Pokud máte pocit, že jste dnešní záhlaví už viděli, mýlíte se. Minule byl na pozadí hrášek, nikoliv brambory, hrnec měl jinou barvu a hlavně taky název zněl jinak. Jinými slovy, ano, na Štědrý den vám všem přinášíme tlustého zlého strýce Leonarda. (Snad jsem to pořadí nepomotal, nedávno se mi dostalo poučení, jak to jde za sebou.)

Sikar

Podělím se s vámi o jednu zkušenost z vandrů. A o jednu jalovou historku…

Nuže. Naprostá většina pytlíkových (spisovně: instantních) polévek je podle návodu dimensována na jeden litr vody. Tramp, který si obvykle vařil v ešusu – doufám, že víte, co to je -, tedy tento tramp věděl, že ešus má litrový obsah, kdežto jeho vnitřní díl, vložka, obvykle nazývaná „malý ešus“, je půllitrová. Taky ale věděl, že polévka, uvařená podle návodu, je řídká a nevýživná… Čili ji vařil v půllitrové vložce a do „velkého“ ešusu dal vodu na čaj. Nedělali jsme to tak všichni, leč bylo nás dost. Dodnes, když vařím z pytlíku, dávám vody méně než onen předepsaný litr. A to i tehdy, kdy k instantní směsi přidám například opravdovou zeleninu.

Jednou se ale stalo, že jsme s kamarádem zakončili víkendový čundr u něj v rodinné chatě, a protože jsme odtamtud už nikam nemířili, pouze na nádraží na zpáteční vlak, a času měli habaděj a nevěděli roupama co dělat, jali jsme se experimentovat. Na oběd nám zbyly dva pytlíky bramborové polévky; ta je poměrně hustá a škrobovitá i při normálním vaření. Nasypali jsme je do „malého ešusu“ oba. A ještě to zahustili chlebem.

Výsledek byl… imposantní. Vznikla hutná hmota, do které když jste zapíchli lžíci, zůstala stát. Chuťově nic moc, zato nesmírně výživná – nabrali jsme si oba třikrát a měli jsme dost. Jenže co s tím zbytkem? Už jsme nemohli, ale pořád tu toho slaného betonu byla skoro plná nádoba… A přece to nevyhodíme, to by bylo plýtvání.

Bylo to v létě a chata měla zahradu. Vykytovali jsme tím krtčí díry.

* * *

Se psaním má ta příhoda samozřejmě společného pramálo. Vzpomněl jsem si na jenom kvůli zvukové podobnosti – dnešním tématem totiž budiž CITÁT, namnoze omšelým vtípkem vyslovováno KYTÁT. (Kolegyně Ioannina by vám mohla vysvětlit, že ten vtip vlastně ani moc vtipem není, ale to teď nechme stranou.) V psavcově arsenálu finesa, jíž a) předvádí, kterak je sám sečtělý, b) může za jistých okolností polechtat ego těch čtenářů, kteří sečtělí skutečně jsou a c) někdy i přikrášlí vlastní text…

Přičemž citátů mohou být dva druhy, skutečné a fiktivní. Ty skutečné pak lze ještě rozdělit na citace přeložené a v originálním jazyce… Každá ta skupina má své ošidnosti, to si ale rozebereme až u konkrétního využití. V zásadě je trojí:

1) MOTTO

(Psáno i “moto“, obojí je přípustné, dávám ale přednost původnímu pravopisu s -tt-. Už proto, abych nevypadal, že vám chci prodávat autodíly.) Znáte to, takový ten kousek textu, vsunutý mezi nadpis (či číselné záhlaví) a vlastní vyprávění… Obvykle, je-li jeho totožnost známa, bývá zároveň uvedeno i jméno původce, případně konkrétní dílo, odkud je citace vzata. Rozsah může mít od jednoho slova –

„Merde!“
generál Cambronne

– teoreticky po nekonečno; v praxi nebývá dobré zdržovat čtenářevíce než dvěma třemi řádky nebo čtyřmi verši. Walter Scott se sice neštítil implantovat do Ivanhoea jako motta i celé deseti- nebo dvanáctiveršové strofy, nicméně to už je extrém, jejž nedoporučuji následovat. Rovněž příliš nedoporučuji používat citace v cizím jazyce, nejste-li si jisti, že jim čtenáři budou rozumět (já se toho ve výše uvedeném příkladu dopustil, nicméně předpokládám, že dotyčné slovíčko většina z vás zná, a ti vzdělanější si vzpomenou i kdy a v jaké situaci se Cambronne oním výrokem proslavil). Pakliže tam skutečně chcete mít něco cizozemsky – a nejedná se přitom o vskutku obecně známý text -, neuškodí připojit překlad (mějte ale na paměti, že se tím rozsah citace vlastně zdvojnásobí, abyste si pak nezaplácli celou stránku).

