Jelikož máme první pátek v měsíci, opět jsme si pro vás připravili zadání malého literárního cvičení. Tentokrát opět něco trochu netradičního.
Základní pravidla si můžete zopakovat zde.
I tento měsíc bychom chtěli moc poděkovat všem, kteří minule komentovali a hodnotili díla ostatních. Díky moc, s vámi všemi dostává celá akce nový rozměr.
Zadání na tento měsíc:
Anotace
Jak tomu rozumět?
Představte si, že píšete krátký textík shrnující děj, který se objeví na zadních deskách knížky. Vaším úkolem je tedy navnadit čtenáře, aby si knihu chtěl přečíst, nebo ještě lépe pořídit. Musíte navnadit, něco ukázat, ale zase neprozradit příliš mnoho. A čím bude ta fiktivní kniha šílenější, tím lépe, fantazii se meze nekladou.
Propozice:
- text vložte přímo do komentářů pod článkem,
- er-forma
- délka 80-120 slov – na spočítání můžete použít třeba tento nástroj, pokud nemáte editor, který má funkci počítání slov: https://www.online-utility.org/text/analyzer.jsp, prosíme o dodržování limitu
- text musí být v českém či slovenském jazyce,
- pište s diakritikou (výjimkou je případ, kdy text psaní bez diakritiky vyžaduje, např. přepis telegramu),
- musí se jednat o originální text,
- ropuchy a ananasy povoleny
- raději se vyhněte fanfikcím
- pokud příběh zasadíte do sdíleného světa, prosíme, abyste na to upozornili v poznámce před nebo za vlastním textem
Pokud budete i tento měsíc podrobněji komentovat a konstruktivně kriticky hodnotit texty každý každému, budeme moc rádi! Ostatně v minulých měsících se to velmi osvědčilo. Díky vám všem.
Zkuste napsat alespoň to, zda vás autor na onu fiktivní knihu nalákal, či ne – případně doplňte, o čem by daná kniha podle vás mohla být.
Hodnocení:
- Jako obvykle: Arenga a Brog u prvních tří příspěvků napíší stručný komentář se zpětnou vazbou – pokud toto hodnocení nechcete, napište před text či za něj „komentář T3 ne“. Hodnocení se pokusíme dodat dle našich časových možností – ale nic konkrétního neslibujeme (a děkujeme, že to chápete).
- Pokud si nepřejete, aby byl váš text komentován ostatními čtenáři, napište před text či za něj „prosím bez komentářů“.
Stručné zopakování základních pravidel:
- hlavním cílem této akce je trénink a trocha té legrace
- dodržujte autorská práva (vkládejte pouze své originální texty)
- text nesmí obsahovat sexuální scény a explicitní popisy násilí (stránky jsou přístupné mládeži)
- spam bude bez varování smazán
- nejsou přípustné žádné osobní útoky na kohokoli
- politickou diskuzi a OT diskuzi mažeme
- základní pravidla vzájemného komentování znějí: SLUŠNĚ A KONSTRUKTIVNĚ
- komentáře vulgární a s osobními útoky bez předchozího upozornění smažeme
Psaní zdar, těšíme se na vaše texty!
Arenga a Brog
Související příspěvky
Ještě máme pondělí, je tedy čas šokovat vás článkem. To jste nečekali, co? Nebudu dlouho odbíhat a půjdu …
Před nedávnem jsem dočetla knihu Půl krále od Joe Abercrombieho. Nelíbila se mi nikterak zvlášť, ale uvědomila …
Myslela jsem, že zadání budu tento měsíc vzhledem k zdravotní indispozici nucena přesunout až na neděli, nicméně …
Svět který se dokázal vypořádat s invazí z vesmíru, obdobím temných diktatur i úplně novou úrovní rasových rozdílů čelí prostřednictvím polovojenské skupiny, více či méně duševně narušených osob, hrozbě, se kterou se zatím ještě nesetkal. Workoholik optimista, sadistická psychopatka, pubertální génius a mentálně zmrzačený ekvivalent jaderné bomby společně odhalují tajemství dívky, jejíž pouhá existence dokazuje, že jejich svět není takový, jaký si všichni myslí že je. Fantasy příběh se sci-fi, psychologickými, detektivními a filozofickými prvky zavádějící čtenáře do světa jménem Dragonfira vyprávěný pěti účastníky událostí, které změnily nejen jejich životy.
