Šídlo šilo šejdrem, proto se švec dopálil a švihl jím z okna. Tak se ocitlo bez práce a na ulici… Šlo, až potkalo šuplík – šíny od pojezdu se mu zkřivily, takže jej kdosi vyškubl ze šifonéru a hodil do šťovíku. Spojeni neštěstím se šinuli dál. Ve škarpě přibrali děravý šoufek, u školy zlomeného špačka tužky, za švestkou šmírem ucpanou šalmaj a v širém poli věkem ohnutou špachtli… To už jich bylo šest, šourali se pospolu a šveholili, jak je svět šeredný a špatný a bylo jim dobře – zatím.
Jenže se šeřilo. Šibal mráz natřel zem jíním na šedo, štíhlé osiky se tetelily a šlehavý vítr ševelil v šustivém listí.
„Kde si dáme šlofíka?“ šouplo šídlo důležitou otázku.
„Nevím, ale tohle je šílená klendra,“ štrejchla si škrabka.
„Měli bychom šupem najít nějakou skrýš. Třeba i štěničárnu,“ vsunulo šuple.
„A špajz,“ škytla šalmaj.
„Nebo aspoň škamny,“ zadoufal špaček – to v něm stále šepotala školní minulost.
„Jenže jsme švorc,“ šplíchl poťouchle se šklebící šoufek.
Švidrali sem a tam, ale kde nic, tu nic…
Naštěstí pak natrefili na šikovnou tetu Aliteraci. Ta je všechny šmahem shrnula do škatulky se štítkem „šlendrián“, a díky tomu pak už žili šťastně a spokojeně a šimrali se navzájem.

Klárka je holčička, co čte a má ráda příběhy, není to nic neobvyklého, spousta lidí má ráda příběhy, a Kuba, co je její kamarád, čte taky, dokonce při hodinách pod lavicí, a paní učitelka říká děti děti, když už něco čtete tak aspoň povinnou četbu, a ne tyhle horory, je mi to líto, ale musím ti to zabavit, a pak si čte sama doma pod peřinou, a tak hezky se bojí a říká si, musím to dočíst, když to čtou ty děti.

Klárka se diví, že Kuba čte knížky, ve kterých jsou bubáci a strašidla, a říká, to já teda nikdy číst nebudu, k tomu mě nikdo nedostane, a Kuba říká, zkus tuhle, nemusíš se bát, je to knížka kouzelná, a Klárka si myslí, jakápak kouzelná, kdo to kdy slyšel, knížky jsou přece z papíru, to ví přece každý.

A odloží Knížku na noční stolek, a když ji ráno otevře, najde v ní úplně stejný příběh, který se jí zdál, a druhý den taky. A ve škole říká Kubovi, teda, ta Knížka uchovává sny, co tomu říkáš, s tím by se dalo něco podniknout, ale jestli ta Knížka bude nakonec krásná nebo strašidelná, to asi nevíš?
Co myslíte vy, děti?

Plátno se pohupovalo, jak si zrovna vítr zamanul. Chvíli sem, chvíli tam. Viselo z nebe snad na nějakém neviditelném provázku. Aspoň to bylo první, co pero napadlo, když si ho s úžasem prohlíželo.
„Mámo rozumíš tomu? Jakoby čekalo, až na něj něco napíšem že?”
„No zrovna na tvoje psaní tady určitě nečeká táto,” odsekla propiska. A když už byla hádka na spadnutí, ozvalo se:
„Dobrý den. Vás mi sem posílá snad samo nebe. Nemáme moc času, tak přejdu rovnou k věci.”
Propiska i pero leknutím poskočily kousek dozadu.
„Jsem smutný příběh a čekám tady na dobrý konec. Někde se zatoulal a ja se bojím, že už se neukáže. Pomůžete mi s dobrým koncem?”
„Ne,” probrala se jako první propiska. „Jsme na dovolené a nic psát nebudem, táto pojď.”
„Ale tak snad něco krátkého, hezkého, bychom mohly maminko, když nás tak pěkně prosí příběh, co řikaš?”
Propiska věděla, že jakmile se pero jednou rozhodne něco napsat, nepohnem s ním nic. Navíc, jako zaměstnankyně sekretariátu politického klubu KSČM, sepisuje celý rok samé nesmysly, vlastně se na kousek hezkého textu sama těšila.
A tak tedy psaly a škrtaly, podtrhovaly a občas i něco nakreslily, až byl dobrý konec na světě. A jaký panečku! No a jestli nešel kolem ten padouch zmizík, visí tam smutný příběh s dobrým koncem do dnes.

Zdravim. Přátelé (snad se takové oslovení nikoho nedotkne) mám dnes narozeniny a sepsal jsem takovou, snad vtipnou, scénku. Určitě ale, co se tématu týče, hodící se na vaše stránky, za které vám chci poděkovat. Vim, jak drahý je dnes čas, o to víc si vážím toho, jak hezky to tady vedete. Taky rád popřeju hezké svátky všem přítomným. Scénka absolutně nesplňuje zadání na tento měsíc, ale nevěděl jsem, kam jinam ji poslat. Doufám, že pobaví a neurazí. Za chyby pravopisné i slohové se předem omlouvám.

„Hej voni, no voni, no nekoukaj a jdou sem sakra.” „Ráčej mi teď pěkně vysvětlit, co se to tady proboha děje! Co to je za člověka a proč, himlhergot, tak kříčí! No prosim,prosim, poslouchám.”
„Služebníček, pane řídicí. To je ten novej, nějakej Trojánek, on má dneska narozeniny.
„No dobře dobře, ale to musí tak řvát?”
„No když von je takovej jednodušší vědi? Von pořád něco píše a od rána tady vykřikuje, že chce k narozeninám čtenáře.”
„Tak píše povídáte, hm, no to je chvályhodné, ať píše, ale ať proboha drží hubu. Koukaj mu sehnat nějakého toho čtenáře, ať už je tady konečně klid.”
„No když, víte pane řídicí, voni se ty jeho, s prominutim sračky, nedaj číst. To jsou vám takové kraviny, no jéje.”
„Mlčej sakra, voni už mě taky dlouho ležej v žaludku, koukaj sehnat čtenáře, nebo to budou číst sami! Poroučim se.”