Vlastním úkolem motta pak je buďto následující text nějak okomentovat, ať už přímo, anebo ironicky, a tím čtenáře trochu připravit na to, co bude následovat. Přičemž citát může být skutečný nebo, za jistých okolností, i smyšlený – například R. E. Howard v Hodině draka použil výňatky z (pochopitelně neexistujícího) eposu, vzniklého na základě událostí, jež popisoval… Podobně F. Herbert v Duně uplatnil výňatky ze spisů princezny Irulán, která v románu přímo vystupuje jako okrajová, nicméně důležitá postava. Někdy si také můžete vymyslet kousky říkadel, písniček nebo i vyšší literatury (včetně encyklopedií – to jsem zase viděl v jedné knížce Vládi Šlechty), dokreslujících prostředí vašeho světa; i to jde…

Když to shrnu, možnosti máte nepřeberné, jen pamatujte, aby motto:
a) skutečně obsahově nějak souviselo s tím, co uvádí;
b) bylo srozumitelné;
c) nebylo příliš dlouhé.

2) CITACE V PŘÍMÉ ŘEČI

To jest, použije-li citát některá z postav. Príma záležitost, která oživí dialog, případně i pomůže onu personu charakterisovat… Nutno ovšem dbát toho, aby dotyčná osoba citovala něco, co skutečně může znát (obecní pasák ve středověké vísce sotva bude sypat z rukávu moudra Marka Antonia), a taky, aby to bylo v přiměřeném rozsahu (jestliže daná postava není profesionální herec, sotva vám uvěřím, že bezchybně odrecituje půl stránky Shakespeara). Dále pak tu platí totéž, co jsem řekl výše o cizích jazycích – použít je můžete (opět: pakliže u citujícího připadá v úvahu, že originál zná), ale nezapomínejte, že čtenář je znát nemusí (a ne vždy je možnost připlácnou do textu překlad). Tedy:

„Hic sunt leones!“ zajásal strýc Leonard u pavilonu šelem.

Tohle, mním, by prošlo – i ten, kdo to okřídlené rčení nezná, přinejmenším vytuší, že tlustý strýček plácá něco o lvech. Ale:

„Pennas incidere,“ poradil strýc Leonard kuchařce, škubající slepici.

– jo, to už je problém. Můžete tím samozřejmě rozjet humornou scénku, kdy se pologramotná kuchta rozječí, ať jí pán nenadává, ale kromě zřídkavých latiníků ze čtenářů sotva kdo pozná, co jí vlastně řekl… (Ostatně, klidně to prásknu, tlustý zlý strýc si to taky zrovna našel v příručce.) Lze to ovšemže obejít, kupříkladu náhodou přítomný host-právník kuchařce strýcův výrok přeloží, leč ne vždy je taková možnost po ruce…

Podobná potíž ovšem může nastat i s citací v češtině. Totiž:

„Hliník se odstěhoval do Humpolce,“ povzdechl strýc Leonard, prohlížeje zkratem přetavený kabel.

Tohle je jasné, Hliníka zná každý. Jenže:

„A svázali ho na všech čtyřech rukách a nohách!“ užasl strýc Leonard při ukázce bondáže.

No, co říkáte? Poznáte vůbec, že je to citát? Je, znalci Váchalova Krvavého románu by u tohohle výkřiku měli nadšeně zahýkat. Všichni ostatní ale budou marně dumat, co to ten ožrala mele…

Poddruhem takto použitých citátů jsou citáty záměrně zkomolené. I tady samozřejmě platí totéž:

„Dobrá hospodyňka,“ utěšoval se tlustý strýc Leonard, funě vzhůru Nerudovou ulicí, „pro pivo i přes plot skočí…“

„Bít, či nebít?“ potěžkal strýc Leonard metrovou pomlázku.

