Jelikož máme opět první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale zadání malého literárního cvičení.
Základní pravidla si můžete zopakovat zde.
I tentokrát bychom chtěli moc poděkovat všem, kteří minulý měsíc komentovali a hodnotili díla ostatních. Díky moc, s vámi všemi dostává celá akce nový rozměr.
Zadání na tento měsíc:
Známé místo
Pozor: Nejedná se o téma! Tento měsíc bychom po vás chtěli, abyste svůj minipříběh umístili do reálných kulis nějakého místa, které jste znali v době vašeho dětství či mládí. Netrváme na uzavřeném příběhu – může klidně jít o fragment nebo atmosférickou jednohubku – ale měl by být „o něčem“ (tedy ne jen pustý popis) a mělo by v něm být určité napětí – ostatně největší odměnou by vám jakožto autorům mělo být, že strhnete nás čtenáře k tomu, že si budeme žádat pokračování.
Propozice:
- text vložte přímo do komentářů pod článkem
- prvek fantastiky není povinný, klidně může jít o příběh z ničím nepřikrášlené a nijak nepozměněné reality; pokud však nějaké prvky fantastiky použijete, nezapomeňte, že se v textu musí odrážet nějaké autentické místo
- příběh tentokrát nemusí být ukončený, jde o vybudování atmosféry, o napětí a zaujetí čtenářů
- délka max 1500 znaků – na spočítání můžete použít třeba tento nástroj, pokud nemáte editor, který má funkci počítání slov: https://www.online-utility.org/text/analyzer.jsp,
- text musí být v českém či slovenském jazyce,
- pište s diakritikou (výjimkou je případ, kdy text psaní bez diakritiky vyžaduje, např. přepis telegramu),
- musí se jednat o originální text,
- prosíme, nepište fanfikce,
- pokud příběh zasadíte do sdíleného světa, prosíme, abyste na to upozornili v poznámce před nebo za vlastním textem.
Tento měsíc bychom byli opět velmi rádi, aby se každý, kdo sám přispěje, vyjádřil alespoň prostým „zaujalo/nezaujalo“ k ostatním uveřejněným dílkům.
Pokud ovšem budete podrobněji komentovat a konstruktivně kriticky hodnotit texty každý každému, budeme ještě raději! Ostatně v minulých měsících se to velmi osvědčilo.
Hodnocení:
- Jako obvykle: Arenga a Brog u prvních tří příspěvků napíší stručný komentář se zpětnou vazbou – pokud toto hodnocení nechcete, napište před text či za něj „komentář T3 ne“. Hodnocení se pokusíme dodat dle našich časových možností, ale nic konkrétního neslibujeme (a děkujeme, že to chápete). Arenga bude podle předběžného plánu cca až do poloviny srpna s velmi omezeným připojením, takže její komentáře očekávejte raději až po půlce měsíce.
- Pokud si nepřejete, aby byl váš text komentován ostatními čtenáři, napište před text či za něj „prosím bez komentářů“.
Stručné zopakování základních pravidel:
- hlavním cílem této akce je trénink a trocha té legrace
- dodržujte autorská práva (vkládejte pouze své originální texty)
- text nesmí obsahovat sexuální scény a explicitní popisy násilí (stránky jsou přístupné mládeži)
- spam bude bez varování smazán
- nejsou přípustné žádné osobní útoky na kohokoli
- politickou diskuzi a OT diskuzi mažeme
- základní pravidla vzájemného komentování znějí: SLUŠNĚ A KONSTRUKTIVNĚ
- komentáře vulgární a s osobními útoky bez předchozího upozornění smažeme
Psaní zdar, těšíme se na vaše texty!
Arenga a Brog
Související příspěvky
Jelikož máme první pátek v měsíci, opět jsme si pro vás připravili zadání malého literárního cvičení. Tentokrát …
Literární soutěže hodnotím od roku 2010. Za těch několik let mi už rukama prošlo pár tisíc povídek, takže …
Moc se omlouvám, ale mám toho v poslední době fakt moc, proto v dubnu Literární cvičení vynecháme …
Hranatá budova ubytovny s řadou oken. Travnatá stráň zdvíhající se k malému lesíku. Cesta se zábradlím vpravo, za ní říčka a pak dál louky a víska a…
Ale ne, to už ne. Dál už jen šedá stěna. Tohle místo není Hrachov v červnu 1986, jen si na něj hraje.
„Strávil jsem tam jen tři týdny, ale nezapomenu na ně.“ Zavírám oči. „Škola v přírodě, šestá třída. Krásný čas.“
„Já tady byla v deseti,“ slyším za zády Její hlas. Ten a šumění moře. „Na prázdninách. A teď je to spálené na prach. Všecko.“
Přikyvuji. Ne, tohle neměli dělat, ať už ti Oni jsou kdokoli. Je hezké, že nás zachránili, je fajn, že se nám snaží vytvořit vhodné prostředí – jenže něco tak zásadního, jako je zkáza Země, znamená i zkázu starého života. Neměli nám připomínat, co jsme ztratili.
„Co myslíš?“ šeptá. „Je tu šest miliard ztracených snů? Nebo jen…?“
„Záleží na tom?“ Otáčím se. Vidím Ji stát za průhlednou stěnou, na mořském pobřeží s palmami, bílými domy a majákem vzadu. „Víš, že se mi to tvoje místo docela líbí?“
„Mně to tvoje taky. Možná je to tím, že jsem ho nepoznala. Nic mi nepřipomíná.“
Pak nás to napadne, oba naráz. Pokládáme dlaň na stěnu. Jestli si Oni opravdu přejí naše štěstí…
Stěna mizí. Vody se spojují. Tiše, zlehka, ale nesmlouvavě.
