Jelikož máme opět první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale zadání malého literárního cvičení.
Základní pravidla si můžete zopakovat zde.
I tentokrát bychom chtěli moc poděkovat všem, kteří minulý měsíc komentovali a hodnotili díla ostatních. Díky moc, s vámi všemi dostává celá akce nový rozměr.
Zadání na tento měsíc:
Téma:
Kohoutek
Text musí obsahovat dialog, v němž budou alespoň dvě nápadité, (relativně) slušné, t.j. ne vulgární nadávky(např. ty hovězí hlavo, ty vypatlaná marmeládo apod.). Těšíme se na vaši kreativitu.
Propozice:
- text vložte přímo do komentářů pod článkem,
- prvek fantastiky není tentokrát povinný, klidně pište ze života
- text by měl být uzavřený, měl by fungovat sám o sobě, nemělo by se jednat o úryvek nějakého delšího textu,
- délka 120-280 slov (rozsah je velký, takže i tentokrát bez desetiprocentní tolerance, prosíme, zkontrolujte si to) – na spočítání můžete použít třeba tento nástroj, pokud nemáte editor, který má funkci počítání slov: https://www.online-utility.org/text/analyzer.jsp,
- text musí být v českém či slovenském jazyce,
- pište s diakritikou (výjimkou je případ, kdy text psaní bez diakritiky vyžaduje, např. přepis telegramu nebo esemesky),
- musí se jednat o originální text,
- prosíme, nepište fanfikce,
- pokud příběh zasadíte do sdíleného světa, prosíme, abyste na to upozornili v poznámce před nebo za vlastním textem.
Nedáváme to tento měsíc jako podmínku, ale pokud budete i tentokrát komentovat a konstruktivně kriticky hodnotit texty každý každému, budeme velmi rádi!
Hodnocení:
- Jako obvykle: Arenga a Brog u prvních tří příspěvků napíší stručný komentář se zpětnou vazbou – pokud toto hodnocení nechcete, napište před text či za něj „komentář T3 ne“. Hodnocení se pokusíme dodat dle našich časových možností, ale nic konkrétního neslibujeme (a děkujeme, že to chápete).
- Pokud si nepřejete, aby byl váš text komentován ostatními čtenáři, napište před text či za něj „prosím bez komentářů“.
Stručné zopakování základních pravidel:
- hlavním cílem této akce je trénink a trocha té legrace
- dodržujte autorská práva (vkládejte pouze své originální texty)
- text nesmí obsahovat sexuální scény a explicitní popisy násilí (stránky jsou přístupné mládeži)
- spam bude bez varování smazán
- nejsou přípustné žádné osobní útoky na kohokoli
- politickou diskuzi a OT diskuzi mažeme
- základní pravidla vzájemného komentování znějí: SLUŠNĚ A KONSTRUKTIVNĚ
- komentáře vulgární a s osobními útoky bez předchozího upozornění smažeme
Psaní zdar, těšíme se na vaše texty!
Arenga a Brog
Související příspěvky
Jelikož máme první pátek v měsíci, opět jsme si pro vás připravili zadání malého literárního cvičení. Tentokrát …
V nedělním článku jsme avizovali, že místo klasického článku od někoho z Triumvirátu, Melody bandu či nějakého z …
Myslela jsem, že zadání budu tento měsíc vzhledem k zdravotní indispozici nucena přesunout až na neděli, nicméně …
„Co s tím ten trubka rezavej včera dělal? Vždyť už to zase teče!“ vztekala se Jarmila v sobotu ráno, ještě než jsem vylezl z postele. Skrz dvoje dveře do kuchyně jsem jí úplně nerozuměl.
„Cožé?“
„Že ten tvůj instalatér je užitečnej jak bazén v kravíně. Včera vyměnil kohoutek u dřezu, a…“ – na chvilku se odmlčela – „co je zase tohle?“
Můj kamarád Luďa je sice trochu zvláštní, ale instalateřině rozumí. Vyhrabal jsem se zpod peřiny a šel se podívat.
Jarmila stála u dřezu s kusem masa v ruce a nevěřícným výrazem v tváři. „Jen jsem chtěla opláchnout tu slepici na polívku,“ špitla. „Ochutnej.“
Voda kapající z kohoutku byla slaná. Jak Jarmila rozčileně zašermovala rukama, řetěz kapek na chvíli zesílil na čúrek a pak zase zeslábl.
Vyškubl jsem ženě mrtvého ptáka z rukou a odnesl ho ke dveřím, kde na něj nebylo od dřezu vidět. Kohoutek si dvakrát tiše fňuknul a kapání se zpomalilo, až nakonec docela ustalo.
S Luďou si budu muset ještě promluvit.
(Pokud by námět někomu trochu připomínal jednu Plíhalovu písničku, tak ano, nechala jsem se inspirovat.)
