Minulý článek jsem označil za mrzoutský. Dnes se však podíváme na problematiku vašeho přístupu k psaní z druhé strany. Nepřehánějte, nepřeceňujte se, ale současně taky se nepodceňujte.
Pochybovat o sobě je celkem zdravé. V případě, že se vám s psaním zadaří, můžete nabýt dojmu, že cokoliv dalšího napíšete, bude klenot, a všichni se o to poperou. Upřímně, není to pravda. Aby vám vydali cokoliv, to už musíte mít sakra jméno, a věřte, že čtenáři neodpouští. Že jste napsali škvár vám dají sežrat. Nezapomínejte na sebekritiku a zdravý rozum. Jen to nesmíte přehánět.
Opět si dáme pár rad, jo?
1) Možná nejste tak hrozní, jak si myslíte
Jak se říká, doufejte v nejlepší a připravujte se na nejhorší. U psaní vám mohu říct snad jen to, že nemáte nic očekávat. Rukopis, u kterého jste strávili rok, vám může nakladatel vrátit se slovy, že se nepřekousal přes první čtvrtinu a nebavilo ho to. Povídka v soutěži, kterou považujete za to nejlepší, co jste stvořili, může skončit průměrně.
Nevěšte hlavu. Nic z toho neznamená, že jste špatní. Jiný rok by váš text třeba naopak uspěl, jen letos jste natrefili na silnější konkurenci. Nebo jste poslali text do soutěže, kam obvykle chodí trochu jiný žánr a porota je jinak nastavená.
Protože jak mi řekl jeden zasloužilý porotce:
2) Mezi průměrnou a skvělou povídkou je tenká hranice
Pamatuji si na člověka, který prohlásil, že chtěl psát a soutěžit, ale nakonec se na to vykašlal, protože jeho povídky vždy skončily kolem desátého místa.
Upřímně? Desátý flek není vůbec špatné umístění. Pak už jen stačí provést analýzu, co vašemu textu chybělo. Najednou můžete být třeba pátí, když ne nutně první.
Průměr není sprosté slovo. Jako dlouholetý porotce vám můžu říct, že průměrná je absolutní většina povídek v soutěžích. Jsou průměrné, takže dobré a opravdu jim chybí málo, aby byly opravdu skvělé. Některé mají výtečný nápad, jen by to chtělo dobrousit stylistiku, jiné jsou zase po řemeslné stránce skvosty, jenže příběh nebyl sice zlý, ovšem také ne moc úderný.
Najděte svoji slabinu a eliminujte ji!
Co si řekneme dál?
3) Úspěchy posuzujte podle síly svých soupeřů
Pamatuji si na prohlášení jednoho autora, že když poslal povídku do soutěže X, skončil ze sedmdesáti povídek třicátý, zatímco když ten samý text poslal do soutěže Y, kde bylo sto padesát textů, tudíž větší konkurence, skončil druhý. A že tomu ne zcela nerozumí.
Tohle je strašně zavádějící. Už dřív jsem psal, že spousta soutěží má jako první síto kvality to, že vás donutí poslat poštou výtisky. Do soutěže, kde chtějí jen mailem soubor, pochopitelně přijde mnohem více povídek, ale buďme upřímní, kvalita bude nižší. Ozkoušeno, potvrzeno.
Z těch sto padesáti povídek jich totiž za řeč mohlo stát klidně jen dvacet. Ovšem když hledíte na výsledky zavedené prestižní soutěže a zjistíte, že místa před vámi zabrala už docela známá jména, a pár dalších známých jste dokonce předčili, hned víte, že na tom nejste zle.
Poslední dnešní rada se týká víc minulého článku než všechny dosavadní. Sebeprezentace.
4) Nedělejte ze sebe horšího než jste
Když se budete pořád jen vychvalovat, mnozí vám to sežerou, ale jiným budete pro smích. Jenže víte co? Opak taky škodí.