„Myslím, že říčka na Příbramsku by neměla být slaná, co?“ šklebím se trochu zaraženě. „Je to docela hloupé…“
Směje se. „Ale máme zpátky přítomnost. A místo, které je dvakrát tak velké. A je jenom naše.“
Průmět Matrixu s Brownovým “Vtom někdo zaklepal na dveře”? Proč ne… Formálně v pořádku, obsahově se mi celkem líbí. Jenom mám dojem (a totéž jsem si říkal už před lety i u toho Browna), že na to, že za sebou mají bezprostřední trauma takového formátu, jako je vyhlazení lidstva (nebo přinejmenším zničení Země), to zúčastněné postavy berou pozoruhodně zlehka…
Leonard: Jj, to je fakt. Nevím, jestli jsem to řešil zrovna u Brownovy povídky, ale mně tohle docela dost vadí třeba u Doctora Who (kterého jinak sleduju hodně rád). Všecky ty jeho partnerky, které sebere jako obyčejné ženské někde v kanclu nebo v obchoďáku, soustavně je vystavuje situacím, které by psychicky odrovnaly i válečného veterána – a ony místo aby po několika epizodách skončily v nejbližším blázinci s posttraumatickým syndromem, tak jen chrochtají nadšením a chtějí ještě a ještě…:-/ Někdy si říkám, že musí mít v TARDIS nějaké udělátko, které u lidí extrémně zvyšuje odolnost proti stresu – a zvažuju, že napíšu něco o tom, jak se mu tohle udělátko porouchá, všechny jeho bývalé partnerky propadnou šílenství právě tak, jak by tomu bylo v reálu, a uspořádají na Doktora pomstychtivý hon…:-D
Zaujalo. Má to spád a jasnej příběh. Umíš psát dialogy. A krátké věty tomu pomohly, rychle se to čte. Z hlediska logiky to pro mě trochu kulhá, mají zpátky přítomnost, když vědí, že to je minulost? Nebo se něco stalo? Pěkný 🙂
Spíš jsem to myslel tak, že když se ta dvě místa propojila, tak se každé z nich změnilo (v říčce je slaná voda a na pobřeží, cojávím, třeba začne růst tráva, co tam v reálu nebyla…) a už to nejsou jen kopie minulosti, ale něco úplně nového, co předtím neexistovalo. A tolik už to neotvírá staré vzpomínky…:-)
Hezké. Zaujalo mě to. Kdo jsou ti Oni? Kdo jsou ti dva? Chtěla bych to zjistit.
Dialogy super. Skvělá slovní zásoba.
Souhlasím s ostatními, že na to, že právě došlo ke konci světa, jsou tihle dva “v akvárku” celkem vyrovnaní, nebo možná odevzdaní? Ale třeba jim ti tajuplní Oni aplikují nějaké “přizpůsobivé” drogy, co my víme :-).
Jinak – já už s tím budu asi opravdu otravná:
Ne, tohle neměli dělat, ať už ti Oni jsou kdokoli. Slovosled – Ne, tohle neměli dělat, ať už jsou ti Oni kdokoli. (existuje pravidlo pro pozici příklonek v české větě, viz třeba tady: https://mluvtecesky.net/cs/grammar/word_order)
Opět se omlouvám, že komentuji se zpožděním, ale mám toho poslední dobou nějak moc.
Přijde mi, že příběh trpí určitou emoční plochostí. Možná je to ale jen tím, že je tam toho příliš mnoho na příliš malém prostoru. Zkrátka: líčení těch skutečných míst, které bylo v zadání je odbyté několika větami (navíc je to dost strohé) a zůstává více méně na okraji, minipříběh sám je o něčem úplně jiném (což nemusí být nutně špatně). A přijde mi, že postavy na to, že byla zničena Země a oni žijí v jakési bublině (aniž se, logicky vzhledem k omezení délky textu, dozvíme kdo, co a proč za tím vším stojí) berou strašně moc klidně – ano, může tam být určitá rezignace, únava etc. jako čtenář si ji mohu domýšlet, ale tak trochu mi tu chybí více “hmatatelných” emocí, jestli si rozumíme, co tím chci říct. Na druhou stranu jednoznačně oceňuji to, že má příběh pointu a je více méně uzavřený – a zároveň vzbuzuje další otázky. Ale podle mne to zkrátka potřebovalo více místa, než kolik bylo dovoleno.
Taky se omlouvám za zpoždění, semestr se chýlí ke konci, do toho Vánoce… Zkrátka moc věcí.
K textu. Líbí se mi, že myšlenku známého místa využívá neotřele. Bohužel, mám ale pocit, že by na tenhle způsob využít byl třeba větší rozsah. Při prvním čtení se mi obtížně chytalo, o co přesně jde, těžko se mi přijímalo, proč to ti dva lidé víc neprožívají. Tón byl takový zvláštní. Pointa by se dala podat s větší silou – což je možná tím, že právě ve zbytku textu chybí více emocí, na něž není moc prostor. Stručně: Dobrý námět na větší prostor, hodně zajímavý. Na tomhle krátkém prostoru text nepokrýval všechno, co bych si od něj přál.
