Jelikož máme opět první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale zadání malého literárního cvičení.
Základní pravidla si můžete zopakovat zde.
I tentokrát bychom chtěli moc poděkovat všem, kteří minulý měsíc komentovali a hodnotili díla ostatních. Díky moc, s vámi všemi dostává celá akce nový rozměr.
Zadání na tento měsíc:
Pohádka
Pozor: Nejedná se o téma, ale o žánr! Blíží se Vánoce, takže tento měsíc bychom po vás chtěli, abyste napsali pohádku o přesném rozsahu 200 slov. Prosíme klasickou pohádku s dobrým koncem, žádné za pohádku převlečené horory 😉
PODMÍNKA: hlavními hrdiny pohádky musí být neživé předměty, jejichž názvy začínají na jedno písmeno. Jeho volba je libovolná. (Např.: V – vidle, vodka, vodováha a vlček /ta hračka/)
Propozice:
- text vložte přímo do komentářů pod článkem
- žánr pohádka
- hlavními hrdiny budou neživé předměty, jejichž název začíná na stejné písmeno
- délka přesně 200 slov – na spočítání můžete použít třeba tento nástroj, pokud nemáte editor, který má funkci počítání slov: https://www.online-utility.org/text/analyzer.jsp, prosíme o dodržování limitu
- text musí být v českém či slovenském jazyce,
- pište s diakritikou (výjimkou je případ, kdy text psaní bez diakritiky vyžaduje, např. přepis telegramu),
- musí se jednat o originální text,
- prosíme, nepište fanfikce,
- pokud příběh zasadíte do sdíleného světa, prosíme, abyste na to upozornili v poznámce před nebo za vlastním textem.
Pokud budete i tento měsíc podrobněji komentovat a konstruktivně kriticky hodnotit texty každý každému, budeme moc rádi! Ostatně v minulých měsících se to velmi osvědčilo. Díky vám všem.
Hodnocení:
- Jako obvykle: Arenga a Brog u prvních tří příspěvků napíší stručný komentář se zpětnou vazbou – pokud toto hodnocení nechcete, napište před text či za něj „komentář T3 ne“. Hodnocení se pokusíme dodat dle našich časových možností, ale nic konkrétního neslibujeme (a děkujeme, že to chápete). Arenga bude podle předběžného plánu cca až do poloviny srpna s velmi omezeným připojením, takže její komentáře očekávejte raději až po půlce měsíce.
- Pokud si nepřejete, aby byl váš text komentován ostatními čtenáři, napište před text či za něj „prosím bez komentářů“.
Stručné zopakování základních pravidel:
- hlavním cílem této akce je trénink a trocha té legrace
- dodržujte autorská práva (vkládejte pouze své originální texty)
- text nesmí obsahovat sexuální scény a explicitní popisy násilí (stránky jsou přístupné mládeži)
- spam bude bez varování smazán
- nejsou přípustné žádné osobní útoky na kohokoli
- politickou diskuzi a OT diskuzi mažeme
- základní pravidla vzájemného komentování znějí: SLUŠNĚ A KONSTRUKTIVNĚ
- komentáře vulgární a s osobními útoky bez předchozího upozornění smažeme
Psaní zdar, těšíme se na vaše texty!
Arenga a Brog
Šídlo šilo šejdrem, proto se švec dopálil a švihl jím z okna. Tak se ocitlo bez práce a na ulici… Šlo, až potkalo šuplík – šíny od pojezdu se mu zkřivily, takže jej kdosi vyškubl ze šifonéru a hodil do šťovíku. Spojeni neštěstím se šinuli dál. Ve škarpě přibrali děravý šoufek, u školy zlomeného špačka tužky, za švestkou šmírem ucpanou šalmaj a v širém poli věkem ohnutou špachtli… To už jich bylo šest, šourali se pospolu a šveholili, jak je svět šeredný a špatný a bylo jim dobře – zatím.
Jenže se šeřilo. Šibal mráz natřel zem jíním na šedo, štíhlé osiky se tetelily a šlehavý vítr ševelil v šustivém listí.
„Kde si dáme šlofíka?“ šouplo šídlo důležitou otázku.
„Nevím, ale tohle je šílená klendra,“ štrejchla si škrabka.