Ale fůůůj, to je ekl…:-DDD Chvíli mi trvalo, než mi to docvaklo, ale je to roztomilé. A nejspíš je to lepší, když se pointa nepodbízí, ale dorazí do mozku s chvilkovým zpožděním…:-)
Chudák truchlící kohoutek :o)
A nadávka “ten trubka rezavej” je obzvláště povedená (hlavně když jde o instalatéra ;o)
To mělo být truchlení? 😮 Já jsem to pobral úplně jinak! Ježiši, já jsem ale prase…:-)
Líbí se mi pointa i dobré využití více významů slova kohoutek. Celkově to má švih a nezdá se mi, že by tam bylo něco navíc, co by zdržovalo tempo. Výhradu mám k zadání dvou nadávek – trubka rezavej je v pořádku, ale ačkoli je bazén v kravíně fajn, zde je spíš v roli přirovnání (sice trefného, nicméně nevnímám to jako nadávku požadovanou v zadání). Mezi dřezu a a bez čárky, věta sice není dokončená, ale nelze napevno předpokládat, že by spojka a byla užitá v jiném poměru než slučovacím. Pokud by tam bylo např. “a přesto”, pak by čárka byla na místě.
Já jsem si tam představovala spíš poměr odporovací, něco jako “…a stejně už to zase teče” (podobně jako říkala už předtím).
Námitku s přirovnáním beru, asi jsem ty nadávky brala poněkud šířeji.
Tu Plíhalovu písničku jsem nikdy neslyšel (anebo jo a rád a rychle zapomněl; to se mi – nejen s jeho písněmi – občas stává). Tudíž mi dost dlouho trvalo, než jsem pochopil, co a proč se tam vlastně děje (slanou vodu jsem napřed považoval za moč, pak za mořskou). Ale ano, jakmile to člověku docvakne, je to mile surreálná hříčka. A “trubka rezavej” se mi taky líbí.
Ta písnička se, celkem příhodně, jmenuje Instalatérská. http://www.karelplihal.cz/texty.php?text=instalaterska
Aha, tak tu jsem slyšel (a zapomněl). Námět převzatý, zpracování chvályhodně posunuté daleko jinam. O. K.
Text se mi líbil, pointu jsem sice mírně očekával, ale to vůbec není naškodu, protože je tak jemně naznačená, že mít o ní tušení vlastně jen hezky poslouží pochopení. Navíc je podaná takovými slovy, že se člověk musí usmát.
Co mi na textu úplně nesedí, podobně jako Arenze, jsou nadávky. Vnímám to ale trochu jinak. První přichází poměrně brzy a vlastně do textu moc nepasuje. Proč trubka rezavej? Je instalatér Luďa zrzek? Pokud ano, asi bych to tam někde ještě zdůraznil. A stejně mi přijde zvláštní, že by se žena zaměřila zrovna na takový detail, když jde o instalaci. Naproti tomu bazén v kravíně pasuje jak ulitý, byť to není úplně nadávka. Až na tyhle výtky je práce se slovy v tomhle dílku velice povedená, jak už jsem naznačil. Takže celkový dojem z textu: je to dobrá práce. (Pozor ale na tu čárku před a 🙂 A vlastně ani tu trojtečku bych tam nedával.)
“To je dost, že jdete! Voda už je úplně všude!” otevřel dveře pan Veranda a strkal příchozího dovnitř.
“Aaale, zas tak zlé to určitě není, pane Kohoutek!” usmál se blahosklonně návštěvník a rozhlížel se kolem sebe jako v muzeu.
“Já se jmenuju Veranda. A koupelna je tudy.” upozornil ho pán domu a naznačoval, že by měli jít. Už tak měl ten flákač opravářskej hodinu zpoždění. Za tu dobu se voda z kohoutku stačila vylít z umyvadla a úspěšně zaplavovala přízemí.
“Ale vy mi prostě něčím připomínáte pana Kohoutka, víte?”
“To je možné, ale já bych rád, abyste se podíval na tu závadu…” řekl pan Veranda a potlačil nutkání (hrubě) postrčit návštěvníka správným směrem. Většího ukecanýho jelimána si fakt vybrat nemohl…
“Bydlel přes dva domy ode mě. V takový malý chajdě.” pokračoval opravář, jako by přeslechl. “Měl brýle… zrovna jako vy! A nosíval modrou kšiltovku. Nemáte taky modrou kšiltovku?”
“Nemám!” procedil mezi zuby Veranda. “A teď už pojďte!” Zlostně ukázal na protější dveře, z pod kterých se řinuly proudy vody.
“Jeee, to je vážně škoda! Ale kdybyste ji měl, tak byste vypadal na chlup stejně, jako on! A vidíte, on měl taky pleš! Zrovna jako vy! No není to úžasné?” vykřikl opravář, div že nezatleskal radostí.
Pan Veranda si přejel rukou po obličeji a začal počítat do deseti. Jedna, dva, tři,… Pomalu se uklidňoval…
“Pane Kohoutek! Já vás musím někdy seznámit! Vy jste prostě jako dvojčata!” vyhrkl opravář.
To už pan Veranda nevydržel a v mdlobách se sesul k zemi.
“To jsem blázen.” podivil se opravář. “To už je dneska třetí…”
Eh… Otravný mluvka, který si bez ohledu na okolí mele svou, je napsán velmi živě, všechna čest. Pointa – omdlévající zákazníci – mi ale připadá přepálená a proto nedosti uvěřitelná; pro mne to celé shazuje. (Je to ovšem záležitost ryze subjektivní.)
