Jelikož máme opět první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale zadání malého literárního cvičení.
Základní pravidla si můžete zopakovat zde.
I tentokrát bychom chtěli moc poděkovat všem, kteří minulý měsíc komentovali a hodnotili díla ostatních. Díky moc, s vámi všemi dostává celá akce nový rozměr.
Zadání na tento měsíc:
Téma:
Můj zážitek z prázdnin
Ano, čtete správně. Máme počátek školního roku, takže proč tentokrát nezvolit jako téma právě „oblíbené“ zadání prvních poprázdninových slohovek – takže se myšlenkově zkuste přenést zpátky do školy a pište! A aby to nebylo tak úplně jednoduché, tentokrát po vás budeme chtít, abyste text napsali nikoli ze svého pohledu, ale z pohledu cca desetiletého dítěte. Zkuste si zavzpomínat, zkuste se do toho vžít – ale samozřejmě se nemusíte držet pouze reality.
Propozice:
- text vložte přímo do komentářů pod článkem,
- prvek fantastiky není povinný, je to jen na vás, určitě nebudeme mít nic proti, pokud budete chtít zasadit děj třeba do alternativní reality nebo do budoucnosti nebo použít i sci-fi prvky – zkrátka fantazii se meze nekladou; ale úplně klidně pište docela obyčejnou realitu,
- text by měl být uzavřený, měl by fungovat sám o sobě, nemělo by se jednat o úryvek nějakého delšího textu,
- tentokrát je povinná ich forma (tedy chceme vyprávění v první osobě), vypravěčem je dítě ve věku cca 10 let; prostředí je libovolné
- délka 1000 znaků (+/- 200 znaků tolerance) – na spočítání můžete použít třeba tento nástroj, pokud nemáte editor, který má funkci počítání slov: https://www.online-utility.org/text/analyzer.jsp,
- text musí být v českém či slovenském jazyce,
- pište s diakritikou (výjimkou je případ, kdy text psaní bez diakritiky vyžaduje, např. přepis telegramu nebo esemesky),
- musí se jednat o originální text,
- prosíme, nepište fanfikce,
- pokud příběh zasadíte do sdíleného světa, prosíme, abyste na to upozornili v poznámce před nebo za vlastním textem.
Nedáváme to ani tento měsíc jako podmínku, ale pokud budete i tentokrát komentovat a konstruktivně kriticky hodnotit texty každý každému, budeme velmi rádi! Ostatně v minulých měsících se to velmi osvědčilo.
Hodnocení:
- Jako obvykle: Arenga a Brog u prvních tří příspěvků napíší stručný komentář se zpětnou vazbou – pokud toto hodnocení nechcete, napište před text či za něj „komentář T3 ne“. Hodnocení se pokusíme dodat dle našich časových možností, ale nic konkrétního neslibujeme (a děkujeme, že to chápete). Arenga bude podle předběžného plánu cca až do poloviny srpna s velmi omezeným připojením, takže její komentáře očekávejte raději až po půlce měsíce.
- Pokud si nepřejete, aby byl váš text komentován ostatními čtenáři, napište před text či za něj „prosím bez komentářů“.
Stručné zopakování základních pravidel:
- hlavním cílem této akce je trénink a trocha té legrace
- dodržujte autorská práva (vkládejte pouze své originální texty)
- text nesmí obsahovat sexuální scény a explicitní popisy násilí (stránky jsou přístupné mládeži)
- spam bude bez varování smazán
- nejsou přípustné žádné osobní útoky na kohokoli
- politickou diskuzi a OT diskuzi mažeme
- základní pravidla vzájemného komentování znějí: SLUŠNĚ A KONSTRUKTIVNĚ
- komentáře vulgární a s osobními útoky bez předchozího upozornění smažeme
Psaní zdar, těšíme se na vaše texty!
Arenga a Brog
Související příspěvky
Jelikož máme opět první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale zadání malého literárního cvičení. …
…se o jeden den opozdí. Vyhlášení očekávejte v pondělí.
Betačtenáři jsou lidé, kteří pročítají autorův text a předávají mu své dojmy z něj. Tato činnost se nazývá …
Já teda dědu moc rád nemám. Je úplně jedno, že je to děda vlastní. Babička říkala, že jsem po něm, ale to je kec.
Máma s tátou jeli do Chorvatska na jachtu. Poslali fotky. Na jedný fotce byla jachta, na druhý plachta tý jachty a na třetí byla ruka s nějakou sklenicí. Babička říkala, že tam jenom chlastaj.