„Měli bychom šupem najít nějakou skrýš. Třeba i štěničárnu,“ vsunulo šuple.
„A špajz,“ škytla šalmaj.
„Nebo aspoň škamny,“ zadoufal špaček – to v něm stále šepotala školní minulost.
„Jenže jsme švorc,“ šplíchl poťouchle se šklebící šoufek.
Švidrali sem a tam, ale kde nic, tu nic…
Naštěstí pak natrefili na šikovnou tetu Aliteraci. Ta je všechny šmahem shrnula do škatulky se štítkem „šlendrián“, a díky tomu pak už žili šťastně a spokojeně a šimrali se navzájem.
Jako obvykle – čtvrtý příspěvek. (Jo, a dospělí si mohou místo “šimrali” doplnit jiné příhodné sloveso od “š”. Znám nejmíň tři, kupodivu všechny se stejným významem…)
Dobrý den. U vašeho textu jsem si obohatil slovník cca o dvacet výrazů. Něco mi říka, že jste to měl napsané, ani né, za deset minut. Sám nevim proč si to myslim. Nejsem odborník a na nějakou fundovanější kritiku si netroufám. Můžu říct jen prosté libí, nelíbí. A mě se to líbí. Je to vtipné.
Ve skutečnosti asi za třicet. Píšu pomalu, neb jako samouk jen čtyřmi a půl prstem (ta půlka je občas palec na mezerník), a kromobyčejně mne zbrzdilo hledání synonyma pro “útočiště”, které by bylo od “š” (jak vidno, nenašel jsem je)… Jinak ale ano – u takovéhle ptákoviny se po prvotním nápadu už není moc čím zdržovat. Jo, a těší mne, že se líbí; tuším, že ne každému ten trochu cynický špílec vyhoví.
Mně se to líbilo moc.
Moc hezká hra s jazykem. Hlavně se mi líbí, že škrabka štrejchne, šuple vsune a šalmaj škytne :o)
A samozřejmě šťastný konec.
Šílené! Šikovné! Šlehačka našich snah. Pošoupne ty, kdo se zašívají a nepíšou …. až šeredně dobré! Myšlenka slušivá…. sakryš!
Tohle je super! Je to vtipné a co se týká slov, vyloženě chuťovka. Moc se mi to líbí!
Fůha, tady se pozná vypsaný autor s rozhledem. Osobně na mě už těch š místo byly až moc. Ale jinak je to geniální a má to vážně hezkou pointu. Díky za hezký příběh takhle při konci roku 🙂
*místy bylo (aneb jak vyměnit dvě samohlásky a vytvořit patvar 😀 )
Ehm, já chápu, že to prostě automaticky kopírujete, ale mohli byste prosím pěkně konečně vyhodit z odstavce Hodnocení větu o tom, že Arenga má v srpnu omezené připojení? Už mi to nepřipadá úplně aktuální ;o)
Jejda! Já se moc omlouvám, hlavně, že jsem udělala nový obrázek do záhlaví! Já to vždycky projedu, ale je fakt, že ty pasáže, které se moc nemění, jen letmo. Evidentně tohle přehlížím už několik měsíců…
Dobrý den, vložila jsem příspěvek, bohužel visí neviděn s poznámkou Your comment is awaiting moderation. Co s tím? Děkuji.
No, fakt je, že kdybys to vydržela přehlížet ještě pár měsíců, tak by to začalo být znovu aktuální ;o)
Klárka je holčička, co čte a má ráda příběhy, není to nic neobvyklého, spousta lidí má ráda příběhy, a Kuba, co je její kamarád, čte taky, dokonce při hodinách pod lavicí, a paní učitelka říká děti děti, když už něco čtete tak aspoň povinnou četbu, a ne tyhle horory, je mi to líto, ale musím ti to zabavit, a pak si čte sama doma pod peřinou, a tak hezky se bojí a říká si, musím to dočíst, když to čtou ty děti.
Klárka se diví, že Kuba čte knížky, ve kterých jsou bubáci a strašidla, a říká, to já teda nikdy číst nebudu, k tomu mě nikdo nedostane, a Kuba říká, zkus tuhle, nemusíš se bát, je to knížka kouzelná, a Klárka si myslí, jakápak kouzelná, kdo to kdy slyšel, knížky jsou přece z papíru, to ví přece každý.