„A v tom paneláku,“ vyprávěl strýc Leonard, „bydlela dívka, již poznali byste hned, to podle jména Marie Nováková.“

Tady to máte v sestupné škále: „dobrou hospodyňku“ v Čechách okamžitě identifikuje každý, se známou hamletovskou otázkou už je to na hraně (sice je rovněž obecně známá, ale při takovémhle významovém posunu už to ne každého trkne). „Dívka, již poznali byste hned“ se správně jmenuje Annabel-Lee a pochází ze stejnojmenné Poeovy básně, ale kdo ji pozná? Tak jeden čtenář z padesáti (a to ještě kdoví, jestli)…

Stejné omezení pak platí i pro nikoli citáty, ale narážky na ně:

„A vy jste se tu vzal odkud?“ zeptal se strýc Leonard magistra Kelleyho. „Z bitvy u Cušimy?“

Abyste tohle rozklíčovali, musíte vědět a) že magistr Kelley přišel o uši v důsledku podvodu a b) že Jiří Vodňanský kdysi spáchal veršík „V bitvě u Cušimy / uřízli uši mi“; bez toho se nechytáte. Atd. – prostě dobře uplacírovaný citát může zafungovat jako hezký easter-egg, ale nikdy nezapomínejte na to, že když ho čtenář nechytí, buď vyzní naprázdno, anebo ho nehezky zmate.

3) CITACE V AUTORSKÉ ŘEČI

V téhle skupině je potřeba rozlišit, o jaký typ autorské řeči jde. Vyprávíte v ich-formě? Pak hybaj do předchozí části; vypravěč v první osobě je rovněž postavou a platí pro něj totéž, co pro výroky těch ostatních v přímých řečech. Při použití er-formy je důležité nikdy nezapomínat, že jsou jí vlastně tři druhy:

a) Vyprávění soustředěné na jednu konkrétní osobu – tj., když se díváte na děj sice zvenku, ale napolo (nebo i víc) jste vlastně v hlavě dotyčné postavy. Příklad:

Deštěm bičované ulice byly nevesely truchlivy jak ty vodní kraje a strýc Leonard okamžitě zalitoval, že si nevzal klobouk.

Dávám tento způsob na první místo, protože svým způsobem má hodně blízko k ich-formě – na jednu stranu byste v něm neměli zmiňovat něco, co dotyčná postava nevidí/nezná, na druhou si můžete dovolit i neuvozeně plácnout cokoli, co se jí honí hlavou (ten odkaz na Erbena je strýčkův komentář panujícího počasí, ne váš). Opět tu samozřejmě platí omezení, zmíněná v části druhé.

b) Vyprávění s odstupem, nezúčastněné. To je základní tvar er-formy, a kudrlinky jako citáty v něm obvykle nemají co dělat. (Neříkám, že je nemůžete použít. Zvolíte si je jako součást autorského stylu, nic proti tomu – avšak pozor, pak v tom musíte být konsistentní. Ojedinělý citát v autorské řeči někde uprostřed dvacetistránkové povídky je jako anonymní výkřik ve tmě – čtenář se zarazí a pátrá: „Co to je? A kde se to tu sakra vzalo?“)

c) Pasáž, kde se autor náhle obrací přímo na čtenáře… Tohle je v moderní literatuře rara avis, vzácný pták; najdete to běžně u autorů devatenáctého století (např. Victor Hugo zahájil jeden díl Bídníků velmi osobním popisem, kterak se dva roky před psaním románu potloukal po waterlooském bojišti), leč později se od toho upustilo? Proč? Jako vsuvka ve vyprávěném příběhu to působí rušivě, proto. Musíte mít hodně dobrý důvod, abyste se toho dopustili – nicméně když už to uděláte, zábrany padají. Mluvíte v tu chvíli sami za sebe, a citujte si, jak chcete – ovšem, opět a zase, dbejte na to, abyste zůstali čtenáři srozumitelní…

Protože, když to neuděláte, dopadnete jako já tehdy před lety. Budete kytovat bramboračkou.