K technickým věcem: a) Přímá řeč před uvozovací větou může končit otazníkem nebo vykřičníkem i trojtečkou (a za uvozovkou následuje malé písmeno), nikdy ale samotnou tečkou. Za slovy “tudy”, “chajdě” a “blázen” mají být čárky. b) Pokud jsem to úplně špatně nepochopil, podle zadání nadávky měly být v dialogu; tady nejsou. Navíc “flákač opravářskej” mi zrovna jako nadávka nezní, spíš jen jako věcný popis, a “ukecanej jelimán” na tom není o moc líp (ale to už je zase subjektivní soud).
Ano, nadávky měly být v dialogu. Z nadávek zde (flákač a jelimán) jsem měla podobný pocit, totiž že to není tak úplně ono, co mělo být.
Souhlasím, že pan opravář je působivý. Ale celá ta historka na mě dělá dojem, že mi tam někde chybí nějaká spojitost. Uniklo mi něco?
Jo a slovům v závorce (hrubě) bych se spíš vyhnula, v literárním textu to většinou nevypadá moc dobře.
Mám k tomu jednu velkou logickou výtku: pokud mám doma jakoukoli havárii vody, první, co udělám, bude zastavit přívod vody, aby to neteklo všude. Někdy stačí zavřít jednu větev vodovodního potrubí, v nejhorším se zavře hlavní uzávěr vody (buď v bytě, při nejhorším „na patě domu“). Dále: voda z kohoutku se stačila vylít z umyvadla – tohle také nemá logiku – kohoutkem voda přitéká, těžko se z něho může vylít, navíc zacpat si umyvadlo, aby nemohlo odtékat, nikdo soudný v situaci, kdy kohoutek nejde zavřít, neudělá.
Pointa se mi jinak zdá poměrně slabá, reakce pana Verandy (mdloby) není příliš uvěřitelná. Pokud za přímou řečí následuje uvozovací věta, nepíše se na konci přímé řeči tečka, ale čárka: „Právě takhle,“ řekla Arenga.
Budu-li upřímný, text mě příliš nezaujal, protože se v jeho smyslu obtížně zorientovává a obsahuje zásadní logické chyby. Moje největší výtky už stačila shrnout Arenga – přívod vody se dá vypnout, z kohoutku se voda nevylívá, zaplavení přízemí se dá zabránit i kýblem a umyvadla navíc obvykle mají odtok (A že by byl ucpaný odpad a zároveň rozbitý kohoutek a zároveň rozbité ovládání přívodu vody?), mdloby kvůli vylité vodě a otravnému opraváři. To všechno mi nesedí. Krom toho mi také chybí vysvětlení, proč je opravář vlastně takový. Pak je tu problém špatně napsané přímé řeči, jak již napsala Arenga. Rovněž bych se vyhnul té závorce, je v podstatě zbytečná. “zpod” se píše dohromady. “No, není” by mi přišlo lepší. Text by zkrátka potřeboval trochu uhladit a vypilovat.
Abych jen nekritizoval, tak přestože mi dialog příliš nesedí, je docela dobře napsaný. Takový styl by se hodil pro absurdní povídku, takže bych doporučil zkoušet dál v tomto žánru. Ale současně bych v něm doporučil i ještě něco načíst, aby se ten styl vytříbil.
Z kráteru ještě stoupal prach a popel – a to bylo taky vše, co zbylo z hrdého města. Metropole jednoho z nejoddanějších národů Spojených států americko-evropských patřila minulosti. Jen pahýl Žižkovské věže trčel z té hrůzy jako náhrobek bezejmenného vojáka.
Plukovník Vokurka odvrátil pohled od monitoru, když do místnosti vstoupil BOREK. “Rozkazy splněny, pane,” zadrnčel android mechanickým chřaplákem.
Plukovník zaťal pěsti. „Cože?! Ty plechové vemeno z ondatry, tady se podívej, JAK jsi je splnil!“
„Rozkazy splněny, pane,” zopakoval Bitevně-obranný robo-elektronický kombatant a začal rozebírat odpalovač střel k údržbě.
„Vždyť jsi měl bombardér Scarlet Wolfa přímo na ráně! Mohl jsi ho krásně a včas sejmout!“
„Rozkazy splněny, pane.“
Tak z toho už nic nedostanu, vzdychl Vokurka. Uvidíme, s čím přijde jeho lidský parťák a velitel.
„Plukovníku, to je teda průser!“ Do místnosti jako blesk vpadl kapitán Zelený a vrhl se k androidovi. „Proč jsi ten letoun nesestřelil, ty vydlabaná dubová palice! Dal jsem ti jasné instrukce! Já hlídám jih, ty sever! A zmáčknout kohoutek hned, jak…!“
„Počkat…“ Vokurka zbystřil. „COŽE jste mu to nařídil?“
„Aby zmáčkl kohoutek hned, jak se teroristův letoun objeví…“
„Vy osle jeden…“ Plukovník sklonil tvář. Panebože, proč? Je jich tolik, ano, a jsou neškodní. Většinou. Ale proč se sakra jeden z těch pitomců, co si pletou kohoutek se spouští, musel dostat do jeho speciální zásahové jednotky?!
A pro nás nedovzdělance… jaký kohoutek to tedy BOREK zmáčknul?