Nevím, kdo jsem byl. Ani kdy. Je to dávno. Avšak toto si pamatuji:
Říkalo se tomu Pěticestí. Křižovatka, odkud se paprskově rozbíhalo pět lesních cest. Nebo šest? Nikdy jsem je nedokázal spočítat… O několik desítek metrů dál se většina z nich nořila do smrčí, ale tady byla holina. Ošemetné místo; když jste si nedali pozor – nebo když byla mlha, a ta tam bývala často – a nešikovně se zatočili, už jste nepoznali, odkud jste přišli. Stála tam ovšemže tyč s turistickými ukazateli. Jenže občas ji srazila vichřice. A někdy, když na hřebenech leželo ke dvěma metrům sněhu, ji to prostě pohřbilo… Bylo snadné tu zabloudit, velmi snadné.
Takže pět cest. Nebo šest. Jedna směřovala ke Komáru a přes něj na Almu. Druhá vedla na Zakleťák a od sjezdovek spadala dolů až na Strašidelnou louku. Třetí pokračovala ke Kunštátské kapli a pak někam dál. Kam ty ostatní? To mi nikdo nepověděl. Nikdo tam nechodil. V zimě po nich nevedly projeté stopy… Nemluvilo se o nich.
Nevím, co jsem. Nejím, nespím, nevrhám stín. Nevím, kdo jsem byl. Nevybavuji si nic, kromě horské pustiny a patera – nebo šestera – mělkých úvozů v pláni, porostlé sporou travou…
Jenom jedno vím určitě. Na tu bezejmennou cestu jsem neměl vkročit.
Dvě poznámky:
a) Jako obvykle, berte to coby čtvrtý příspěvek.
b) Protože tuším, že přinejmenším jedna zdejší frekventantka to tam zná taky, podotýkám, že takhle to vypadalo skoro před padesáti lety. Už když jsem tam byl začátkem osmdesátých let naposled, začínalo to vypadat jinak – a jak jsem se koukal na letecké snímkování, od té doby se to ještě hodně změnilo.
Taky znám jedno pěticestí. Ale není v lese a ty cesty jsou asfaltové, takže něco podobného by se tam asi neodehrálo.
Cesta zapomnění? Splňuje zadání v tom, že “strhnete nás čtenáře k tomu, že si budeme žádat pokračování”. Docela by mě zajímalo, jestli už v hlavě nějaké pokračování máte, nebo je to jen “vrženo” do prostoru a další děj by se vyvrbil až potom….
Mně se nemusí vykat (množné číslo žádám jen po těch, co mne – například vlivem alkoholu – vidí dvojmo)…
Ne, nemám pokračování, ani v hlavě. Udělat by šlo, dokonce dvojí různé – buď vylíčit, co se dotyčnému na oné cestě stalo, anebo popsat jeho následné působení na okolí. Ani k jednomu se ale takovéhle podání ich-formou moc nehodí (i to by se dalo, nicméně vyprávění z hlediska přízraku, který si nic nepamatuje, by byla docela výzva)… Takže kdybych něco takového chtěl doopravdy rozepsat, šel bych na to trochu jinak. A rozhodně bych vyhodil (nebo nahradil smyšlenými) konkrétní údaje, kde Pěticestí najít – jak proto, že už je to tam úplně jiné, tak proto, aby si čtenář nemohl vzít do ruky mapu a příběhu se vysmát (byť tohle by šlo obejít použitím té šesté, nezapočítatelné cesty).
Zaujalo. Velmi. Chci vědět, co se mu stalo, proč nevrhá stín a proč se krucinál vydával neznámou cestou! 🙂
“Stála tam ovšemže tyč s turistickými ukazateli.” – Nejde mi to s tím “ovšemže” na téhle pozici přes pusu. Změnila bych slovosled – Ovšemže tam stála tyč…, anebo slovo – Stála tam samozřejmě/pochopitelně…
“když jste si nedali pozor – nebo když byla mlha, a ta tam bývala často – a nešikovně se zatočili” – nešikovně se zatočili? Není “se” navíc?
Není (“zatočit” a “zatočit se” je rozdíl). Taky to ale není úplně nejobratněji formulováno, to uznávám (mít víc místa, rozvedl bych to aspoň na tři věty).
Ohledně “ovšemže” – mno, nechal jsem ho mluvit, jak mi zobák narostl…
Vnímám ten rozdíl, ale úplně nevím, co si pod tím představit. Špatně se otočím? Špatně odbočím?
Ohledně “ovšemže” – je to určitě subjektivní záležitost, nemám to takhle vůbec zažité. Možná jsem ovlivněná tím, že se ovšemže v mém okolí používá spíš ve významu “ano”.
Nojo. Kdybych tam dal “trochu se zamotáte”, bylo by to jednoznačnější… Slovíčka jako “ovšemže”, “pravdaže”, “pakliže” a podobná archaická veteš jsou moje osobní libůstka. (Psal jsem teď novelu, kde jeden z vypravěčů měl takové vyjadřování přímo nalinkováno. Nehorázně jsem si ho užíval.)
Leonard:
Kde si to můžu přečíst? 🙂
Janě: Zatím nikde, vyjde někdy na jaře (asi)-
Tak nevím – cit: “Pět cest, nebo šest… hm, nikdy jsem je nedokázal spočítat.” Neumí do pěti napočítat? V tu chvíli mě to přestalo bavit.