Děda s babičkou se hádali. Babička říká, že nenávidí to jeho pivo a děda, že babička furt mluví a že to nesnese. Pak děda neměl pivo. A že v krámu byl včera. Než se dohodli, tak jsem se sebral a šel jsem.
Je pravda, že do krámu skoro nikdo nechodí. Klára, co tam prodává, asi proto pořád mluví a mluví, když už někdo přijde. Ale teď tam nebyla a byla tam spousta much. Tak jsem šel dozadu, co normálně nikdo nechodí. Klára tam ležela. Měla otevřený oči a hlavu divně položenou. Pod hlavou měla červenou lepkavou louži. Byla studená. Bál jsem se a utekl jsem.
Když jsem přišel domů, řekl jsem, že v krámě nikdo nebyl. Děda myl ve studni sekeru. Ptal se, jestli jsem byl vzadu v krámě. Řekl jsem že ne.
Já teda dědu moc rád nemám. Ale je fakt, že mě štve, když někdo pořád mluví.
Na první pokuk velmi dobré. Na druhý mám pár drobných námitek: a) v dnešních časech je pravděpodobnější, že by tu sekeru myl pod pumpou nebo ostřikoval zahradní hadicí (navíc mýt ji ve studni jednak moc nejde, neb tam bývá hluboko, druhak spořádaný venkovan si přece nebude ve vlastní studni kazit vodu), b) jestliže byl v krámu včera, proč ji myje až dneska? (Ledaže by babička taky už ležela někde vzadu. Ostatně na nákup se běžně se sekerou nechodí, takže vysvětlení by mohlo být tady…)
A ještě jedna věc, připadá mi, že vypravěči je spíš tak dvanáct nebo třináct než deset. Leč v tom se mohu plést, mé zkušenosti s dětmi už nejsou úplně nejčerstvější.
(A jo, dědu i vnuka plně chápu. Sám znám pár lidí, kteří by podobně praktický přístup občas vyžadovali.)
Děkuju za hodnocení, všechny připomínky beru 🙂 s tou sekerou mi to nedalo, prostě pořád vidím dneska už kultovního dědu myslím z Případů majora Zemana? Díl se jmenoval Studna. Hradišťan to použil do klipu – toho dědu kývajícího sekerou https://www.youtube.com/watch?v=s9DnnIHCzVw
Ta studna tam prostě sedla jako osobní asociace. Děda – sekera – studna. Je to blbost, samozřejmě.
Babička už se nevešla co do počtu znaků, spíš to byl pocit, že na 1100 znaků jedna mrtvola stačí 🙂 A pak to ve výsledku časově tak divně nesedí, nojo.
Co se týče vyspělosti dětí, taky si nejsem jistá, v deseti je to třeťák, ne? To by mohl někdo poradit, co a jak ti dnešní druháci? třeťáci? Možná jsou často dál než si myslíme…
A tak třeba já jsem si to s tou sekerou automaticky přeložila, že myl sekeru u studny. Což, když si z ní vytáhne vědro s vodou, zas tak nelogický není :o)
A teda tu babiččinu mrtvolu, ačkoli tam není explicitně zmíněná, mezi řádky čtu. Tak nějak se mi zdá, že do toho příběhu patří.
Ale klidně bych vyhodila ten odstavec s rodičema, zdá se mi to jako taková zbytečná odbočka. Na druhou stranu taková zbytečná odbočka je věc, kterou bych v textu cca desetiletého autora docela čekala.
Ale příběh dobrý, akorát osobně nemám moc ráda krváky.
No a mně se naopak odstavec o rodičích – konkrétně ten popis nicneříkajících fotografií – líbil nejvíc. Je to detail hodně ze života, a jasně ukazuje, jaký druh lidí dotyční rodiče jsou… (Středostavovští snobové; to, čemu se kdysi říkávalo “maloměšťáci”. Kdyby to byli moji vrstevníci, první, co by po svatbě pořizovali, by byly tzv. “stěna” a sedací souprava.)