Pravděpodobně vodovodní. Neb moderní zbraně (snad s výjimkou loveckých pušek) obvykle kohoutky nemají, a něco, čím lze sestřelit bombardér, by ho nemělo docela určitě… Pokud ovšem otázka směřovala k tomu, CO že si to vlastně lidi tak často pletou, pak “kohoutek” je to, co u starších palných zbraní ční nahoře za hlavní (netisknout, ale před výstřelem stáhnout palcem do zadní polohy), zatímco “spoušť” je to vespod (stisknout ukazováčkem v okamžiku výstřelu, čímž se kohoutek uvolní a hnán silou pera udeří – podle konkrétního typu zbraně – buďto na úderník, anebo přímo na roznětku). Čili “zmáčknout kohoutek” je při střelbě asi tak ekvivalent toho, kdybych chtěl spustit automatickou pračku tisknutím programovacího kolečka.
Děkuji.
A to oni existujou i lidi, kterým musí člověk zadávat pokyny přesně definované, jinak to dopadne nějak takhle :o)
Lidi nejspíš ano. Androidi prozatím ne. 😀
Beru to jako anektodu a myslím, že to funguje, přes pochmurnost tématu je to vtipné. Myslím, že sem tam by se dalo ubrat pár slov – pokud někdo zadrnčí mechanickým chřaplákem (předpokládám, že možná mělo být chraplák?), je celkem jasné, že je to android. Také mi přijde nadbytečná informace o teroristovi – v daném kontextu je celkem jedno, komu onen letoun patřil. Co se týče podmínky kreativních nadávek, jsem zcela spokojená, obzvlášť plechové vemeno z ondatry je povedené.
Z osobního důvodu smekám – o téhle záměně jsem coby o námětu taky přemýšlel a nenapadlo mne, jak z ní udělat příběh. Doslovné chápání počítačové (pseudo)inteligence je elegantní řešení… Ano, je to anekdota a její pointě jsou proto podřízeny všechny okolnosti (jak záležitost existence/neexistence kohoutku u pokročilých zbraňových systémů, tak – mimo jiné – i otázka, kterak je možné, že absolvent moderní vojenské školy se vůbec takového omylu dopustí). Ale to je v pořádku. Spíš mi ve vyprávění tohohle typu připadá trošku násilné a neorganické vsouvání některých konkrétních informací – “Scarlet Wolf” (u kterého si nejsem jist, jestli to má být přezdívka teroristy nebo typ letadla) je nadbytečný, a zkratkové označení robota plus jeho vysvětlení v textu vyloženě ruší. Obojí by se hodilo spíš do vážně míněné military.
Tenhle kratičký příběh mě velice pobavil. Možná bych ho ale vzhledem k anekdotickému žánru ještě trochu osekal. Rozvleklost popisu robota, informace o letounu a myšlenky plk. Vokurky jsou dosti rozvleklé oproti tomu, jak rychle se dějí ostatní věci. (Vběhnutí a výkřik kpt. Zeleného v daný moment působí skoro až surrealisticky a tne do “flow” příběhu skoro jako sekera.) Jinak ale nemám žádných výtek (jen mi trochu nedává spát, co BOREK nakonec tiskl), nadávky jsou použité opravdu chytře. Hezky to odsýpá. Přímé řeči jsou většinou přesně tam, kde mají být. Hezké dílko.
Jasně, vím, že u raketometu bych kohoutek nenašel, ale je to koneckonců celé jen anekdota, ona by nakonec v reálu obrana metropole vůbec vypadala úplně jinak…☺ Předpokládám, že android prostě nalezl něco, co považoval za nejbližší ekvivalent kohoutku, a to tiskl…☺
Jistěže. Něco přibližně v tomtéž smyslu bych i sám napsal do vlastního komentáře/hodnocení, jenže protože ctím pravidlo, že napřed musím dát v plen vlastní pokus, než do toho ostatním začnu kafrat (což zas nechci dělat, dokud nebudu aspoň čtvrtý), zatím se držím stranou a to výše uvedené byla jenom reakce na Idleinu otázku. Až na to dojde, výhradu (a vskutku jen maličkou) budu mít úplně jinde. Leč zatím to musí počkat…
Hospoda vypadala ideálně. Kus od hlavního náměstí, čisté pokoje a v rohu lokálu stůl s několika štamgasty. Skvělá základna pro podrobnější průzkum města.
“Těší mě, že pokoj pánovi vyhovuje,” drmolil hostinský. “Až si pán trochu vydechne po cestě, v kuchyni je pár čerstvých kohoutků. Jak by si je pán přál připravit k večeři?”
Byl jsem myšlenkami jinde a tak jsem jen odvětil: “S vumprlněmi, samozřejmě.”
Probudil jsem se s hlavou bolavou jak střep a přivázaný na skřipci. Pokus rozhlédnout se kolem mě přiměl k bolestivému výkřiku.
“Ááá, vážený pan špeh se nám probudil,” ozvalo se někde za mou hlavou.
“Zlořečený buď darebák, se kterým sis mě spletl,” zaskučel jsem.
“Čerta starého jsem se spletl,” ušklíbl se můj věznitel. O kousek popošel a mně se do zorného pole dostala jeho uniforma. Šarži jsem nerozpoznal.
“Hlupáku nedomrlý! Jsem počestný obchodník!”
“Hospodský od Korbele tvrdí něco jiného.”
“Ta prolhaná krysa, které se zachtělo zmocnit se mého skromného majetku,” zaštkal jsem. “Jak si může dovolit mě obvinit ze špionáže?”