A odloží Knížku na noční stolek, a když ji ráno otevře, najde v ní úplně stejný příběh, který se jí zdál, a druhý den taky. A ve škole říká Kubovi, teda, ta Knížka uchovává sny, co tomu říkáš, s tím by se dalo něco podniknout, ale jestli ta Knížka bude nakonec krásná nebo strašidelná, to asi nevíš?
Co myslíte vy, děti?
…… je to úlet, ale nedalo mi to, možná do konce měsíce ještě dodám něco co lépe splňuje zadání … 🙂
Úlet ano, nicméně roztomilý… Zadání ale vskutku nesplňuje (kniha není hrdinou, nýbrž pouhým předmětem děje). Nechám stranou přímé řeči vkládané bez uvozovek, nejsou sice úplně běžné, ale jde to takhle taky. A tady to celkem sedí.
Co nechápu, je místo, kde se z “knížky” stane “Knížka”. Je-li pojmenována, měl by buď udělat už Kuba, anebo padnout vysvětlení, proč Klárka ten posun učinila.
(A soukromá poznámka – závěrečná otázka, kdy se do té doby neúčastný vypravěč náhle obrací přímo na své posluchače, mi připomněla noční můru mého dětství, televisní pohádky vyprávěné Štěpánkou Haničincovou. To už ale mladším generacím sotva co řekne.)
Díky, to je přesné, velké K u “Knížka” mělo být už u Kuby. S koncem je problém, tohle je přiznaně styl Mach – Šebestová – kouzelné sluchátko (taky nevím, jestli to dneska ještě někdo zná?), tak Kuba – Klárka – kouzelná knížka, 200 slov na rozjetí stylu a zároveň na pointu nestačí – výmluva, samozřejmě. 🙂 Takže z nouze ctnost dotaz, jaké mají děti / máme my dospělí – vlastně sny…
Jak zmínil Leonard, nesplňuje to zadání, ale mně to hlavně připadá neukončené. Nebo takhle, jako takové úvodní povídání, které bude pokračovat sérií dobrodružství Klárky a Kuby s Knížkou (večerníček by se o tom dal natočit ;o)
Za prvé se opět musím omluvit, že komentuji s takovým zpožděním, obávám se dokonce, že tentokrát je to ještě horší než jindy. Pokusím se do příštího roku polepšit…
Za druhé musím bohužel konstatovat, že příspěvek nesplnil zadání – hlavními hrdiny měly být neživé předměty, jejichž názvy začínají na stejné písmeno. Hlavními hrdiny tohoto příběhu jsou Klárka a Kuba. Nápad s knížkou, která zapisuje sny, je ovšem super a možná by stál i za delší zpracování a to nikoli pohádkovou formou.
Osobně mi úplně nesedí ten styl vyprávění á la Mach a Šebestová, ale to je skutečně subjektivní pohled. V první větě bych určitě nepsala holčička, co a Kuba, co – místo co určitě která/který, ale chápu, že to tak bylo zvoleno schválně vzhledem ke zvolené formě vyprávění. Ještě jednu výtku bych měla k vyváženosti délky textu z hlediska: úvod-stěžejní část-pointa.
„Tohle písmenko se nauč psát hezky, Bonifáci,“ řekla maminka, „protože tak začíná tvoje jméno.“ Bonifác se trápil, snažil se tak, že vyplazoval špičku jazyka, ale nebylo mu to nic platné, to divné písmenko ne a ne trefit.
Banán se na to nemohl dívat, a zaťukal špičkou na Budík. „Bráško, neuděláme s tím něco?“ „Co jako?“ Budík zatikal. Banán se obrátil na Brýle, které mrkaly na stole. „A snad vy taky!“ Batoh se připojil. „Myslím, že k tomu mám taky co říct, kamarádi.“
A překvapený Bonifác viděl, jak se Banán postavil do pozoru, a k němu Brýle vytvořily dvě bříška, a už to viděl, to písmeno bylo vlastně docela jednoduché, jen ta čára a dvě vlnky. Budík mu ukázal, že to písmeno jsou vlastně dva Budíky nad sebou, a Batoh řekl, „Bonifáci, to je jako by dva batohy, pěkně bachraté a vyboulené, nesl jeden člověk.“
A tak si Bonifác vzal všechny své kamarády, a šel mamince ukázat, že už ví, jak se to písmenko píše. Nasadil si Batoh, v ruce Budík, v puse Banán a na nose Brýle, řekl. „To jsou mí kamarádi, pomohli mi s písmenkem B.“ Pyšně ukázal na pracovní sešit, kde měl ta zbrusu nová, opravdu krásná B.