O to nic, v delším textu bych souhlasila, že to není špatný detail, který dokreslí rodinné prostředí. Jenomže v takhle krátkém útvaru se mi to zdá jako detail zbytečný, taková informace navíc, která tříští pozornost. Ale tak sto lidí, sto chutí a autorka si může vybrat :o)
Je to tak. Vida, jak jsou detaily důležitý. Třeba myl “u studny” sekeru a v krámě mohl být “už jednou” dneska, a pivo mu došlo, a je to hned logičtější. Jasně, babiččina mrtvola je tam jako memento v pozadí. Rodiče jsou tam právě z toho důvodu jak psal strýc Leo, aby bylo vidět, z jaké je chlapec rodiny…. Jako krvák jsem to ani nemyslela, spíš trochu ve stylu “sociální satiry” – ehm. A vyšel z toho trochu horor, no, co se dá dělat… 🙂 Díky za komentář.
deset je čtvrtá až pátá třída – záleží, zda je dítě narozené na podzim nebo zjara – a jestli šlo v řádném termínu – může být i třetí, ale to by muselo mít dva odklady a to se dává jen velmi málo
Moc se omlouvám, že píšu komentář až teď, zářijový rozjezd školního roku byl trochu náročnější a dny letí strašně rychle.
Celkově se mi text líbí, kombinuje určitou dětskou “naivitu” s jistou drsností, zároveň je vidět, že je to text “vypsaný”. Výraznější připomínky k němu nemám. Začátek s rodiči a jachtou by někdo možná mohl považovat za zbytečně dlouhý a nesouvisející s pointou, ale mně se líbí vzhledem k zadání, že vypravěčem má být cca desetileté dítě, i v souvislosti s určitým uvedením do situace. Je otázka, zda by děda myl sekeru až druhý den (a taky ne ve studni, ale asi spíš u studny) – na druhou stranu, nemůžeme si být jistí, zda byl v krámě skutečně včera.
Celkově za mne tedy velmi dobré.
Na tom příběhu se mi ze všeho nejvíc líbí jazyk. Je hezky vyšperkovaný, sedí jako p*del na hrnec. V ději jako takovém se mi trochu hůř orientovalo. To se ale v hlavě nějak přepnulo, když jsem dočetl do konce. Pak už mi to tolik nevadilo. Ale kdyby mělo jít o delší útvar, začal by to být problém. Studna mi taky přišla zvláštní, ale jestli dědovi ulítly včely natolik, že zabil mnohomluvnou ženu, tak proč ne. Trochu to ve mně evokovalo dojem Jacka z Osvícení…
Ahoj,
prosím, úplně jsem nepochopila, text musí být 800-1200 slov, nebo cokoliv pod 1000 a kdyby to bylo dlouhý, tak + 200 tolerance?
Napsala jsem cca 400 a teď se to obávám vložit 😉
Asi ses přehlédla při čtení propozic, protože tentokrát není zadaný počet slov, ale počet znaků. Takže výsledný text má být délkou v intervalu 800-1200 znaků.
Děkuju!
Bylo už pozdě v noci 😉
A zrovna já budu své děti tepat za čtenářskou negramotnost… Dobře mi tak 😉
Až když přijela Julča, mi došlo, že už jsou fakt prázdniny. Jezdila každej rok.
Ona věděla, co mi je, a vůbec jí to nevadilo. Nebála se mě a já ji měl rád. Jen jsem k ní musel chodit vždycky najezenej. Aby nebyl malér.
V pátek jsme se domluvili na večer. Spávala v prťavé chaloupce na stromě, postavené za domem u lesa, a měla ráda trošku strašení.
Pohyboval jsem se fakt tiše, když jsem dosedal na větev kousek od ní. Pak už jen odrazit se a roztáhnout křídla.
Nejspíš mě ale vytušila, protože se v houpací síti ve vteřině otočila a v úleku mě sejmula bichlí, kterou před tím četla. Dopadl jsem tvrdě na verandu a proměnil se do původní podoby.
Šokovaně jsem k ní zvednul oči. Ona mi vyděšený pohled oplácela.
„Promiň,“ pípla nešťastně.
Pohnul jsem pusou a ucítil krev. Na jazyku mě cosi píchlo. Vyplivnul jsem do ruky několik malejch bílejch jehliček. Když mi to došlo, co jsou zač, zděšeně jsem zvedl dlaň k Julči.
„Co je to?“ zeptala se opatrně.
Odhrnul jsem horní ret a olíznul z dásně krev.
„Tak malinký?“ udivilo ji.