No vážně, moje krytí nemělo jedinou skulinu, netušil jsem jak mě odhalil.
“Objednal si kohoutka s vumprlněmi!” upozornil mě strážný.
“Ten nactiutrhačský vepř!” začal jsem se automaticky bránit, ale pak jsem se zarazil. “A proč bych neobjednal? Vždyť je to naše národní jídlo?”
“Pff,” ušklíbl se strážný, “jedls vůbec někdy vumprlně? Národní, nenárodní, ty může dobrovolně pozřít jenom špeh, co se chce vydávat za našince.”
Naučil se to bezchybně vyslovovat, ale neochutnal? Začátečnická chyba. 🙂
Pointa je hezká, jen by ji chtělo taknějak víc rozvinout. Díky tomu roztomilému novotvaru, který by tam jinak neměl význam, mi víceméně hned došlo, že špióna odhalili díky té objednávce jídla. Takže jsem potom jako pointu čekal ještě něco navíc. Například mě napadá, jestli ty vumprlně nejsou od začátku vymyšlené jako past na špehy (ostatně nenapadá mě, proč by se národním jídlem mělo stát něco tak hnusného, že to nikdo nechce jíst). Existuje vůbec – myslím v tom světě – něco jako vumprlně nebo si je jen vymysleli právě jako léčku? A pokud existují, jak zařídili jejich “oblibu” mezi domorodci, když jsou tak ohavné? Nařízením, nějakými odměnami za jejich konzumaci a propagaci? Nejsou jedovaté nebo nezpůsobují nějaké zdravotní či duševní postižení? Nebo dřív byly dobřejší a pak se jejich chuť nějak pokazila? Je jasné, že v tak kratičkém textu nemůže být tohle všechno rozvinuté a zodpovězené, ale čekal bych,že aspoň něco málo z těchhle otázek a odpovědí se do příběhu zapojí. Protože sama o sobě je ta pointa opravdu hodně průhledná – jinak bych přinejmenším odstranil ty vumprlně. Kdyby tam třeba byly normální brambory a na konci by se ukázalo, že se letos urodily fakt hnusné, možná by mě to hned tak netrklo…
Jé, děkuju moc za rozbor.
Máš asi povětšinou pravdu, já s tím textem popravdě nejsem úplně spokojená, protože se mi při psaní nějak vzpíral a asi bych ho sem spíš nedala, ale byla jsem zvědavá, co napsal Leonard, který sem svůj text chce dát až jako čtvrtý :o)
Kdybych to měl zobecnit, tak pokud je jakýkoli text založený na pointě, měla by se ta pointa celou dobu plížit jako maskovaný ninja. V textu mají být náznaky, které k ní směřují, ale nenápadné, aby je čtenář minul bez povšimnutí a na konci, až to na něj naplno vybalíš, tak si řekl: ‘nojo, vždyť to bylo jasné, už tady a tady a tady na začátku taky!’ Když ale umístíš na začátek divné slůvko, navíc poměrně zábavné a chytlavé, a ještě se v tu chvíli prakticky nijak neváže k probíhajícímu ději, je to, jako bys rozsvítil Alexandrijský maják s diskotékou a lasershow a s nápisem “pozor, tohle bude pointa'” Pak samozřejmě ta pointa v závěru nepřekvapí – tak na tohle pozor.
No, já se tedy přiznám, že na mne to takhle nepůsobilo a vumprlně mne nijak netrkly…
Líbí se mi pointa, nicméně je třeba říct, že špion byl připraven nedostatečně 😉 Zajímalo by mne, co jsou to ty vumprlně a proč to nikdo nejí – a taky jak to, že to špion nezjistil, že to tam vlastně nikdo nejí. Možná dám příští měsíc téma: Tajemství vumrplní 😉 (ne nedám, dělám si legraci).
Taky mám dojem, že přistižený špeh je v dané situaci málo uvěřitelný, moc jakoby knižní – zvlášť v té větě s prolhanou krysou. Pokud to ovšem není takhle záměr, že se snaží stylizovat do prostředí a své role – ale pak tomu zase podle mne neodpovídá mluva žalářníka – mimochodem, v objednal si asi má být objednal sis – chvíli jsem přemýšlela, jestli tam ti strážní vlastně nejsou dva a jestli to není někdo nový, kdo tohle říká tomu prvnímu.
Z jazykového hlediska by text potřeboval trochu učesat a na pár místech možná i zeštíhlit (např. to, že nepozná šarži, je v dané situaci podle mne nadbytečné), mně se do zorného pole dostala by podle mne bylo lepší: do mého zorného pole se dostala.
Schovej si vumprlně na příští rok a pošli je jako návrh tématu do DMD, mě by docela zajímalo, co by na to lidi vymysleli ;o)
Já si nakonec po přečtení všech komentářů myslím, že by tomu textu prospěl trochu delší formát a na to se mi zas ta pointa zdá slabá. No co už, příště to třeba půjde líp :o)
Zajímavá variace na biblickou historku o “šiboletu”… Nápad se mi líbí, provedení už trochu míň – kulisy jsou středověce archaické, mluva aktérů rovněž, ale terminologie, kterou používá vypravěč ve vlastních myšlenkách, odpovídá prudce moderní špionážní literatuře. To by dávalo smysl, leda kdyby to byl cestovatel v čase (což by ovšem zároveň mohlo vysvětlit i jeho kiks – např. vumprlně se používaly coby příloha z nouze o několik let dřív při katastrofální neúrodě obilovin, jinak by je nikdo nejedl).