Celkově se mi text líbí, i když by ještě potřeboval maličko přežehlit. Ale má pěknou, jasnou pointu a je nejen takový vánočně milý, ale i nápaditý a dal by se nejspíš skutečně názorně použít k výuce prvňáčků. Co by text podle mne nutně potřeboval je lepší členění do odstavců – nový děj = nový odstavec, každá nová přímá řeč = nový odstavec. Až na výjimky nelze a čtenářsky je to velmi nepříjemné, je-li přímá řeč psaná tak, že více mluvčích je sloučených do jednoho odstavce.
„Co jako?“ Budík zatikal. – tady bych to prohodila – Budík zatikal. „Co jako?“ anebo: „Co jako?“ zatikal Budík.
Jasně, chápu a díky za připomínky. Zpětně si uvědomuju, že hrdina je tu opět spíš Bonifác než jeho kamarádi. Nu což, snaha byla.
Možná je to tím, že lidé čtou – i píšou – radši o lidech než o věcech.
Ve finále se tak trochu radujeme s Bonifácem a kupodivu nás nezajímá jak dopadl například (chudák) Banán, který jako jeden z hrdinů byl pravděpodobně Bonifácem sněden.
Taky jsem si říkala, že s těmi hrdiny je to na hraně. Každopádně co se banánu týká, je lepší být sněden, než zkažen a vyhozen do koše – takže myslím, že i banán byl nakonec spokojen, že splnil své životní poslání 😉
Již tradičně odpovídám těsně před koncem měsíce, a ještě po upozornění od Arengy. Taky se zkusím polepšit – ale ne o moc, rád dávám prostor ostatním dřív, než se ozvu.
Je to hezké, milé, má to dobrou pointu. Kromě toho, co zmiňovala Arenga bych ještě vypíchl, že věty by někdy mohly být lépe poskládané. Třeba uvozovací věta “Budík zatikal.” by opačně zněla lépe. Za “Batoh se připojil” by měla být dvojtečka, nikoliv tečka – stejně jako za “Batoh řekl”. Potom věta “Nasadil si (…) řekl.” by potřebovala poskládat úplně jinak, aby se dobře četla. Chápu, že text je napsaný, jak je, protože to lépe utváří atmosféru kolem mladého žáčka. Jenže takové finesy nesmí být na úkor srozumitelnosti a plynulosti četby.
Mimochodem, sám nemám pochybnosti ani tak o důležitosti postav, jako spíš o tom, zda se jedná o pohádku. Ale je mi to veskrze jedno, protože jsem si stejně dobře početl 🙂
Díky, když jsem to po sobě četla, taky jsem koukala na tu nesmyslnou větu (“Nasadil…”) a chabou interpunkci. To je ta autorská slepota:-) . Nojo, číst to po sobě.
Plátno se pohupovalo, jak si zrovna vítr zamanul. Chvíli sem, chvíli tam. Viselo z nebe snad na nějakém neviditelném provázku. Aspoň to bylo první, co pero napadlo, když si ho s úžasem prohlíželo.
„Mámo rozumíš tomu? Jakoby čekalo, až na něj něco napíšem že?”
„No zrovna na tvoje psaní tady určitě nečeká táto,” odsekla propiska. A když už byla hádka na spadnutí, ozvalo se:
„Dobrý den. Vás mi sem posílá snad samo nebe. Nemáme moc času, tak přejdu rovnou k věci.”
Propiska i pero leknutím poskočily kousek dozadu.
„Jsem smutný příběh a čekám tady na dobrý konec. Někde se zatoulal a ja se bojím, že už se neukáže. Pomůžete mi s dobrým koncem?”
„Ne,” probrala se jako první propiska. „Jsme na dovolené a nic psát nebudem, táto pojď.”
„Ale tak snad něco krátkého, hezkého, bychom mohly maminko, když nás tak pěkně prosí příběh, co řikaš?”
