Elisa Lam byla slečna, kterou v roce 2013 zachytily kamery v hotelu Cecil v Los Angeles, kterak se marně snaží odjet výtahem a chová se, jako by ji někdo pronásledoval. O pár týdnů později ji po stížnostech hostů na divnou vodu tekoucí z kohoutků našli na střeše hotelu zavřenou v nádrži, kam se logicky neměla jak dostat.

Někdo možná netuší, o čem mluvím, jiný si říká, že se to nápadně podobá hororu Temné vody (pochopitelně japonskému, ne americké předělávce, že) a další o tomto případu slyšeli a teď přemýšlí, proč to sem píšu.

Jistě jste si povšimli roku, kdy se událost stala. V té době jsem případ nezaznamenal, ačkoliv se o něm mluvilo dost. Pak byl chvíli klid, ale zhruba před dvěma lety se s Elisou Lam roztrhl pytel. Kdo čte moje články pravidelně, ví o mé oblibě městských legend, táborákových historek a podobných témat. Ať jsem vlezl na jakoukoliv související stránku, byla jen otázka času, kdy na mě Elisa vyskočí. Zhruba rok o ni byl opravdu zájem, snad i větší než když se jednalo o novinku. Tušil jsem, co bude následovat.

Pojďme o tom napsat!

Jakmile mi přišel balík soutěžních povídek k hodnocení, tichý hlásek kdesi vzadu v mozku říkal, že tam určitě najdu Elisu. Co myslíte? Našel, hned dvakrát. A v jiné soutěži ještě jednou. Nikdy se nejednalo o příběh přímo o ní, ale spíše zmínku. Příklad nevyřešené záhady.

Teď si možná říkáte, že tři povídky, to není nijak moc. Není to deset textů o dívce cestující do jiného světa (jak vidíte, vzpomínky z války mě stále neopustily) ani dvacátá variace na meč kosící nepřátele, který jen tak mimochodem drží něčí ruka. Je to jen zmínka o záhadné a zajímavé události. Otázka pak zní, proč těch příkladů neuvedl autor v textu víc? Když pátráte po podobných záhadách, málo jich nenajdete. 

Teď si dovolím odbočku. Je nutné poznamenat, že zrovna Elisa Lam je v tomto ohledu výjimečná, protože se jedná o prokazatelný případ, k němuž navíc existuje video. U jiných záhad podobného ražení často narazíte na to, že neexistují pořádné důkazy, že se skutečně staly. Chybí například dobové novinové články nebo úmrtní listy. Z takové záhady se automaticky stává městská legenda, pokud se nejedná rovnou o zdivočelé dílo fikce. Staly se už i takové případy. Dejme tomu This Man. V době internetu se podobné věci šíří nebývale rychle a bohužel, lidé byli, jsou a budou naivní. Přesto mnoho z těchto příběhů, ač prokazatelně fiktivních, stojí za pozornost. Další se zase odehrály tak dávno v minulosti, že už jen těžko určíme, jak to vlastně bylo.

Pochopitelně, když hledáte dobře, najdete i prokázané události. Osobně razím takové pravidlo, že když uvádím příklady, nadnesu je tři. Ať si je takzvané pravidlo tří klidně klišé, ono má něco do sebe. Proč totiž jsou tři lepší než jedno?

Hele, já o tom něco vím!

Jak jsem už psal, když chcete, záhadných historek najdete snadno víc. Proč tedy nezmínit kromě Elisy Lam i něco lehce obskurního? V tomto okamžiku chci zabrousit vyloženě do fantastiky, takže kromě prokázaných případů zmíním další, které mi osobně přijdou zajímavé. Například případ ženy jménem Cindy James. Kdo ji zabil? Kdo napsal dopis na rozloučenou, když ona už byla prokazatelně mrtvá? Skutečně si vytvořila tulpu podle svého mrtvého syna? A co takhle dům číslo 50 na Berkeley Square v Londýně? Řádil tam opravdu duch, hlavonožec nebo se jednalo vždy o výmluvy údajných obětí, jimiž se snažily vysvětlit své podivné chování?

Slyšeli jste někdy o zmíněných záhadách? Pokud ano, fajn. Pokud ne a máte o ně zájem, doufám, že jsem vás pošťouchl k tomu, abyste zjistili víc. To je podle mě dobře oproti Elise Lam, o které k dnešnímu dni slyšel aspoň dle mého pohledu úplně každý.

Jestli to mám říct upřímně, myslete na cílovou skupinu čtenářů. Chcete psát hybrida detektivky a hororu? Tak se zamyslete, kdo to bude číst. Dost možná lidé, kteří Elisu Lam znají a patrně mají zájem o podobná témata. Těm se hodí předložit další, obskurnější příklady, aby si je pak dohledali, případně uznale pokývali hlavou, že se v tom očividně aspoň trochu vyznáte a nezůstali jste jen na povrchu. Svoji cílovku tím potěšíte. 

Protože upřímně, zmínit jen Elisu Lam, protože se zrovna jedná o populární téma, nestačí. Prokažte, že máte snahu potěšit své čtenáře tím, že se lehce blýsknete znalostmi k tématu. Jen to proboha nepřehánějte, ať z textu nemáte náhražku Wikipedie, ano?

A co s tím?

Nejedná se jen o záhadné události, ale i další věci. Mluví se zrovna hodně o novém filmu? Seriálu? Zasáhla svět nějaká mánie? Virální video?

Skutečně se s podobnými vlnami zmínek o podobných věcech setkávám. Někdy mohou doplnit řekněme tomu třeba dobovou atmosféru povídky. Jenže je to obousečná zbraň. Naplňte text například politickými vtipy a připravte se, že za pár let, až se tam ty ksichty prostřídají, málokdo si vybaví, na co přesně narážíte. Třeba já si nevybavuji jediný politický vtípek nebo mem starší tří let.

Je to v zásadě na vás. Chcete zůstat na povrchu pouze s něčím, co je zrovna oblíbené a známé, nebo radši jít trochu do hloubky? Nebo by se možná vás text obešel bez oné zmínky? Co je nakonec pro vás lepší? Protože abych byl opravdu upřímný, klíčové pojmy fungují sice jako lákadlo pro vyhledávače při publikaci na internetu, ale u tištěné verze jsou k ničemu.

Abych to shrnul:

• Ujasněte si, kdo je vaše cílová skupina čtenářů.
• Zamyslete si, co tato skupina považuje za všeobecně známé, a co nového jí můžete nabídnout.
• Optejte se sami sebe, zda je vám k něčemu přiživit se na něčem aktuálním a právě oblíbeném. Tohle zvláště platí u případů, kdy z tématu nečerpáte přímo, ale jen se o něj otřete.
• Všeho s mírou. Není dobré být jen povrchní, ale ve větší hloubce se čtenář může utopit.

Jako vždy je to ale jen a pouze na vás. Tento článek je totiž hlavně zamyšlením, nikoliv návodem.

Sikar