Chatová osada vyrostla v lese, na protilehlých okrajích louky, asi ve třicátých letech. Třetí stranou louky uzavírala hráz a za ní rybník, místo ideální pro letní rekreaci.
Osada se rodila v bolestech, jako by ji Les nechtěl přijmout. Vhodné kmeny pro stavbu chat napadaly dřevokazné houby. Pozemky pro některé chaty se kdovíproč ukázaly jako podmáčené, pro stavbu nevhodné. Několik kmenů spadlo během zimy na rozestavěné chaty, i když osada rostla v údolí a vichřice se tam prakticky nemohla dostat.
Chataři se snažili s Lesem vyjít. Čistili ho, zbavovali ho škůdců a padlých kmenů. Občas vysadili semenáček, občas porazili soušku. Louku sekali jen dvakrát za rok. Čistili potok, který loukou protékal. Starali se, aby rybník byl na zimu vypuštěn.
Zdálo se, že postupem času se Les smířil. Dával osadníkům stín, dřevo na oheň i houby a plody, stejně jako jejich dávným předkům. Když se některé z dětí zatoulalo mimo pěšinu, Les je vrátil zpět. Jako poděkování Lesu do osady nikdy nebyla dovedena elektřina a vodu si stejně jako před desítkami let brali lidé ze studánek. Do osady vedly jen léta neopravené cesty. Zdálo se, že byla nastolena symbióza a že ji nemůže nic narušit.
Ten den se však cosi stalo. Po hrázi rybníka mířil do osady příliš luxusní vůz. Nepatřil sem.
Les se načepýřil. Vrcholky stromů proběhla tichá vlna. Stébla trav na louce se zostřila, zvuk potoka zazněl náhlou disharmonií. Rybník se téměř neznatelně zčeřil, i když vzduch byl nehybný. Les vyčkával.
Evidentně začátek pro něco většího… (Hodně mi to připomíná Lovecraftovu “Ulici”, ale může to směřovat i jinam.) Jako otvírák dobré; všeobecné selanky je právě tak akorát, aby nezačala nudit, než přijde zvrat. Jen by neškodilo, kdyby ten auťák vpadl na scénu trochu dramatičtěji – stačí přidat kamínky, odletující od pneumatik, například, nebo něco podobného. Prosté konstatování, že je pro okolí “příliš luxusní”, je pro pocit ohrožení trochu málo.
(A osobně mne trochu zaráží, že se o osadnících mluví jako o “chatařích” – jak způsob, kterým byla osada budována, tak datace do třicátých let napovídá, že šlo o trampy… Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo, to jen, že že se ve mně ozvala vlastní trampská minulost.)
Děkuju 🙂 Osada je skutečná, a praví trampové to kupodivu nebyli – byla to skupina přátel z menšího města, i když zpočátku ovlivněni trampingem asi byli, osada měla totem, ale už ne šerifa atd., tak daleko to nešlo. Vím o tom málo. Dneska se tam tráva seká sekačkou a v potoce už nejsou raci. Osazenstvo je čtvrtá (?) generace a chaty jsou dostavěné, přestavěné a pořád honosnější. Co vím tak elektřina tam pořád dovedená není a voda se pořád bere ze studánek (no, spíš se na vaření vozí v pet lahvích). Přiznám se, že to začátek není, jen jsem si chtěla užít literárního cvičení :-). Pokračování se nabízí hned po několika liniích, ale chce to čas, čas, čas…. eh. Ten není.
Má to pro mě hororový nádech – a to já můžu, moc můžu :-). Líbí se mi to. Docela by mě zajímalo, kam by se dal příběh rozvést.
Opravdu oceňuji poslední pasáž – Les se načepýřil a tak dále. Krásné obraty.
Třetí stranou louky uzavírala hráz a za ní rybník, místo ideální pro letní rekreaci. – Prostě mi to nejde přes pusu. Třetí stranou… Možná ze třetí strany uzavíral louky… Nebo bylo myšleno “Třetí stranu louky uzavírala hráz?” Možná jen překlep :-).
Starali se, aby rybník byl na zimu vypuštěn. – Nesedí mi slovosled. …, aby byl rybník na zimu vypuštěn. (být má funkci pomocného slovesa v pasivu, mělo by, pokud si to dobře pamatuji, patřit na druhou pozici).
Tentýž případ: “Jako poděkování Lesu do osady nikdy nebyla dovedena elektřina (…)” – Jako poděkování Lesu nebyla do osady nikdy zavedena elektřina.
“Zdálo se, že byla nastolena symbióza a že ji nemůže nic narušit.” – Zbytečně dvakrát že. “Zdálo se, že byla nastolena symbióza a nic ji nemůže narušit.”
Opravdu moc pěkné, zaujalo mě to. 🙂
Díky! “Třetí stranu louky” mělo být, opravdu překlep, to jsem prostě přehlédla. S tím slovosledem to byla trochu schválnost, aby ten text neplynul tak “školně”, ale trochu neobvykle… ale je fakt, že to bylo spíš intuitivní a člověk by si měl dávat pozor, stejně jako na opakování zbytečných slov…. :-).
Třeba hraje rybník – a jeho vypuštění – v osadě klíčovou roli, co my víme :-). Uměla bych si to představit.
Takže začínám opět omluvou za pozdní komentář, poslední dobou to mám nějaké časově a energeticky našponované.
Začátek mi drhne, zní mi moc šroubovaně, možná to je jen snaha o naprosto přesný popis, aby to čtenář viděl stejně jako autorka. Obávám se, že tady je to trochu na škodu.