Propiska věděla, že jakmile se pero jednou rozhodne něco napsat, nepohnem s ním nic. Navíc, jako zaměstnankyně sekretariátu politického klubu KSČM, sepisuje celý rok samé nesmysly, vlastně se na kousek hezkého textu sama těšila.
A tak tedy psaly a škrtaly, podtrhovaly a občas i něco nakreslily, až byl dobrý konec na světě. A jaký panečku! No a jestli nešel kolem ten padouch zmizík, visí tam smutný příběh s dobrým koncem do dnes.
Příběh fajn, ale – už zase – ta nešťastná gramatika… Hlavně čárky (doporučuju si tady na Triumvirátu najít Arenžin článek “Čáry máry čárky”), taky “jakoby” a “jako by” nejsou ani náhodou totéž, pak je tu pár evidentních překlepů (opravdu je vždycky dobře si to sám po sobě před odesláním pořádně pročíst). Další nenápadná zrada je, že když tu propiska a pero vystupují coby personifikované bytosti, přísluší jim životný rod (takže “poskočili” atd.).
A věcně: Bylo by lépe zvolit místo “pera” nějaké psátko v mužském rodě – jako první mne napadá “popisovač”, ale našly by se i jiné. A za druhé, konkrétní politická narážka není v textu tohoto typu právě vhodná – nejen, že pohádce víc sluší neutralita, on tam ten detail vyloženě ruší celkovou atmosféru. (Po pravdě, při všeobecném marasmu naší politické scény by to zdůvodnění fungovalo, i kdyby nebylo jmenováno, o kterou stranu jde…)
Tohle je takové milé optimistické povídání, doufám, že padouch zmizík kolem nepůjde :o)
Ale taky bych vyškrtla to KSČM.
217 slov…
takže za mne bez komentáře, je mi líto
Vim. Jsem nenapravitelnej co se pravopisu týče. A souhlasim i s tím KSČM, to mě tam, bohužel až teď, neuvěřitelně vadí, mám li se zdržet vulgarit. I tak děkuji za názor.
Žil byl jeden Princ. Byl to samotář, jen zřídka vycházel ven a jeho bledá pleť téměř nepoznala slunce. Nechybělo mu. Na svět z výše svého postavení shlížel nezúčastněně až do chvíle, kdy poprvé zahlédl Princeznu.
Nejdřív se ovšem objevila Přeukrutná bestie. Byla temná a neoblomná. Na každého prskala a zlostně syčela. Ale Princ se jí nebál, byl ledově klidný. Bestie byla daleko od něj a její krutý žár k němu nedosáhl. Čas jeho zkoušky se však blížil.
Když Přeukrutná bestie uchvátila Princeznu do žhavého obětí, sledoval Princ její lepou postavu, dech se mu až tajil nad zlatavým odstínem její pokožky a věděl, že nastal okamžik, kdy musí vyrazit a čelit strázním světa. Naostřil čepel, vyrovnal hroty svých zbraní a chrabře sestoupil ze svého kabinetu.
Princova odvaha nezůstala bez odměny. Boj byl krátký. Sotva Přeukrutná bestie zahlédla lesklé hroty Princových zbraní, zalekla se. Její oheň uhasl, zlostné syčení utichlo a Princeznu, která spěchala do obětí svého zachránce, nedokázala žádnou silou udržet.
A tak všechno dobře dopadlo.
Přeukrutná bestie Pánvička se z ohnivých plání Sporáku stáhla do vyhnanství podmáčeného Dřezu a Princezna Palačinka s Princem Podtáckem bezpečně doputovali až na Stůl, kde malá holčička Palačinku z Podtácku snědla. S marmeládou a jogurtem.
Ech… Nebyl náhodou vyžadován šťastný konec? (Zhltnutá Palačinka by to tak nejspíš neviděla.) Kromě toho, ač v pohádce je dovoleno leccos, hrotitý talířek bych ve své kredenci hledal dost těžko.
Jinak dobré, vzhledem k zadání jsem byl celou dobu zvědav, co se z toho vlastně vyklube. (A následně dostal chuť na palačinky. Nejlíp zapékané a s tvarohem.)
Šťastný konec je záležitost úhlu pohledu. A z hlediska snídající holčičky šťastný nepochybně byl ;o)
Hroty nepatří přímo talíři, ale vidličce, protože holčička se nerada patlá a palačinku jí nejraději příborem.
