Jak jste si možná všimli, poslední roky toho moc nepíšu, z nejrůznějších důvodů. O to víc ale čtu (i když zrovna nevyhledávám texty o mechanismech psaní – promiň, Terone) a čtu všechno možné. Vědecké práce o literatuře, romány, sborníky, soutěžní texty i diskuse v různých skupinách a klubech. Rozptyl jak u kartáčové střely a to nejen co se týče rozsahu, konec konců se sami můžete přesvědčit v naší knihovničce.

Ovšem inspiraci pro zamyšlení a polemiky v soukromí dutiny lebeční nacházím pravidelně právě v oněch diskusních skupinách. Co mne tedy přinutilo tentokrát nemlčet a sepsat tenhle článek? Inu, úplná maličkost: cyklicky se vyskytující jev, prosakující napříč všemi skupinami. Většinou má podobu mnohaslovného postu, který se však dá shrnout do jediné věty:

Nikdy jsem předtím nic nenapsal/a, ale chci vydat knihu, i když nevím, o čem bude a jak skončí, a po vás chci rady a nejlépe veškerou vaši pozornost a pomoc – se vším.

Páni!

Velmi neomalené vyjádření se ve své nejryzejší podobě objeví jen málokdy (i když i to už jsem zahlédla), shrnuje ale nejlépe celý problém s určitým typem jáchcounů: nevím, co to obnáší, vůbec jsem o tom neuvažoval/a, ale chci to, protože Máňa z Horní Dolní to má taky. A protože to zvládla Máňa (o které nevím taky nic), tak to určitě bude brnkačka.

Knižní trh a neustávající přísun nových knih snadno vyvolá dojem, že na psaní přece nic těžkého není. Vždyť stačí jedna slavná smrt a do měsíce je na trhu nová biografie! Takže jak těžké asi je napsat knihu, když to nějaký úplně neznámý týpek zvládne takhle rychle, hm?

Pokud tenhle článek čte někdo, komu předchozí řádky dávají stejný smysl jako mně (protože ony svým způsobem smysl dávají), mám pro něj další otázku: a příběh máš?

Kdykoliv jsem na workshopech nebo při diskusích rozebírala se začínajícími autory impuls, který je přivedl k psaní, opakovaně zmiňovali jednu a tutéž důležitou věc: měli touhu. Nutkání vytvářet a vyprávět příběhy je přivedlo od pasivního čtení k aktivnímu psaní a hnalo je stále dál, právě do tvořivých dílen, literárních soutěží a do nejrůznějších virtuálních spolků podobně postižených. Byli zvědaví, jak funguje příběh ve svých různých podobách a formách, rýpali se v už napsaných textech, zkrátka se procvičovali a učili, jak s příběhem pracovat.

Zároveň s touhou už ale také měli své vlastní příběhy, které chtěli zpracovat. Ať už se jednalo o fanfikce, historky jejich babičky-partyzánky nebo „plnotučné“ vlastní nápady, zkrátka měli počáteční materiál, s nímž dále pracovali. To je hlavní rozdíl mezi autorem a jáchcounem: zatímco první ví aspoň zhruba, o čem chce psát, má počáteční ideu, námět či inspiraci, druhý nevidí nic mezi „teď“ a „mám knihu“, tedy neuvědomuje si, že potřebuje něco vymyslet, vytvořit a zpracovat.

Ano, velmi dobře si uvědomuji, jak je lákavá ta myšlenka držet v rukou vlastní knihu. Nejlépe velkou, tlustou, s mým jménem na deskách i hřbetě a dostupnou ve všech knihkupectvích ve městě. Jenže tahle vizuální stránka je jen obal, což si jáchocouni zrovna moc neuvědomují. Knihu nedělají desky, ilustrace a pečlivě zvolený papír, ale obsah – tedy příběhy, myšlenky a nápady.

No jo, ale co teď? Touha mít vlastní knihu je přece taky touha! A já chci dostat svoje jméno na desky fakt moc a moc!

Jistě si dovedete představit to hrobové ticho, které občas následuje po dobře míněných radách zkušenějších autorů (pročtěte si kterýkoliv z našich předchozích článků a některou z rad tam najdete). Část jáchcounů si naštěstí už v tento moment uvědomí, že ke kýžené vlastní knize vede příliš dlouhá a především namáhavá cesta – a touha je rychle opustí. Píšu „naštěstí“ ne proto, že bych se snažila eliminovat všechny potenciální autory ve snaze později sama o to víc vyniknout, ale protože moje zkušenosti hovoří v neprospěch tvrdohlavější části jáchcounů.

Víte, ty povídačky o talentu a píli, stovkách napsaných stránek a tisících přečtených knih jsou pravda. Taktně se mlčí o zoufalství a vzteku, když se slova nechtějí poskládat „správným způsobem“, o smutku a slzách kvůli nepřijatým či dokonce pohaněným textům. Málokterý začínající autor napíše text, který je ihned přijat bez připomínek. Naopak, většinou trvá poměrně dlouho, než se vypíše – a délka tohoto vypisování se bývá zvlášť pro jáchcouny odpudivě dlouhá, neboť oni přeci chtějí knihu, ne nějakou uprděnou povídku nebo článek!

A tak trpělivější duše stále pomáhají, radí, pročítají stále dokola tytéž více či méně podařené variace jednoho příběhu – zatímco jáchcoun si už plánuje, kterého ilustrátora chce na obálku své knihy, kdy bude křest a koho si pozve za kmotra a podobné nesmysly. Zkrátka místo aby se soustředil na práci a snažil se zlepšit své psaní, ztrácí čas věcmi, které jsou v dané chvíli naprosto nepodstatné.

A vůbec se nezlepšuje.
Kniha v nedohlednu.

Co následuje později? V lepším případě celý případ vyšumí do ztracena. Jáchcoun upře svou pozornost jiným směrem, lidé, kteří se mu v dobré víře snažili pomoct, s větší či menší mírou ulehčení se vrátí k vlastním textům (v každé skupině najdete pár dobrých duší podobného ražení) a celá záležitost je taktně zapomenuta.
V horším případě se stane totéž, ale předchází tomu pár osobnějších útoků ze strany jáchcouna – buď začne obviňovat okolí, že tomu (tedy psaní) vůbec nerozumí, nebo že chtějí jeho genialitu udusit, račte si domyslet zbytek. Emoční škála je k dispozici celá, od ublíženeckého fňukání až po arogantní výsměch. A pak vyšumění a ulehčené oddechnutí přihlížejících, že je to trápení konečně za námi.

Co z toho všeho vyplývá? Vážení, pokud skutečně chcete psát, prostě sedněte na zadek a pište – ovšem s vědomím, že vás čeká namáhavá a dlouhá cesta. Nechce se vám na sobě pracovat a chcete mít knihu hned? V každém papírnictví se prodávají bloky v tvrdých deskách a hromada psacích potřeb, stačí si vybrat, jestli na svou knihu chcete jméno napsat černou lihovkou nebo třpytivou zlatou gelovkou. Takhle je to jednoduché.

Přes všechny strasti a bolesti – psaní zdar!

Ekyelka