„Nepfeměnily fe.“
Chvilku na mě zamyšlená koukala a pak radostně vypískla: „Takže teď už seš zdravej? Už seš jako já!“ A odhalila v úsměvu dvě vlastní dírky po vypadenejch špičákách…
Technicky dobré, nicméně jako historka mne to (nevím, proč) nijak zvlášť nevzalo… Použitý slovník a větné konstrukce, myslím, taky občas úplně nesedí desetiletému dítěti. Ale to, co mi po přečtení vyskočilo v hlavě jako první, bylo tohle: Nevyrazila by mu v tomhle věku spíš ještě mléčné zuby? A následně: A hrome, jak to upíři vlastně s mlíčňáky mají?
Pochopila jsem to tak, že to byl malej upírek s mléčnejma upíříma zoubkama. Možná to bylo myšleno jinak? Přišlo mi to zajímavý, i když upíří (young adult?) literaturu vůbec neznám, nemám načtenou, nesleduju… napadlo někoho, jestli upíři mají zoubky i jako děti? A jestli jim vypadávají? Jestli se jim kazí? Chodí s nimi k upířímu zubaři – specialistovi? Nosí upíří rovnátka? Atd. … Ale asi je všechno jinak, upírem se člověk jen stává, nebo i rodí? Nebo se jím může stát jako dítě? Ale : když může být upír teen-age, tak přece může být upír dítě? Mnoho otázek. V upíří problematice jsem naprosto mimo.
Občas mám dojem, že pachatelé (vlastně spíš pachatelky) dotyčné odnože YA jsou v ní mimo taky… Navíc je to problematika opravdu spletitá. V její folklórní sekci se člověk může upírem stát po smrti, může se jím (podobně jako vlkodlak) narodit, může se jím stát i zaživa v dospělosti díky vedlejším účinkům praktikování černé magie – různé národy tohle měly nastavené různě. V klasickém literárním kánonu jde čistě o vznik posmrtný, způsobený přenosem kousnutím, přičemž někteří autoři to berou tak, že věk se zastaví v okamžiku úmrtí (čili ano, nic nebrání existenci dětského upíra), jiní ne (třeba Dracula v závislosti na pravidelnosti nasycení mládne nebo zase stárne). Zkrátka je v tom zmatek.
… a jak se upíří zubař dívá upírům do pusy, když klasické zrcátko použít nemůže, protože se v něm upíři neodrážejí? ;o)
Jak píše Leonard, s upíry je to všelijak a záleží na autorovi, co si vybere z tradice a co si o své vůli domyslí. A docela si umím představit celkem zábavný text, který se bude zabývat právě tebou nastíněnými dentálními problémy upírů. Popravdě si myslím, že to už musel někdo napsat :o)
Napsal. Povídku o potížích zubaře, ošetřujícího upíra, měl Ondřej Neff už před třiceti lety.
Pochopila jsem to správně, že po vyražení špičáků už vypravěč není upír?
To by náhodou byla zajímavá myšlenka, že upírem je dítě jenom do těch cca deseti let, než mu vypadnou mléčné zuby :o)
Akorát mám pocit, že ta scéna funguje i sama o sobě, ale lepší by byla jako součást něčeho trochu delšího.
Řekla bych, že text odpovídá zadání – vyprávění plyne přirozeně, skutečně si to dovedu představit jako slohovku plus mínus desetiletého dítěte (i když autentičtější by asi bylo některé věty zjednodušit), akorát mi asi mírně uniká pointa. Hlavní hrdina je upír? A Julča taky? A on to zjistí až teď?
Trochu mi možná chybí zasazení do nějakého “prostředí” (a možná méně popisů, aby se to vešlo do limitu). Celkově mám pocit, že text není špatný, ale přesto mu něco chybí – ale bohužel nejsem schopná přesněji určit co (a to jsem text četla už před časem a nechala si ho “uležet”).
Jinak taky myslím, že s vypadnutýma špičákama, tedy trojkama, by hrdina nešišlal, pokud tedy má v pořádku jedničky a dvojky.
Text je trochu zmatečný, zanechává ve čtenáři alespoň na první pohled spoustu otázek. Osobně jsem si to vyložil tak, že Julča je jen naivní a myslí si, že když kamarád upírek už nemá špičáky, je obyčejný člověk stejně jako ona. Že nás to má jako čtenáře pobavit. Má k tomu podle mě i blízko, ale potřebovalo by to ještě posílit. Zdůraznit nějakou vhodnou větou. Možná by i pomohlo, kdyby byl příběh psaný z 3. osoby.