čtu ostatní komentáře až pak – a tohle je ono, co jsem vytkla – ta vidlička tam chybí 😉
Asi jediná zatím stylově opravdu pohádková s překvapivou pointou. Ještě by to šlo trochu vyšperkovat, třeba že se blízkostí Princezny Princ přece jen trochu rozehřál… 🙂 a na konci mohli na Stole spolu chvilku po boji šťastně odpočívat…. Princ je mimochodem chudák, jestli musí o každou Princeznu takhle bojovat a nakonec o každou přijde … záleží samozřejmě na tom, jak často se Podtácek používá. Je-li samotář, tohle malé dobrodružství je mu přáno….
Celou dobu jsem čekala, co se z toho vyklube. A je to pěkné! Pobavilo mě to.
Konec mi taky přijde trochu nepohádkový (ale líbí se mi :-)).
A ještě maličkost: ‘objetí’ není od slova ‘oběť’ – i když já jsem si to kdysi na základce taky myslel…:-)
Líbí se mi skrytí Palačinky a Podtácku za Princeznu a Prince, pohádka má zajímavý rytmus, nechybí napětí, ale něco mi na tom úplně nesedí – snad to, jaká je vlastně pointa toho příběhu a také mi trochu skřípe logika – protože vezmeme-li to dle skutečnosti, palačinka se na podtácek buď překlopí nebo přehodí obracečkou, takže princova role v záchraně je více méně pasivní – přijde mi, jako by tam kousíček kousek chyběl – třeba, že je princ vyzbrojen tou obracečkou – kovovou, jíž se pánvička – teflonová – zalekne a proto palačinku raději sama vyklopí.
mimochodem, objetí je odvozené od slova objímat, s obětmi nemá, přinejmenším gramaticky, nic společného 😉
Tak souhrnně děkuji za komentáře :o)
Přiznávám, že to mohlo být dotaženější (kdybych to někdy přepisovala, jistě použiju zdejší podnětné návrhy), ale napadlo mě to jenom jako taková legrácka, kterou jsem prokrastinovala od psaní něčeho jiného ;o) a to taky trochu vysvětluje ty ostudné oběti, které se vyskytují v tom druhém dlouhém textu tak často, že mi to slovo prostě vizuálně nepřipadá špatně ani na místech, kde teda být nemá :o)
Již tradičně odpovídám těsně před koncem měsíce, a ještě po upozornění od Arengy. Taky se zkusím polepšit – ale ne o moc, rád dávám prostor ostatním dřív, než se ozvu.
Na pohádce je skvělé, že už od prvního odstavce člověk tak nějak tuší, že Princ a Princezna asi nebudou úplně lidi – ale zároveň netuší, čím přesně jsou až do chvil krátce před koncem. A to mi připadá jako něco, co se v pohádce, kde jsou hlavními postavami předměty, připadá jako skvělá volba.
Osobně bych místy volil trochu jiné členění vět (někdy jsou hodně dlouhé), dal bych pozor na obětování a objímání, ale celkově se dílo dle mého názoru podařilo. A vezmeme-li to alegoricky, tak talíř rozhodně je spásou palačinky od pánve – jinak by se přece připálila; obracet můžeme vidličkou a obracečkou, jak chceme, časem palačinku stejně připálíme, pokud ji nedáme jinam.
Děkuju. U vašeho textu jsem si celou dobu říkal, jestli jsem tak tupej, že my uniká smysl, nebo v čem že je vlastně problém:) O to příjemněji mě překvapil konec. Moc hezké.
Zdravim. Přátelé (snad se takové oslovení nikoho nedotkne) mám dnes narozeniny a sepsal jsem takovou, snad vtipnou, scénku. Určitě ale, co se tématu týče, hodící se na vaše stránky, za které vám chci poděkovat. Vim, jak drahý je dnes čas, o to víc si vážím toho, jak hezky to tady vedete. Taky rád popřeju hezké svátky všem přítomným. Scénka absolutně nesplňuje zadání na tento měsíc, ale nevěděl jsem, kam jinam ji poslat. Doufám, že pobaví a neurazí. Za chyby pravopisné i slohové se předem omlouvám.