Děkuju za rozšíření obzorů o “šibolet” :o)
A teorie s cestováním v čase se mi taky líbí (i když se přiznám, že tohle mě nenapadlo).
„Pitomče! Vohráblo školometský! Vypadni mi z baráku a už sem nelez!“
Hnán Eleanořiným křikem, vyběhl jsem na chodník, a že jsem nedával pozor na cestu, okamžitě vrazil do mladého McMurphyho. Je to chasník nevysoký, leč o to bojovnější a velmi popudlivý; ihned se načepýřil a chytil mne za přednici košile.
„Neumíš čumět, kam šlapeš, písmáku pokaňkanej? Že tě… A vůbec, co se to tady děje?“
„Chtěla, abych zařízl mladého kura k obědu,“ vysvětlil jsem. „Jenže to bych jej musel napřed chytit, a oni klovou. Proto jsem si raději vzal revolver… Jenže ten opeřenec mi uletěl, sedl klisně nad lopatky, a navíc ona zbraň měla nějak poškozený mechanismus, spoušť prokluzovala, pročež jsem musel palcem stáhnout úderník a pustit, což zhoršilo míření, a…“
„A netrefils ani stodolu, co? Anebos naopak sejmul tu kobylu?“
„Stodolu,“ přiznal jsem. „Respektive korouhvičku na ní… Bohužel to tím však neskončilo. Projektil se odrazil od onoho plechového ptáka nahoře, a to tak nešťastně, že na zpáteční dráze urazil vývod vodovodního potrubí. Nyní to tam chlístá, na dvoře vypukla biblická pohroma a Eleanor coby novodobý Noe zachraňuje drůbež, selata i králíky… Nedivím se, že je rozrušená. Proto jsem jí pílil s očí, poněkud ve spěchu, obávám se, a tak se stalo, že…“
McMurphy se zasmál a pustil mne.
„Tak rozrušená, jo? Holka má pravdu, ty jseš fakt duběnkovej ingoust a nebetyčný motovidlo… Ani za tu ránu mi nestojíš, ani bych na tebe ještě nešáh’ a ty už by sis vlastnoručně vypích’ oko anebo zlomil játro… Troubo archandělskej.“
Musím říct, že se mi nesmírně líbí, že tam není nikde použité slovo kohoutek – a přitom tam je těch kohoutků spousta. Taky přemýšlím, kterou z těch nadávek si zavedu do běžného slovníku – zatím vede duběnkový ingoust!
Jsou tam všechny významy toho slova, na které jsem si vzpomněl (plus navrch ta korouhvička). Chybí jen požár, ovšem “červený kohout” se obvykle používá bez zdrobněliny… Tak “duběnkovej ingoust” se líbí? Přitom vznikl ze zoufalství, když jsem pracně vyškraboval, čím celkem běžného “ingousta” rozvinout (teď mne napadlo, že v přímém oslovení by šlo i “ingouste rozlitej”, ale už je pozdě).
Všichni si chtěli pořídit pamětní bankovku a na náměstí to vypadalo jako v kempu. Lidé stanovali před výdejnou bankovek mnoho hodin před svítáním.
Bankovka s nulovou nominální hodnotou s portrétem Kohoutka měla už před vydáním prvních kusů ze speciálních automatů tržní hodnotu až tisícinásobně vyšší.
Jen málo lidí vědělo, že Kohoutek je – pod slupkou anglického gentlemana – ve skutečnosti zcela běžný a téměř normální člověk. Například měli se ženou zvláštní zálibu v častování se originálními osloveními. Také byl už starý a užíval si popularity tím, že dlouho spal.
Když se ten den vyspal, Kohoutková s chutí spustila: „Ty hejsku lejskovitej, kdy už budeš vstávat?!“ Kohoutek něžně opáčil: „Už jdu na to, piskoři pruhovanej…“, a přidal elegantní vzdušný smajlík, čímž dokončili rituál výměny pospánkových oslovení. Budiž vysvětleno, že do čeledi lejskovitých patří mnoho druhů ptáků, z nichž někteří jsou velmi výrazného vzhledu. A piskoř pruhovaný je štíhlá sladkovodní ryba s pruhy na bocích, se zajímavými prsními ploutvemi. Takže vlastně ani nešlo o nadávky.
Kohoutek se s povzdechem zvedl, trochu se načepýřil a konečně – zazpíval.
A všichni lidé na světě, včetně Kohoutkové, zmlkli.
Byl to jako vždy – zázrak.
Byl to – hergot! – bůh.
Uf. Co tohle má být? Nestát tam výslovně, že “Kohoutek je zcela běžný a téměř normální člověk”, uvěřil bych, že je to poloskrytá zvířecí bajka (tak trošku ve stylu Jamese Thurbera). Takhle jsem upřímně zmaten…
Věcně mi vadí “vzdušný smajlík” (“vzdušný polibek” znám, “smajlík” si jaksi nedovedu představit), vypravěčsky poněkud překáží celé vysvětlení obou oslovení – narušuje tok vyprávění, a že si nenadávají, ale jde o komunikaci na úrovni kamarádského pošťuchování/něžných přezdívek, už je jasné z podání i kontextu. Jo, a tisíckrát nula je pořád nula, či ne?