Osobně tvrdím, že autor by si měl umět dělat srandu sám ze sebe a občas se trochu shodit. Označit svůj text za blábol, ať už to myslí vážně (převážně s časovým odstupem) nebo jako vtip. Nebo sebe sama za pisálka. To je obecně slovo, které spoustě autorů přijde sprosté, ale upřímně, ať jste na tom jakkoliv, tím pisálkem jste někdy byli všichni. Pokud znáte moji stránku na Ksichtknize, víte, že jsem ji naschvál nazval Karel Doležal – majitel klávesnice. (Inspirován jistým profi fotografem, který si začal říkat majitel foťáku a já ho poprosil o svolení, zda můžu taky něco vlastnit.) Nebo jsem narazil na slečnu, která publikuje online pod jménem Rádoby Spisovatelka. Neoznačuje se hned za spisovatelku, jasně nám ukazuje, že je zkrátka a prostě stále na začátku, ať už má ambice jakékoliv.
Jenže to nepřehánějte. Neustálé zmiňování se, že psát vlastně neumíte, nemáte žádné ambice a nikdo o vás nemá zájem, taky nefungují. Nepokoušíte se přitáhnout pozornost tak, že chcete vzbudit lítost? Nedělejte to, prosím. Lidi na to nejsou moc zvědaví a mnozí si řeknou, že když se někdo mermomocí označuje za amatéra, asi jím bude a nestojí jim za pozornost.
Pochlubit se úspěchem je dobře, ale jen se vychvalovat už ne. Stejně tak je v pořádku poukázat na svoje chyby, ale ne dělat ze sebe chudinku. Máte o sobě a své tvorbě pochybnosti? Nemusíte nutně vše dávat veřejně, počkejte si na dobu, kdy budete se sebou a svojí tvorbou spokojenější a pak teprve se ukažte světu.
Závěrem?
Závěr může být opravdu krátký. Máte o sobě pochybnosti? No a co? Vždy se můžete zlepšit, ne? Žádné fňukání, pokud to myslíte s psaním nebo ostatně s čímkoliv jiným vážně, zatněte zuby a makejte.
Sikar
Tož, já jsem quasi spisovatel. I když v dnešní době frčí spíš jakoby.
Jééé, tam jsem se našla. Věčně třináctá 😉
Sebepodceňovací fňukání z bodu čtyři má dvojče, které je možná ještě horší – ublíženectví. Přičemž mám pocit že část především ženských spisovatelek si v něm přímo patologicky rochní (anebo je mezi nimi nakažlivé). Příklad: Když si zavedená a uznávaná autorka pěti vydaných knih na potkání stěžuje, jak ji kritici a redaktoři nemají rádi a nechtějí ji vydávat, protože je ženská a píše jako ženská, je to na pozvednutí obočí. Když totéž tvrdí i při dvacáté a třicáté knize, už je to únavné – a znechucující… Jiný příklad: Skupina autorek (tuším, že byly čtyři) se před lety spojila do spolku, který si říkal “Navždy nadějné” – což byl pokus o ublíženectví sice ironisující, ale pořád ublíženectví (a po nějakém čase tiše zesnul, patrně proto, že si alespoň některé z nich uvědomily, že takovou proklamací škodí samy sobě). Třetím příkladem by mohla být relativně nedávná série knih “Žena s něčím” – v těch antologiích mohly být a nejspíš i byly dobré povídky, ale z reklamní kampaně (a vlastně i ze samého záměru jejich vydávání) tak halasně křičel tentýž typ ublíženectví, že se jim dalekým obloukem vyhýbám ještě teď…
Hm, teraz sa zachovám trochu ublíženecky. 🙂
Ak je spomínaná spisovateľka selfpublisherka, tak to na zdvihnutie obočia rozhodne nie je. Ak by ale aj vychádzala cez vydavateľstvo a na náklady vydavateľstva, verím, že stále môže mať problém s odmietaním. Ja ho stále mám a to som vydala len o jednu knihu menej, hlavným argumentom vydavateľov je, že som Slovenka a píšem sci-fi. Ono tie predsudky naozaj existujú a lámu sa iba veľmi pomaly.
V Žene s labutí mám aj ja svoju poviedku, no nemyslím, že je to dôvod, prečo som tam ja žiadne ublíženectvo nespozorovala.
Ne, dotyčná spisovatelka nebyla selfpublisher. Ve skutečnosti byla – na počet titulů – jedním z nejvydávanějších žánrových autorů u nás vůbec. A to i v době, kdy těch knih měla teprve pět; ze současníků se jí v produkci málokdo rovnal. Ale stěžovala si pořád…