Je mi líto, ale tahle anotace mne nezaujala a knihu bych si nekoupila. V první řadě bych vytkla strašně dlouhé, krkolomné věty přehuštěné informacemi, v nichž se velmi špatně orientuje. Při představě, že bych stála v knihkupectví a rychle text přelétla očima, neměla bych z něj prakticky nic. O čem kniha bude nemá moc smysl odhadovat, v anotaci to je více méně řečeno. Lepší by tedy bylo dát méně informací a spíše něco naznačit, aby čtenář zatoužil dozvědět se víc. Na více místech jsou špatně čárky.
Děkuji za odezvu, mohla bych se zeptat na nějaké typy a způsoby, jak anotaci zpřehlednit, které z informací je lepší vypustit a daný příběh podat zajímavěji?
Arenga má pravdu, je to děsně ukecané a tím to odrazuje… Universální recept na dobrou anotaci neexistuje, nicméně: lepší jsou krátké věty a spíš naznačovat než prozrazovat. Kdybych to měl aplikovat na tento text, začal bych spíš nějak jako: “V neradostném světě budoucnosti společně pátrá nesourodá čtveřice – z jejíchž členů byste žádného nechtěli potkat – po tajemství dívky, jejíž pouhá existence… atd.” (I tak je to trochu krkolomné souvětí, ale zkusil jsem první dvě věty seškrtat do přijatelnějšího celku.) Zrovna tak ta pasáž “Fantasy příběh se sci-fi, psychologickými, detektivními a filozofickými prvky” je trochu (hodně) moc – je fajn říct, že příběh má nějaký přesah, ale takhle je to utopení čtenáře v nakupených přívlastcích… Přičemž slova “psychologický” a “filozofický” hodně lidí odstraší sama o sobě; rozhodně ve spojení s dějem, jehož naznačení slibuje spíš akční rubačku.
Přesně tak!
Třeba konkrétně mne to filozofické a psychologické v anotaci odradí dost spolehlivě, ačkoli jinak mám texty s nějakým přesahem docela ráda.
Obecně stačí v anotaci spíš naznačit, nemusí tam být shrnuté všechno. Jde o to čtenáře navnadit, kousek mu ukázat a kousek před ním schovat – aby chtěl vědět víc.
Bylo by možné zkusit napsat opravu, popřípadě změnu, abych se ujistila, že jsem základní problémy pochopila?
Děkuji za reakci, takže kdybych to shrnula v bodech, tak anotace vyžaduje hlavně: Náznaky, neodbornosti a stručnost? Omlouvám se, pokud se vyptávám jako úplný amatér ale já takhle obšírně komunikuji i v mluvené podobě a je mi to vytýkáno u všech textů, tak se snažím nějak to překonat a pro začátek se prostě potřebuji něčeho chytit, abych podle toho mohla formovat další práci, než to dostanu víc do ruky a do hlavy.
“Náznaky, neodbornosti a stručnost” – ne tak docela. Jak jsem pravil výš, jednotný návod neexistuje; už proto ne, že ke každé knize se hodí něco trošku jiného… Když to vezmu po bodech:
Náznaky – ošidné a široké pole. Na jednu stranu by měla anotace říct, o čem kniha je, na druhou je chybou v podstatě převyprávět celý děj (občas se takové objevují, ne že ne, jenže potom potenciální čtenář buďto už knihu nekoupí, protože vlastně nemá proč, anebo si ji přečte a je otráven, že se už nic dalšího nedověděl). Náznaky tak tajnosnubné, že se z nich nic nepozná, jsou taky špatně, pochopitelně. Takže je potřeba vejít se někam mezi… Totéž pravidlo mimochodem platí i pro recensi.