Triumvirátu: Lidi se tentokrát nějak flákají. Takže znovu, berte tohle jako čtvrtý příspěvek…
JAK JSEM NEMNĚL PRÁZDNINY
V pololetí mi táta slíbil, že kdyš si do konce roku zlepším matyku, vezme mě o prázdninách ven na lov muťáků. Já jsem se těšil! Nikdy jsem venku nebil a táta vždycky vyprávjel, jaké je to tam heské a jak si na lovu člověk užije. A tak jsem se učil a s té matyky měl fakt dvojku. A tak mi máma zbalila batoch a táta našel ve skladu dětskí spacák a hnet po vysvědčení jsme virazily.
Venku je to ďivné. Nikde nejsou zdi ani stropi, jenom nerovná podlaha na fšecky strany, někde nahoru a jinde zase dolů. Táta říkal, že se to jmenuje Pláň. Ale nevím, co to znamená. A je tam sluníčko. Sluníčko je jako lampa a visí nahoře, tam co není strop, a kdyš se do něj podívám, tak pálí do očý. Vůbec hrozně pálí. A tak jsem ho zkusil zastřelit, ale bylo moc visoko, a tak jsem se netrefil.
Ale bily jsem tam jenom asi hodinu a mě se začali dělat puchejře, a tak mě táta vzal zase domů. Doma je to mnohem hesčí. Jsou tu lidi a každí ví, kde je jeho kotec a tak. Ale já mněl ty puchejře a kdyš si ostatní děťy hráli na schovku v chodbách a u generátoru, já jsem musel ležet doma a pan doktor mně chodil mazat mastěma a dávat mi obvazi a měřil mi teplotu.
A tak jsem letos nemněl prázdniny.
Příběh pěknej, já mám ráda, když se v krátkém textu pěkně načrtne celý nový svět. A vlastně je docela optimistické, že lidstvo zase jednou přežilo nějakou katastrofu a žije si víceméně obyčejným životem :o)
Ale přiznávám, že mi přijdou zbytečné ty pravopisné chyby a celkem si myslím, že by to stejně fungovalo i bez nich.
Snažil jsem se o autenticitu… Popravdě řečeno, sám si nepamatuju, jestli jsem ve čtvrté třídě psal s tolika chybami (mám dojem, že už nejmíň dva roky ne; na druhou stranu znám lidi, kteří tak píší i v padesáti). S odstupem si říkám, že jsem jich sem mohl nacpat míň, klidně i jenom dvě tři, ale že tam mělo být ještě víc “atakismů” a že jsem měl taky trochu pomršit interpunkci. A psát především v krátkých větách.
No já právě myslím, že když se dítě v tomhle věku na psaní soustředí, tak už chyby sekat nebude (samozřejmě je to případ od případu).
A bylo by docela fajn, kdyby sem pro posouzení autenticity vložilo příspěvek nějaké cca desetileté dítě, kdyby někdo z účastníků nějakým disponoval a mohl ho požádat o součinnost :o)
Případně kdyby se k tomu vyjádřil někdo, kdo se slohovkami desetiletých zabývá profesně (čili učitel). Já měl jako referenci jenom dvacet let starou vzpomínku na sloh psaný dcerou jedné mé kolegyně… (Chyb tam bylo jak máku, především v i/y. A skoro všechny věty začínaly “A tak”… Dneska už má holka dávno po vysoké.)
Mně to naopak přišlo, byvše (?) domyšleno, jako hodně smutné. Lidstvo sice přežije, ale žije v kotcích a viditelně degeneruje – důkazem jsou ty gramatické chyby. Vcelku veselý příběh o výletu a slunci pak dostává celkem katastrofický až temný rozměr :-). Jinak mi taky přijde, že tolik gramatických chyb už by asi třeťák nedělal.Celkem si ten jiný svět dovedu představit – bohužel…
Já jsem byla naopak zvědavá, jestli někdo ty pravopisné chyby jako určitý autentický znak použije. Teoreticky by desetileté dítě už mělo mít dost solidní základ pravopisu, ale všechno ještě neumí – třeba shoda podmětu s přísudkem se učí až v páté třídě, stejně tak předpony s/z a mě/mně a zdvojené hlásky (nejsem učitel češtiny, ale vím, co dcera vloni brala). Navíc to děti ještě nemají tak zažité, takže někdo sice už píše v tomhle věku více méně pravopisně správně, ale rozhodně ne všichni. Interpunkce je určitě až záležitost druhého stupně, takže v té by čtvrťák chyboval určitě.