„Hej voni, no voni, no nekoukaj a jdou sem sakra.” „Ráčej mi teď pěkně vysvětlit, co se to tady proboha děje! Co to je za člověka a proč, himlhergot, tak kříčí! No prosim,prosim, poslouchám.”
„Služebníček, pane řídicí. To je ten novej, nějakej Trojánek, on má dneska narozeniny.
„No dobře dobře, ale to musí tak řvát?”
„No když von je takovej jednodušší vědi? Von pořád něco píše a od rána tady vykřikuje, že chce k narozeninám čtenáře.”
„Tak píše povídáte, hm, no to je chvályhodné, ať píše, ale ať proboha drží hubu. Koukaj mu sehnat nějakého toho čtenáře, ať už je tady konečně klid.”
„No když, víte pane řídicí, voni se ty jeho, s prominutim sračky, nedaj číst. To jsou vám takové kraviny, no jéje.”
„Mlčej sakra, voni už mě taky dlouho ležej v žaludku, koukaj sehnat čtenáře, nebo to budou číst sami! Poroučim se.”
Připojuji se k přáním krásných svátků a poděkování za stránky, koneckonců i k přání míti čtenáře, což ale nakonec není tak nutné, když to není dokonalé, člověk by si pak zbytečně rval vlasy… osobně si klidně počkám, až to bude k něčemu, on si to pak někdo přečte. My máme ten luxus, že máme beta-čtenáře- cvičné přímo hned na těchto stránkách.
Scénka svižná, o tom žádná, dialog šťavnatý! Vše nej k narozeninám, mimochodem 🙂
Jen bych se vůbec nedivila, kdyby tyto “off topic” příspěvky někdo smázl jako malinu, neboť přísnost muší bejt, pane řídící. Psavce to ovšem neodradí.
Děkuji za blahopřání:) Ja už si nemám co rvát na hlavě, ale souhlasím. Chrlit jednu věc za druhou akorát lidi odradí. Budu doufat ve shovívavost místních autorit, obměkčenou třeba právě duchem vánoc.
O okradeném dubu
Na nejvyšší hoře království stál kouzelný dub, ve dřevě měl velikou moc. Jednoho dne k němu přišel bratr krále. Rozložitý strom sklonil svou korunu a zaskřípal: „Vítej.“
Než se dub vzpamatoval, byl o větev kratší. Metal žaludy, bratr krále však upaloval s kořistí pryč. „Budu nejmocnější na světě!“ křičel.
Zraněný dub se rozplakal a chřadl.
Brzy třímal králův bratr v rukou dýku, držadlo z dubu, čepel jako břitva. Čas zmocnit se trůnu.
A tak začal vládnout nový panovník. Jenomže nastaly zlé časy. Šeptalo se, že z hory stéká temná řeka hubící vše živé. Dub prý pláče žalem a chce získat zpátky to, co mu vzali.
I držadlo dýky scházelo. Trousilo neustále třísky, až se král rozhněval a švihl zbraní o zem. Dýka se vymrštila a probodla královo zkažené srdce. Král zavrávoral a padl mrtev na podlahu.
Zanedlouho zaplavila zámek temná voda. Jakmile ji držadlo ucítilo, pustilo ostří a nechalo se nést. Proud se zastavil a pak se obrátil. Dub si uzmutý kousek přitahoval k sobě a tam, kde se spojily, vyrašila nová větvička.
Půda se znovu zazelenala a lidé v království se radovali. A pokud tam ten dub stále stojí, žijí šťastně až dodnes.
První dojem: To není pohádka, to je za pohádku maskovaná temná fantasy… (Což není nic proti ničemu, spousta původních lidových pohádek je na tom úplně stejně.)
Vidím tu pár “ale”. První z nich (a kupodivu méně podstatné) je otázka, nakolik lze dub považovat za “neživý předmět”, tj., bylo-li skutečně splněno zadání. Podle mne je to přesně na hraně… Druhým pak přiměřenost tématu rozsahu – vešlo se to tam, leč připadá mi, že aby to úplně vyznělo, potřebovalo by takové v podstatě mytologické vyprávění víc místa. Trochu to rozvinout, posílit mystické aspekty celé situace… Prostě jako čtenář jsem dostal “stručné převyprávění” a připadám si ošizen. (Paradoxně je to v jistém směru dobře: znamená to, že ten příběh má sílu. Jen zkrátka nebylo kde ji pořádně rozvinout.)