Jinak je to podivuhodný veletoč: pamětní bankocetle – dolů ke všednímu vstávání – zpět nahoru a ještě výš k mystickému závěru. Mohl by být velmi působivý. Jenom bych musel pochopit, co a proč.
No, žánrově je to asi nezařaditelný nesmysl. Inspirováno aktuální událostí – prodávaly se dnes bankovky s portrétem za 50,- Kč. To v textu není, to je chyba zkratky, uznávám a omluva……. nominální honota bankovky je ovšem nula… https://www.novinky.cz/koktejl/509124-karel-gott-bude-na-pametni-eurobankovce.html Mezi lejskovité patří slavík. Bez znalosti kontextu je to zcela nesrozumitelné, přiznávám 🙂 Pokus o mix reality a trochy fantaskna.
Že je to narážka na Gotta, jsem mezitím už zjistil (na Neviditelném psu byla zpráva o oné bankovce v jednořádkových notickách). Potíž s takovýmihle aktualitami ale tkví v tom, že jejich životnost zřídkakdy bývá delší než týden, pak už lidi zapomenou, k čemu se vztahovaly… A tahle je skutečně překombinovaná; ornitologů. kteří by toho slavíka dešifrovali, je zatraceně málo.
Bylo tam těch vodítek víc, ale je fakt, že bez znalosti aktuálního kontextu to postrádá smysl. Aktuální hrátka zcela bez ambicí na delší životnost.
Když jsem to četla, marně jsem se snažila si vybavit, s kým že se to teď ty pamětní bankovky prodávaly… a nenaskočilo mi. 🙂 Kdyby mi to došlo, asi by se mi to líbilo, mám takovéhle hříčky ráda (i s tím, že je pomíjivá – ale to u těchhle cvičení asi až tak nevadí).
Děkuju 🙂 to je zajímavé, jak člověk něco vychrlí a když to pak čte znovu a analyzované, co všechno by na té jepičí záležitosti jako je literární cvičení změnil 🙂 Možná to mohlo být delší, třeba. Více vtípků. Méně polopatismu. Tak tak, srozumitelné a aktuální to bude asi ještě dneska, a zítra už ne 🙂
Já se přiznám, že to tomu moc nerozumím. Lidé chtějí bankovku s jakýmsi Kohoutkem, ale proč? Kdo ji vydává? Kdo je vlastně Kohoutek? Jaký má smysl, že se s ženou častují zajímavými osloveními? Vysvětlení, co co znamená, mi přijde poněkud nadbytečné. Jaký má smysl, že Kohoutek zpívá? V každém případě mi zcela uniká pointa, možná je chyba na mém přijímači, možná je to tím, že tam prostě něco chybí.
Mimochodem, věcnou připomínku mám k tomu, že pokud je nominální hodnota nula, její tisícinásobek je opět nula… Vím, jaký má být smysl sdělení, ale tu větu by bylo třeba napsat jinak.
upozorňuju, že cizí komentáře před napsáním toho svého nečtu
– o pamětní bankovce jsem ovšem v novinách nečetla a s Gottem se mi nespojilo nic
Díky za komentář. Jak je vidět, čtenáři nepřijato… 🙁
K větě o ceně / hodnotě.
Co například “Bankovka s portrétem Kohoutka, s nulovou nominální hodnotou, prodávaná za symbolickou cenu, měla už před vydáním prvních kusů tržní hodnotu až tisícinásobně vyšší.” Bylo by to pochopitelnější? Mimochodem, je to čistý popis reality (bohužel).
Nominální hodnota pamětní bankovky je jedna věc, a tržní hodnota druhá. Obě slova – nominální a tržní – v textu jsou. Je fakt, že chybí informace o výchozí tržní ceně. Možná je to i tak moc složité…. Tak radši být přímočařejší, jednodušší? Ta situace s bankovkami mi prostě přišla tak fantaskní, že se hodí spíš do žánru než do reality. Ale třeba nehodí.
Já ten rozdíl mezi nominálem a reálnou hodnotou znám (i když to, že někdo skutečně vyrobí platidlo s nulovým nominálem, by mne ve snu nenapadlo), jenže v textu není o tom, že se i ta “nulovka” prodává za nějakou počáteční hodnotu, ani zmínka; to pak vede k těmhle nedorozuměním (či neporozuměním).
Ovšem celá ta situace kolem konkrétně téhle bankovky je nejenže fantaskní, ona je přímo absurdní. Coby námět pro literární dílo se přímo nabízí, to ano. Ale bylo by to potřeba zpracovat jinak – ne jako takovouhle reflexi, nesrozumitelnou tomu, kdo celý ten mumrajch nezaznamenal, nýbrž do něčeho delšího. Četl jsem spousty děl, postavených na takové či onaké (obvykle smrtící) loterii, hromadu dalších o zabíjecích soutěžích; šílenstvím okolo pamětních mincí/bankovek by se tenhle subžánr dal zajímavě inovovat… A jsou i jiné možnosti. Detektivka, satira, dobrodružná honba za pokladem… To jen, co mne z fleku napadá; určitě jich je víc.