Celkově to ale má atmosféru a příjezd luxusního vozu do zajímavě rozčeří a vzbudí čtenářovu zvědavost.
Taky se omlouvám za zpoždění, semestr se chýlí ke konci, do toho Vánoce… Zkrátka moc věcí.
Začnu paradoxně koncem – za mě je naopak skvělé, že příběh končí, kde končí, a nepokračuje. Kdyby se odhalilo, o co přesně jde, k jaké hrůze dojde, mohlo by to ztratit dopad. Horory jsou dobré tím, co může zůstat nevyřčeno a co si čtenář musí představit. Když se pak objeví mluvící vesmírná želva, co svádí odvěký boj s vesmírnou pavoučicí, trocha kouzla se může ztratit, pokud se to nepodá dobře.
Jinak ale souhlasím, že začátek textu na mě působí lehce těžkopádně. Hůř se mi chytalo. Je ale super, že i přes silnou popisnost má příběh. To je další dobrý prvek pro hororový text. Takže za mě by to určitě mělo cenu rozepsat, ale zároveň jsem vlastně dosti spokojen i se současnou podobou a užil jsem si četbu.
Nedá mi to odpovědět na hodnocení. Mluvící vesmírná želva co svádí odvěký boj s vesmírnou pavoučicí :-)))) To je docela výzva 🙂 stojí za zamyšlení, jestli by to šlo napsat bez ztráty kytičky 🙂 Díky!
Nešlo, z jednoduchého důvodu – už to napsal Stephen King (a bylo dvakrát zfilmováno, byť z první verse motiv želvy vypadl; u druhé nevím, neviděl jsem ji). A těžko ho překonat, osobně považuji “To” za jeho nejlepší román…
Aha, tak to se omlouvám a stydím za neznalost. A dík za upozornění. Nojo, chce to víc číst. Díky.
Na ulici před barákem bylo rušno, lidé pobíhali sem a tam. Někteří spěchali do práce, někteří do školy a ti ostatní prostě spěchali jen tak, protože bylo ráno a ráno se přeci spěchá. Taková už je doba, pomyslel si. Jemu to ale nevadilo, vyrostl tady. Bylo to místo, kde se střechy garáží měnily v hokejové hřiště, betonový blok větráku v nezničitelnou pevnost, sklepy domů ve strašidelné katakomby. Ať by si v téhle čtvrti stoupl kamkoli a rozhlédl by se, z každého místa se vynoří vzpomínka. Někdy příjemnější, někdy méně, ale pokaždé vzpomínka na domov. Viděl by, jak v parku u vysokých škol závodí se sourozencema, jak se na plácku před základní školou pere s “dolňákama”, kteří se provinili tím, že bydleli na opačné straně než jeho parta a na schodech u menzy by se s odbarvenym čírem zkoušel nezabít na skejtu. O kousek dál, v divadelní kavárně, bude hrát s kamarádem šachy. Víc než hra ho zajímá slečna za barem, která je ale stejně nedobitná jako kamarádova obrana. Pak vstane od stolu a půjde směrem k restauraci U Topolů. Ještě než přejde hlavní silnici, otočí se doprava a při pohledu na uřad práce, zacítí na konečcích prstů hrubou omítku. Modro červená vlajka za ten horolezecký kousek stála. U Topolů to žije jako vždy. Oknem zahlédne v rohu u stolu bráchu a všechny ty, kteří vždy v uterý po tréninku měli chvíli se zastavit. Teď ale nepůjde dál, ještě chce vidět místo, kde se narodila jeho dcera. U pana Pětníka jako by se čas zastavil, personál v pruhovaných tričkách vyhlíží hosty a chuť plzeňské dvanáctky člověk zacítí na jazyku už jen při pohledu na vyhlášený hostinec. Na chvíli se posadí v parku naproti. Z otevřených oken nad podlubím je slyšet hudba. Napříč parkem se řítí pes, špičatější než hrot šípu, kterého vždy podezříval, že svojí natvrdlost jenom předstírá. Za ním cupitá holčička s ofinou prazvláštně střiženou. Snad proto, že ona sama byla autorem sestřihu, snad proto, že chtěla zjistit, co ten nástroj, kterému rodiče říkají nůžky, vlastně umí. Ve chvíli kdy šplhá na první prolézačku, usrkává její dědeček za rohem u své kanceláře kafe z malého hrníčku, ne nepodobnému tomu, se kterým si ještě nedávno hrála jeho vnučka. Teď ale hurá dolu, do královské obory.
Text nebude komentován, neboť má 2202 znaků včetně mezer. Limit byl 1500. Prosím d autora o dodržování propozic.
To je informace, kterou jsem přehlédl. I tak děkuju.