Jinak napsáno dobře, škobrtl jsem pouze na téhle pasáži: “Dýka se vymrštila a probodla královo zkažené srdce. Král zavrávoral a padl mrtev na podlahu.” Ne kvůli obsahu, nýbrž protože jsou to za sebou dvě věty s naprosto totožnou strukturou – stylisticky je lepší se takovým opakováním vyhýbat.
Děkuji uctivě za zpětnou vazbu :-).
Pohádku jsem v životě nepsala, tohle je úplně první pokus. Jsem odkojená pohádkami Boženy Němcové, bratří Grimmů a H. Ch. Andersena (takže žádný Disney :-)). Nejoblíbenější filmová? Panna a netvor Juraje Herze. Tudíž “klasickou” (pro mě jsou klasické tyhle temné pohádky, no) naivní pohádku zalitou sluncem by ze mě nevykřesal asi ani sám Bůh. 🙂 Tohle mě napadlo asi ve dvě ráno, takže jsem to sepsala jak to přišlo a moc nad tím nepřemýšlela.
Původně to bylo asi 700 slov, takže – ano, je to hodně zkracované a přepisované a vlastně je to opravdu jen takové převyprávění :-). Možná to jednou rozvinu v nějakou povídku, uvidím… Pro mě je 200 slov vyloženě vražedně krátká délka :-D. No, hlavně, že to nebyl úplně průs…švih.
Co se týče toho dubu, přiznávám, že se mi taky honilo hlavou, jestli jako strom splňuje zadání “neživý předmět”… A možná je to téma na vážnou filozofickou debatu :-).
Na tom Hertzovi se shodneme… A mimochodem, když už jsme u toho, stojí za to si všimnout, jakým způsobem končí královna-macecha ve Sněhurce u Grimmů, jak u Němcové a jak u Disneye. Protože Němcová – respektive v tom, co je od ní běžně vydáváno – taky už uhlazovala (vlastně to dělali i Grimmové, ale naštěstí ne tolik).
197 slov včetně nadpisu
za mne tedy bohužel bez komentáře
Cvak! Zhasla světla Kavárny. Dveře se zamkly. Všude je ticho a tma.
První otvírá oči Konvička. Z celé kavárny je ta nejodvážnější. Probírá se Kasa a poslední Kafemlejnek. „Těch kafíček, co dnes bylo“ stěžuje si. „Ty brepto“, směje se Kasa.
Najednou je slyšet skřípavý zvuk, někdo se sem vloupává! Všichni okamžitě ztuhnou.
Dovnitř vtrhne zloděj. Čapne Kasu a zmizí ve tmě velkoměsta.
„Musíme hned za ním“, ječí Konvička.
„Nikam!“, zabručí Kafemlejnek, „Počkáme, až lidé zavolají policii.“
S tím se Konvička nesmíří: „Skočím pro Košťátko z úklidovky“.
Vtrhla do malé místnosti, „Vstávat!“, vykřikla, „Ukradl Kasu.“
„Kdo?“ ptá se zmateně Košťátko.
„Zloděj“, odpoví, „musíme ho dohonit a Kasu dostat zpět, nebo už ji nikdy neuvidíme“, málem se rozpláče.
„Naskoč na vozík, já budu tlačit“, odpoví rázně.
Řítí se přes Kavárnu, ale zastaví je Kafemlejnejnek: „Stůjte!“, řekne překvapivě, „pomůžu Vám.“
Už jsou mezi dveřmi. Konvička se rozhlíží, „kam teď?“, váhá.
„Rovně do parku“, rozhoduje Kafemlejnek, „chce se tam schovat.“
Frnk, jsou tam co by dup! Záhy vidí zloděje s chudákem Kasou!
Pak už to šlo ráz na ráz! Konvička vypustí na zloděje horkou páru. Ten začal okamžitě utíkat. Kafemlejnek pomohl Kase na vozík a Košťátko je všechny šupem doveze zpět.
Od té doby už se zloděj na Kavárně neukázal a všichni šťastně vařily kafíčka dokud jim sloužily součástky.
215 slov…
za mne tedy bohužel bez komentáře