Neodbornosti – ne! Jestliže se autor anotace projeví jako ignorant, čtenář má dojem, že stejným ignorantem je i autor knihy (je to blbost, nicméně lidská psychika takhle funguje). Ale je lepší povšechně shrnout, oč jde, než čtenáře zavalit přemírou odborných termínů (anotace je vlastně taky beletristický útvar, nikoli vědecká práce).
Stručnost – záleží na knize. Anotace nesmí být moc dlouhá, to ne, případný zájemce o knihu jí v obchodě nebude věnovat víc jak pár vteřin. V případě reálné knihy, nikoli takovéhleho cvičení, do hry vstupuje ještě několik dalších faktorů – jméno autora (pokud je široce známý, čtenář už ví, co od něj zhruba očekávat), obrázek na obálce (někdy sám dost výmluvně řekne, co je kniha zač, někdy ne), a samozřejmě taky název knihy jako takové. Někdy stačí dvě tři krátké věty (reálný příklad: když se kniha jmenovala “Mariňáci” a na obrázku byl chlap ve futuristickém pancíři a s obrovským kvérem, anotace “Nachystali na ně smrtící past a oni do ní vlezli; člověk by myslel, že budou chytřejší” řekla všechno, co bylo potřeba), a někdy ne… Tady ovšem vnější faktory (respektive obálka; nikde není řečeno, že anotace nemůže jméno autora a/či název obsahovat) odpadají, takže je potřeba sdělit trochu víc.
A další variantu (nebo něco úplně jiného) klidně zkuste; když se podíváte do minulých cvičení, zjistíte, že nebudete zdaleka první.
Jako obvykle, čtvrtý příspěvek (a mimochodem, kdyby to mělo být na ostro, předposlední větu bych vynechal – osmdesát slov je na údernou anotaci strašně moc)…
Ema má maso. Všichni ostatní jsou kostlivci – kromě strýčka Huberta.
Ema špatně vidí ve tmě. Nikomu jinému tma nevadí. Ani Hubertovi.
Ema by ráda třeba dort se šlehačkou. Všem ostatním stačí upíjet stíny.
Kromě strýčka Huberta. Ten raději upíjí krev… Kterou má jen Ema.
Vítejte v nočním světě ohraničeném zdí, kde Ema bloudí po pískem vysypaných cestičkách mezi cypřiši a kamennými obdélníky. Dokáže najít svou ztracenou paměť a s ní i cestu ven za zeď, kam se všichni ostatní bojí?
Mě osobně by knížka zaujala a minimálně bych zkusila nakouknout dovnitř, jestli bych si ji koupila, o tom by rozhodlo až zkušebně přečtených pár řádek. Každopádně zvědavost na děj anotace vyvolala.
Já se teda trochu bojím už u té anotace!
Ale nějak si nemůžu pomoct, ale mám z toho dojem, že by to měl být příběh pro děti, takový malý horůrek pro starší čtenáře okolo 12 let. Úplně u toho vidím ilustrace, takové temné, ponuré, ale přesto pro dětskou knížku.
Zcela správně, dětská knížečka, tak asi jako ta série od Petry Neomilnerové (“Amélie”?). Přičemž, což stojí za povšimnutí, hodně z toho dojmu budí samo slovo “strýček” – kdyby tam místo něj bylo “strejda”, už by to vypadalo spíš na švandrlíkovskou taškařici. A kdyby to mělo být vážné a pro dospělejší čtenáře, byl by to Hubert bez přívlastku (nebo naopak s přívlastkem trochu rozvinutějším – “noční strýc Hubert” naznačí upíra, pedofila nebo obojí, račte si vybrat)…
Občas mne fascinuje, jakou paseku dokáže nadělat výběr jediného slova.
Knížka by mě asi nelákala, ale anotace je perfektní. 😉
Pokus o opravu:
Křik a zvuk řítícího se kamení se šíří městem. Panicky prchajícím davem míří dívka ke zdroji hluku, aby spatřila zakázané stvoření. Golem v ulicích předznamenává začátek událostí, které změní nejen její život ale i vše, co obyvatelé planety Dragonfira doposud brali za reálné.