No, já nejsem oficiální hodnotitel, takže své k tomu povědět můžu, ač to přešvihlo zadání… Marně ale hledám, co říct positivního. I když pominu drobné lapsy, jako třeba že “dobít” a “dobýt” není totéž, že “modročervená” má být dohromady, plus fůru dalších, ne tak nápadných, a taky to, že takhle dlouhý blok by bylo lepší rozdělit na několik odstavců (smysluplně rozdělit, podotýkám; i toto má svá pravidla, z nichž nejdůležitější zní, že jeden odstavec by měl vyjadřovat homogenní myšlenku nebo děj), pořád zbývá základní potíž: je to vleklé a přitom příšerně zmatené. Čtenář nerozliší, co jsou vzpomínky a co současná realita, a má z toho guláš. Je teda ráno, anebo pozdní odpoledne, kdy už v hospodě vysedávají sportovci po tréninku? A co to má být s tou dcerou – narodila se snad ve Stromovce? (Mimochodem, Královská obora se píše s velkým K; to je taky jedna z oněch drobností.) Mám dojem, že to zřejmě má být pokus o styl psaní, kterému se říká “proud vědomí”, jenže i ten je potřeba učesat tak, aby byl ve výsledku srozumitelný…
A co jsem nepobral vůbec, je “špičatý pes”. “Ostrý” bych věděl, leč tohle mi nic neříká – ledaže to mělo být poetické vyjádření, sdělující, že šlo o chrta nebo kolii nebo jinou ráci se špičatým čumákem. Jenže to pak nezapadá mezi civilně popisovaný zbytek; aby to fungovalo, muselo by tam být podobných obratů víc.
Je to celkem příjemně a nápaditě napsané, dobře se mi to četlo, má to akorát tu správnou míru “člověčiny”, aby to nebylo ani suché ani přehnaně patetické… Ale asi právě díky všem těmhle plusům jsem čekal, že to bude mít nějakou pointu. Že se na konci objeví nějaký silný moment ohledně toho, kdo a proč to vlastně celé vypráví (člověk umírající po nehodě, poslední přeživší po apokalypse – no jasně, jsou to klišé, ale uvádím je pro ilustraci jako první příklady, co mě z hlavy napadly). A tak mě celkem dost zklamalo, že nic takového nepřišlo – nebo jestli to tam náhodou je, pak je to podané příliš subtilně, než abych si toho všiml…
Nejsem odborník, tak tedy jen pocitově a zcela subjektivně.
Líbí se mi lehká nostalgie, která na mě z řádků dýchá – je vidět, že máte to místo opravdu rád :-). Celkově to ale působí hrozně rozvláčně a trochu zmateně. Také bych použila členění na odstavce. Chtělo by to přidat nějakou akci, tohle mi připadá jako takový “filozofický” popis místa.
Dovolím si pár postřehů ohledně češtiny:
“nedobYtná jako kamarádova obrana” – připadá mi to jako zvláštní spojení. Nedobytná obrana… Nevím, osobně bych asi volila jiné přídavné jméno, třeba nezdolatelná, ale nejspíš bych tam mrskla neproniknutelná (to by s tou barmankou hned dostalo lehce erotický nádech 🙂 ).
Čistě subjektivní, ale jsem naprosto alergická na výraz “sourozencema” :-), rve mi to uši.
“kteří se provinili tím, že bydleli na opačné straně než jeho parta a na schodech u menzy by se s odbarvenym čírem zkoušel nezabít na skejtu.” – chybí čárka za slovem parta (konec vedlejší věty).
“Ještě než přejde hlavní silnici, otočí se doprava a při pohledu na uřad práce, zacítí na konečcích prstů hrubou omítku.” Podle mě za slovem práce čárka být nemá. Celkově mi ta věta vyznívá podivně. On někam lezl? Nebo si vzpomněl na to, jaké to je, když má pod prsty omítku? Tahle věta mě opravdu minula…
Použití slova zacítit – ve dvou případech. Mám za to, že slovo cítit se s předponou za- se to snad ani nepoužívá. Ucítit, pocítit… To mi trklo do očí hned.
Pádová koncovka (že svoji natvrdlost – je to 4. pád, koho co, tedy krátké i na konci – v případě F).
“Pes, špičatější než hrot šípu” – myslíte, že běží tak rychle, že je z něj jen špička? 🙂 Je to hodně zvláštní obrat… Nevím, co si pod tím představit.
“Snad proto, že ona sama byla autorem sestřihu,” – není to špatně, ale osobně bych proto, že víme, že to byla holčička, tedy ona, volila F variantu, tedy autorkou.
Určitě pište dál a hodně čtěte :-). Slovní zásobu máte očividně dobrou, s tím se dá pracovat :-).
Trochu hádanka s tím úřadem práce. Předpokládám, že někam lezli vyvěsit vlajku (omítka za prsty), a následkem toho strávil pár hodin veřejně prospěšnou prací (úřad práce). Nebo to bylo jinak? Tenhle výklad by do celkové atmosféry seděl…a pak ta vlajka. V tom kontextu – Baník? Vlajek je hodně a modro červených taky, a když se tam přidá ještě bílá, to je teprve mazec.
Pro mě tuplem. Vyrostl jsem asi pět bloků od zmiňovaných míst a pořád ještě je to trochu moje rejdiště. Pokud ale vím, Ǔřad práce pro Prahu 6 je v Břevnově, takže o několik kilometrů jinde… A sám jsem to pochopil tak, že tu vlajku odtamtud kradli.
Zdravim. Nečekal jsem ještě nějakou reakci na muj text, proto tak opožděna odpověd z mé strany. Děkuju všem za kritiku. Co se týče špatného pravopisu, asi neexistuje omluva. Dám si na to větší pozor. Text měl být popis místa pomocí vzpomínek, ale je mi jasné, že lépe pochopitelný pro člověka, který zná souvislosti. Tedy zná mě. Pes špičatější, než hrot šípu, je bullteriér, kterého i chovatelé považovali, za příliš “špičatého.” Natvrdlý byl ale tak akorát:) Naproti restauraci U Topolu je kontaktní pracoviště úřadu práce a ano, modročervenou vlajku Prahy šest, jsem prachsprostě ukradl. Omluvou mi snad bude hodnota promile alkoholu v krvi a především láska k této pražské části. Ještě jednou děkuju za čas, který jste mému textu věnovali a za Vaše hodnocení.