Když 16. července pršelo, tak jsem se nudila. A máma řekla, že v září určitě dostaneme ve slohu za úkol psát o zážitku z prázdnin a že si to teda můžu napsat hned, když se nudím a že mi aspoň stihne zkontrolovat pravopis. Tak jsem se s ní nechtěla hádat a vzala jsem si papír a tužku. A protože jsme se jenom dva dny předtím vrátili od babi a dědy, tak jsem napsala jak tam Vládíka honil sousedovic kokršpaněl. Vládík je můj mladší brácha a asi ho nic zábavnějšího už do konce prázdnin honit nebude.
Akorát jsem pak koncem srpna potkala toho kouzelnýho dědečka a chtěla jsem po něm, aby byly pořád prázdniny.
A on pokrčil rameny a řekl: “To koneckonců není nic neproveditelného.” A zmizel.
A když jsem se ráno probudila, tak zase bylo 1. července a jeli jsme k babi a dědovi a Vládíka zase honil kokršpaněl a zase bylo 16. července a pršelo. A tak to šlo furt stejně, až do konce srpna, kdy jsem si večer lehla a probudila se zase 1. července.
Potřetí jsou ty samý prázdniny už trochu nudný, ale co mně štve nejvíc je, že jak trubka dokola píšu ten slohovej úkol, kterej ale nikdy nebudu muset odevzdat!
Zase – mám dojem, že děvence je podle vyjadřovacího stylu nejmíň dvanáct, ne-li čtrnáct… Jinak nic proti, snad jen tu poslední větu by to chtělo prokrátit, aby pointa vyzněla úderněji. (Přičemž mimochodem, ta pointa sama se mi líbí. Uvíznutí v časové smyčce je prastaré téma, včetně toho, že pokud si je postižený uvědomuje, rychle ho nevyhnutelnost následného začne deprimovat, ovšem ta zbytečná slohovka je bonbónek, který to hezky povýšil.)
Tak holky bejvaj obecně vyspělejší než kluci ;o) Já jsem tak trochu vycházela ze své jedenáctileté neteře, ale přiznávám, že ji mám jenom naposlouchanou a žádný její sloh jsem nečetla.
Poslední větu jsem se popravdě prokrátit pokoušela, ale žádná kratší verze mi nesedla, tak jsem nakonec nechala tuhle dlouhou. Ale předpokládám, že kdybych se k textu vrátila za pár dní, tak bych to prokrácení nějak dala.
Čtrnáct je opravdu moc, tou dobou už takhle lidi ani náhodou nepíšou. Málo rozvité věty. A vlastně i málo náročná slohovka. Dvanáct ještě možná, ale ani s tím bych úplně nesouhlasil. Sám bych si ve dvanácti vyrazil mozek z hlavy, kdybych psal takhle. Takže ono je to spíš individuální, jako kdeco 😀
Asi to odráží přání víc školáků, právě teď – vlastně aktuální text 🙂 A navíc, má to samozřejmě přesah. Zprotiví se opakování i toho nejlepšího, odkládat donekonečna nejde atd… Mohlo by to končit : “Kdyby tak už byla škola….” 🙂
Pointa je výborná, nápad se mi opravdu líbí. Na nekonečných prázdninách je pro děti něco samozřejmě hodně lákavého, na druhou stranu, tohle je spíš děsivá představa – která dítě ovšem zase tak moc nevyděsí – což v tom textu vidím, takže za mne velmi dobře.
Celkově (a hlavně po formální stránce) na mne text ale působí spíš jako od tak dvanácti- až čtrnáctiletého autora než od desetiletého. Došlo by desetiletému dítěti, že je tohle opravdu napořád? Nebyl by možná lepší otevřenější konec, kdy “autorovi” to tak úplně nedochází, ale čtenáře zamrazí o to víc?
Text má hezkou pointu, nečekal bych ji. Trochu hůř se zorientovává v tom, jak to teda s tím cyklením je. Jestli jsou pořád dokola až na věky věků stejná data nebo čas zároveň i běží až do srpna. Ale to je detail, který vlastně na funkci nemá vliv.
Ani s chápáním dítěte bych neměl problém. Koncept času už by v tomhle věku měl být dostatečně rozvinutý. To by byl problém o pár let dřív.