen tím, kulisami. Každý příběh se musí odehrávat v nějakém prostředí, to je bez debat. Jenže tím, že umíte popsat nurag, čtenáři sdělíte pouze to, jak vypadal. Pokud jste se přímo na dovolené nezajímali hlouběji o kulturu, která je vystavěla, skončíte pouze u nezvyklé stavby, o které ale vlastně nic nevíte.
Sedněte si a přemýšlejte. Přečtěte si něco o daném tématu. Hloubejte, jak propojit vaše vlastní prožitky s fikcí. Napíšete něco z historie, v dobách, kdy nurag stavěli? Nebo něco z moderní doby? Pokaždé potřebujete jiné znalosti, protože jen tak plácnout něco o nuragu a nezabývat se jím ani trochu do hloubky, není zrovna zábavné. Pochopitelně platí následující.
Všeho s mírou, ano?
Opačným extrémem jsou lidé, které nuragy nadchnout, tak si o nich přečtou vše dostupné, jen aby posléze čtenáře zavalili informacemi a příběh odsunuli kamsi do pozadí. Zrovna nedávno na T3conu byl opět jednou zmíněn Moby Dick a celá kapitola o biologii kytovců. Vážení, tohle vám projde jen vzácně a v povídce ani náhodou. A ano, já vím, jsou i další autoři, kteří to dělají.
S takovými texty se setkávám pravidelně. Na autora něco udělalo dojem, tak se chce podělit. Jenže víte, on je rozdíl mezi pojmy a dojmy. Někdy tak velký, že to je jako plést si rým a rýmu.
To, že nám sdělíte rozměry dejme tomu pyramidy a druh kamene, z něhož je postavena, jsou prostá fakta. Suché údaje, které jste si dohledali, abyste udělali ukázali své znalosti. Dobře, pyramida na vás zapůsobila, takže chválím, že jste o ni projevili větší zájem. Zajímalo by mě, zda to ocením i jako čtenář, který se chce předně bavit.
Mně jsou totiž přesné rozměry docela fuk. Já chci vědět, jaký na vás udělaly dojem. Cítili jste se vedle ohromné stavby mrňaví a bezvýznamní? Dýchlo na vás její stáří? Tomuhle se říká dojem. Objektivní pohled na věc je hezká věc, ale jsme lidé, takže chtě nechtě vnímáme subjektivně. I váš hrdina se tomu neubrání, věřte mi.
A tady byste se neměli zastavit.
Máme smyslů na výběr
Dosud jsem psal jen o starých budovách, ale spousta z nás se během dovolené dostala i k něčemu jinému. Co například tržiště? Byli jste v italském přístavním městečku, když rybáři dovezli čerstvý úlovek? Já ano. Ačkoliv mi tehdy nebylo ani deset let, mám ten obraz stále v hlavě. Mumraj, hluk, lidé přetlačující se, aby dostali nejlepší kus mečouna, kterého stará Italka porcovala pilkou na tenké plátky. Opálený rybář před mýma očima chytil kraba, klepl ho něčím po hlavě a podával mi ho. Bál jsem se, ale ubezpečil mě, že je mrtvý, tak si ho můžu vzít. Křik racků, kteří kroužili nad našimi hlavami a čekali, kdy něco odpadne. A hlavně všudypřítomný šílený zápach rybiny. Stonásobný než jaký jsem kdy zažil v Čechách.
Snad jste z mé vzpomínky pochopili, že ta situace útočila na všechny smysly (klidně i na chuť, kdybyste se rozhodli si na místě dát něco k jídlu, ale v tom smradu nikdo neměl hlad), nejen na zrak. Sice jsem nikdy nebyl na tržišti v Tunisu, ale babička mi popsala, že například vůně koření je všudypřítomná a neuniknete jí. Stejně jako si vzpomínám na historku s obchodníkem, který uměl trochu česky a na její smlouvací praktiky reagoval slovy, že česká mafián okrádat jeho rodina.
A nemusíte nutně do ciziny, na mě nedávno udělalo značný dojem i okolí Znojma.
Shrňme si to
- Pokud o něčem píšete, měli byste o tom něco vědět.
- Když se chcete podělit o své zážitky, zamyslete se, zda se jedná o vhodné kulisy.
- Neubíjejte čtenáře nudnými údaji.
- Zaměřte se ne na to, jak to vypadalo, ale jak jste to vnímali všemi smysly.
- Popisujte předně dojmy. Subjektivita tady není na škodu.
Co říct na závěr? Pokud někam jedete, mazejte čerpat inspiraci!
Teď mě omluvte, jdu balit kufry.
Sikar
(Jo, a toho kraba jsem se pokusil vysušit, ale páchl tak strašně, že zpátky v Čechách putoval do popelnice.)
Hádám, že kraba sis měl asi uvařit, a ne z něj dělat křížalu…
U těch rad, jak popisovat, mi nějak chybí, že asi nejlíp zapůsobí vhodně vybrané detaily. Třeba ta věta o mečounovi, kterého stará Italka porcovala pilkou na tenké plátky – ta je skvělá. Střípek skutečnosti. Je to konkrétní, něco, do čeho se můžu jaksi čtenářsky přenést a projít se po tom trhu s tebou, nebo teda spíš asi promačkat. A právěže to není pocit, je to vlastně úplně přímočarý popis, subjektivní tak jedině výběrem.
Hláškou typu ,,cítil jsem se vedle ohromné stavby maličký a bezvýznamný” bys mě zrovna neuctil, to zní, jako bys to opsal ze vzorový slohovky. Jestli se chceš cítit maličký, tak to aspoň nějak přestylizuj… nějak sám za sebe.
Tak ja som síce čo-to precestovala, ale prostredie videné na dovolenke som použila v príbehu len raz. Vlastne skôr narážam na opačný problém. Navštívim nejaké miesto a potom už o ňom nemôžem písať, lebo som si predstavovala, aké bude zábavné, silné, atmosférické, ako sa tam bude toho veľa diať… a ono nič.