Pravopis se dá vypilovat, to není nic tragického :-). Každá chyba člověka posune někam dál, a o tom by to mělo být :-).
Vlasy mi laskal vtíravý, chladný vítr. Svištěl mi otravně kolem uší, nerozvážně nezakrytých čepicí, barvil je do ruda. Špičky boltců mě trýznivě štípaly. Mnula jsem si prokřehlou kůži a nervózně přešlápla. Kde sakra je?
Snažila jsem se nemyslet na nejistý žaludek, na mráz, jenž mi v rytmu tlukotu srdce přejížděl po zádech. Neměla jsem sem chodit. Zírala jsem přes kamenné pomníky na zídku pokrytou mechem, blátem a odrostlými, pokroucenými torzy břečťanu, na sídliště plné panelových domů, které se pomalu nořilo do temnoty. Na lampy, jež se právě budily k životu. Vzduchem poletoval čerstvý sníh. Pozorovala jsem, jak neslyšně dopadá na nespočetněkrát vyspravovaný povrch silnice a starý, hrbolatý chodník. Z čím dál většího počtu ještě nezakrytých, téměř identických oken na mě začalo pomrkávat teplé žluté světlo. Na jedné straně zídky bujel život – na té druhé vládla smrt.
„Přišlas,“ ozvalo se mi v tomtéž okamžiku za zády.
Trhla jsem sebou a prudce se otočila, hřejivou záři cizích domovů jsem nechala za sebou. Musela jsem několikrát zamrkat, než mi zpoza víček zmizel vypálený negativ domu s rozzářenými okny.
„Kudy jste se sem dostala?“ zeptala jsem se překvapeně, když jsem rozeznala siluetu ženské postavy zachumlané do naducané, ošuntělé zimní bundy neurčité světlé barvy.
„To není důležité,“ ženština mávla rukou a udělala posledních pár kroků. V cuku letu nás od sebe dělily jen centimetry. „Přišlas,“ zopakovala. V hlase měla stopu vítězství.
Dobré. Trochu užvaněné (asi jako moje vlastní texty, když se nehlídám), takže pro leckterého čtenáře nejspíš už na té hranici, kde se košaté, atmosféru budující popisy mohou přehoupnout do nudné záplavy slov (ta hranice je ošidně tenká a každý ji má jinde, na to bacha). Čili bych doporučil krapet proškrtat – většinou stačí drobná úprava, např. “na mě začalo pomrkávat” sestříhnout na “na mě pomrkávalo” (že přibývají, plyne už z “čím dál většího počtu”). Ovšem od prvního “Přišlas” už se to rozjíždí docela pěkně a chvályhodně budí zvědavost (setkání s kým? se samotnou Smrtí? – rozhodně to působí zlověstně).
Čím si nejsem úplně jistý, je splnění základního zadání – asi dané místo skutečně znáte, ale pro nepoučeného čtenáře to vyznívá jako “kterýkoli starý hřbitov vedle kteréhokoli sídliště”, klidně i smyšlený. Což, nebýt toho výslovného požadavku, by samozřejmě nevadilo; představit si to prostředí a situaci dovedu velmi živě, a o to jde.
Děkuji moc za zpětnou vazbu!
Popravdě řečeno jsem si neuvědomila, kolik hřbitovů může být naproti sídlišti. Určitě to chtělo víc detailů. Pro mě byl ten náš v dětství rarita, naproti panelákům :-). Tam, kam jsem se tehdy podívala, byly většinou mimo město, případně za vesnicí.
Ano, s tím proškrtáním to je fakt. Většinou přepracovávám texty několikrát :-). Tady jsem to vzala jako rychlé cvičení. A tedy 1 500 znaků, to byla veliká výzva! Takhle krátké texty mi totiž nikdy nešly (jsem žvanil a někdy se nechám unést, vím to, snažím se na tom pracovat 🙂 ).
Cením si pochvaly, “výtek” i rad.
To je právě ono: hřbitovy i sídliště vznikaly na okrajích starší zástavby. V Praze se to takhle potkalo v Bohnicích a v Řepích (a to jsou jen ty, o kterých vím z hlavy; nepřekvapilo by mne, kdyby jich tu bylo dalších pět nebo šest).
Co se ostatního týče, od toho tady ta cvičení jsou.
Chodovský hřbitov, Jižní město. Ono je vlastně to cvičení takový specifický útvar, kde je na malé ploše potřeba říct všechno trochu “kompaktně”. Při psaní něčeho delšího je vlastně zase trochu “ukecanosti” potřeba.
Na opačném konci města stojí mohyla s hodně výrazným pomníkem, stačilo mrsknout tam zmínku :-). Nevadí, někdy příště.
Je fakt, že pocházím z malého města a nejsem zrovna “hřbitovní turista” (byla jsem v životě, nepočítám-li exkurze na zaniklé židovské hřbitovy při psaní ročníkové práce z dějepisu kdysi na gymplu, jen na třech hřbitovech), takže mi ten širší kontext opravdu unikl.
Cvičení jsou bezva, vůbec celé stránky, jsem ráda, že jsem na ně narazila :-). Spousta informací a hlavně jsem opravdu ráda, že dostanu i cennou zpětnou vazbu.