Díky. Přesně tak. Klidně i komiks. Nebo deskovka. Realita nepřestává udivovat. Takhle načteno nemám – ale jak je vidět, inspirace je všude kolem 🙂
Četa 42 se zabarikádovala v polorozpadlém domě na konci ulice. Jasná noc, všude klid a mír. Jen nepravidelné skoro neslyšné kapání ve skrýtém koutě vojáky lehce znervozňovalo. Vyvolávalo představy něčeho slizkého, hladového, nebezpečného.
„Ten kohoutek je pořád rozbitý, hi hi.“ rádoby zavtipkoval jeden z nováčků.
„Sakra. Vojíne Slepičko nechte, už proboha, těch ohraných fórů. Nejenom, že jste nevydařená hříčka genetického inženýrství, ale ještě k tomu váš ksicht vypadá jako zadek slepice tlačící pštrosí vejce. Zklidněte se.“ ulevil si velitel poručík Smetana. Moc to nepomohlo.
Najednou se ozvalo škrábání, něčeho ostrého, o zdi a ruiny. Zbraně všech zamířily do temnoty domu. Nikde nic, jen zvuky nahánějíc strach.
„Že by kohoutkový opravář…“ vyklepaným hlasem okomentoval situaci opravdu vyděšený Slepička.
Poručík k němu přiskočil a šepotem, částečně určeným i ostatním, mu začal nadávat.
„Ty, páchnoucí hnilobná plesnivá krusto na penisu tvýho fotra, drž už tu svou zas…“ teď si toho všiml i on. Ticho. Venku i uvnitř. Úplná pohoda nebo jen ticho před bouří. Pomalinku nastávál čas paniky.
A najednou se ozvalo více rozbitých kohoutků a více škrábání. A chrčivé vrčení, nepřipomínající ani z dálky kokrhání…
Mohlo to být dobré. Nic světoborného, jenom taková jednoduchá (a předvídatelná) náladovka, ale v dobré. Kdyby ovšem…
Tady i jinde mnohokrát opakovaná rada, že by si člověk, než text odešle, jej po sobě měl taky přečíst, není pro nic za nic. Vidím nejmíň tři chyby, plynoucí z pouhé nepozornosti… Plus opakovanou další, která vyloženě bolí, neb jsme ji já i Arenga o kus výš výslovně vytýkali Mathildě: přímá řeč nemůže končit tečkou, když je za ní ještě uvozovací věta. Plus očividnou neznalost toho, kde by měly a neměly být čárky u oslovení (a místy i jinde) – to by bylo na dlouhý rozbor, který se mi nechce vypisovat, tím spíš, že Arenga zde na Triumvirátu nedávno interpunkci věnovala rozsáhlé naučné povídání… (Malá odbočka: Asi nikdo neumí dokonale česky a rozhodně nikdo nepíše dokonale bezchybně, ale čím líp se to naučíte a čím více chyb se vyvarujete, tím stravitelnější budou vaše texty vůči čtenářům, ano?)
Dál. Pěchotní družstvo bývá tak osm až deset lidí, četa mívá obvykle tři družstva; celkem zhruba třicet vojáků. (Aspoň tak to bylo v dobách, kdy jsem sám byl na vojně.) To už je sakra velká palebná síla, a co víc, je to dav, který namačkaný na malém prostoru spolehlivě přehluší všechny tiché zvuky… Čili popisovaná situace odpovídá spíš jedinému družstvu než četě (a tomu by zase spíš velel poddůstojník než poručík, i když vyloučené to není).
A konečně, poručíkovo spílání mi připadá – zvlášť na vojáka – děsně šroubované. Což nemusí být nic proti ničemu, v delší povídce by to i hezky charakterisovalo postavu, ale do takhle krátkého útvaru se to moc nehodí…
Díky, původně jsem chtěl použít vojenské družstvo, ale našel jsem si, že četa může mít 10 i méně vojáků. Co se týče chyb, tak já je tam prostě nevidím. Čeština není moje kamarádka. Interpunkce je něco co se dá naučit, asi stejně jako historické data a podobně. A je mi jasné, že poručík by použil úplně jiný slovník 🙂 Alespoň jsem si něco zkusil.
Poručík by takový slovník použít mohl, ba i mnohem hrubší. Ale jenom dosti výjimečný poručík by z něj skládal tak krkolomná označení… Interpunkce se nedá naučit jako historická data – data jsou k pamatování, interpunkce se řídí pravidly (celkem jednoduchými, zato jich je hodně). Co se velikosti vojenských jednotek týče, ono se to liší podle druhu vojska, země a času (dělostřelecké družstvo odpovídá osádce jednoho děla, a to bylo za Napoleona tuším šest mužů, zatímco dneska stačí tři – bez záruky, tohle jsem nikdy podrobně nestudoval), speciální “četa”, například popravčí, skutečně bude jenom těch několik lidí; obecně ale pro pěchotu platí, že družstvo 8 – 10, tři nebo čtyři družstva jsou četa, dvě až tři čety rota (kdysi nazývaná taky “setnina” – proč, je nabíledni). Další jednotky pak jsou prapor, pluk, brigáda, divise a armáda – ale u těch už si převodní čísla z hlavy nevzpomenu… Zkoušet ano, proto tady tahle cvičení jsou.