Janě (nejsem si jist, kde vlastně se tahle odpověď zobrazí): Mohyla na opačném konci města je v tomhle směru problematická; bylo by potřeba ji tam zmínit v přímé souvislosti s dějem, a to moc nevidím, jak. Ale nápadný, něčím výjimečný náhrobek, ten už by jako konkretisující prvek zabral naprosto v pohodě… (Třeba v Panenském Týnci stojí na hřbitově hned proti vstupní bráně pískovcová empírová hrobka s obeliskem; druhou takovou jsem nikde neviděl. Je ovšem pravda, že něco až tak markantního se potká málokde.)
Leonard:
Inu, s odstupem času mě napadají různé věci, ale to tak bývá. Mohyla je význačná v tom, že je to kulturní památka na počest obětí nacistického pochodu smrti – to by mohlo přispět k té konkretizaci. Hned vedle zmiňovaného hřbitova je urnový háj, kde je památník obětem pochodů smrti a rozptylová loučka – je to v podstatě takový druhý hřbitov, docela velký. S trochou fantazie by se to asi propojit dalo. Ale opravdu do hloubky jsem to nepromýšlela. 🙂
Náročný text, krásný. Musela jsem číst dvakrát, aby bylo jasno. Tedy jasno. “Přišlas” – nemůžu se zbavit představy, že jde o zesnulou příbuznou. Určitě horor, ať to byl kdokoli. V tom případě by bylo silnější, a dokonce i v případě, že by nešlo o příbuznou, kdyby hrdinka té bytosti také tykala – “Kudy ses sem dostala?” A trochu u ducha nesedí ošuntělá zimní bunda – to vypadá spíš na bezdomovkyni. Nu, což, asi to bylo jinak.
“Kde sakra je?” na začátku navozuje představu, že hrdinka předpokládá, že někdo přijde, a následná otázka, jak se tam dostala, může být trochu nelogická (když ji čeká). Nebo čeká někoho jiného? Nebo nečeká, ale hledá? Jinak krásná atmosféra, dušičková. A kontrast toho sídliště a hřbitova.
Teď jsem četla příhodu kohosi, že přijeli na dušičky večer – po zavírací době, nestihli to – na hřbitov, překvapivě brána dokořán. Nikde nikdo, světlo v márnici. Přesto, že mžilo, všechny svíčky na všech hrobech svítily. Každou chvíli čekali, že se brána za nimi zavře… a celou cestu zpátky k autu běželi. Nic, co by se nedalo vysvětlit, a přesto… – zážitek 🙂
Moc děkuji za komentář!
Krátké texty byly pro mě vždycky oříšek, není to zrovna moje parketa, takže jsem ráda za veškeré postřehy.
Zesnulá příbuzná to být nemá, vykáním jsem chtěla evokovat, že je žena pro dívku určitou autoritou. Ano, má to být domluvené setkání. Jinak kudy se tam dostala… Pravda, chtělo by to víc vypíchnout, že dívka ji odnikud přicházet neslyšela (proto nezmiňuji žádné skřípání, žádné kroky, jen vítr), ani ji neviděla (tedy na chodníku ani na silnici před sebou – což samozřejmě předpokládá, že si je čtenář vědom,, že jediný vchod je někde blízko dívky, a to v tom mém textu citelně chybí :-)).
Tedy, nedomýšlela jsem to do detailu, ale rozvinula bych to asi takhle: Dívka se vydala na hřbitov na smluvenou schůzku se svou “mentorkou”, potrhlou sousedkou. (Což byla i původní myšlenka). Tam mentorka učí dívku komunikovat s mrtvými, rozvíjí tím její dar.
Je to taková hravá variace k jedné věci, co si píšu “do šuplíku”, má to duchařskou tematiku :-).
Známému zážitek nezávidím, brr :-). Ale i tak je to děsivě fascinující.
Nejdřív jsem si myslela, že vítr barvil do ruda vlasy – a to mne tedy hodně zaujalo. Až při druhém nebo třetím čtení té věty mi došlo, že jsou to samozřejmě uši. Ale to jak tak na okraj.
Celkově se mi to líbí, pro mne osobně to má atmosféru a zaujalo mne to natolik, že by mne zajímalo pokračování a souvislosti. Líčení starého hřbitova mezi paneláky nového sídliště (doufám, že jsem pochopila dobře), je super. Poslední řádek bych asi oddělila na samostaté odstavce, jinak ovšem nemám nic, co bych vytkla.
Děkuji za komentář! 🙂
Ano, jedná se o starý hřbitov na okraji nového sídliště.
Taky se omlouvám za zpoždění, semestr se chýlí ke konci, do toho Vánoce… Zkrátka moc věcí.
Líčení krajiny má podle mě sílu. Emoce mi také připadají dobře popsané. Zadání text celkově plní dobře a dobře se čte. Říkám si jen, jestli text není trochu kýčovitý a “klišoidní”.
Moc děkuji za zpětnou vazbu! 🙂
Asi budu stručnější, než tady bývá zvykem, ale mě se váš text líbí. Mám rád tajemné věci všeobecně. Když autor nutí čtenáře trochu zapojit vlastni fantazii. Souhlasím s kritikou, která tady zazněla, že méně může být někdy více, ale vtáhla jste mě do té situace, kterou popisujete, a tak by to asi mělo být:)
Děkuji za komentář :-).