Speciální jednotka zabývající se extrémními případy narazí mimo nelegální stvůry na temné tajemství ovlivňující minulost, současnost i budoucnost jejich světa. Dokáží překonat nedůvěru dívky, která v sobě skrývá klíč k odhalení nebo je tajemství semele a s nimi i zbytek vesmíru?
(nechci teď tímto druhým svým pokusem brát šanci na garantované ohodnocení textu, takže pokud se hlavní hodnotitelé budou chtít vyjádřit, tak to uvítám, stejně jako komentáře ostatních ale to třetí místo slíbené k ohodnocení nechávám někomu dalšímu, co přispěje po mně)
Vyhodit dívku z prvního odstavce (tedy škrtnout druhou větu a několik vztahujících se slov z třetí) a bylo by to už dobré, velmi dobré…
Vím, je tu ten nešťastný spodní limit, který tomu brání; aby se naplnilo osmdesát slov, nějaká vata se tam přicpat musí. Jenže ta druhá věta je rušivá, hlavně proto, že opět užvaněná – něco jako “Dívka přes prchající dav spatří zakázané stvoření” by tam sedlo líp, když už. Ovšem “golem v ulicích” (a pěkně velký, podle efektů, které vyvolává), toho beru. To je ten háček, na který se lidi chytí.
Podle mě by tam vůbec nemusela být ta straaaaaaaaašlivě drrrrrrrrrrsná snaha o akčnost, cool postavy, cool efekty… Nevím, jestli na to nemá vliv i můj osobní vkus (nejsem zrovna ten typ, co slintá a onanuje nad Kotletami a Kulhánky…:-D), ale asi bych jen zívl, protože o tu akčnost za každou cenu se dnes snaží fakt skoro každý, je to víceméně pořád na jeden tkalcovský rám a (aspoň pro mě) už docela nuda. Stejně jako ti Vyvolení, co jediní něco mají nebo najdou a zachrání Vesmír… To všechno může být, ale asi bych to nevyzdvihoval jako hlavní přednosti, vzhledem k tomu, že je to spíš v dnešních podmínkách už norma, ne-li úplná samozřejmost. Spíš bych se snažil vypíchnout něco, co je pro tu knížku specifické, něco, co ji “vypíchne” mezi ostatními, něco, co zase až tolik ostatních nemá. Nějakou zajímavost v prostředí, v charakteru postav (což nemusí být o tom, kdo je největší psycho ani kdo má největší kanón…), ve stavbě světa, nebo – což je úplně nejlepší – nějakou zajímavou otázku, o níž se čtenář dozví víc teprve přečtením… Abych uvedl něco konkrétního: před pár dny jsem v knihovně objevil sbírku povídek Chiny Miévilla. Pominu, že autora mám už celkem rád – když jsem se podíval na anotaci, myslím, že bych si knížku vzal, i kdyby mi byl úplně neznámý. ‘Jednoho rána se obyvatelé Londýna probudí a spatří na obloze plující ledovce… Staré vrtné věže ožívají a vydávají se na pochod na pevninu… Patolog objeví při pitvě mrtvého podivné písmo vyryté do kostí…’ (Necituji doslovně, ale přibližně takovéhle anotace tam jsou). Musím říct, že už teď se na ty povídky těším – ať už v nich bude počet psychopatů s kulomety jakýkoliv.
Za mně je to lepší, ale ještě ne dobré. Zkuste se vyhnout těm dlouhým souvětím, zkuste omezit počet přívlastků. Je název planety důležitý? Klidně bych ho z anotace vypustila.
Děkuji za reakci, ten slovní limit je skutečně omezující ale na druhou stranu je to výzva. Dřív mě omezovaly horní limity a tak jsem se naučila informace hodně zhustit, tak teď si můžu nacvičit rozvolnění a aplikování správného množství. Mohlo by to tedy být třeba takto:
Křik a zvuk řítícího se kamení se šíří městem. Golem v ulicích se pomalu sune vpřed a Iskaia se musí rozhodnout. Čelit mu nebo utéct? Její rozhodnutí změní život nejen jí ale celé Dragonfiře.
Speciální jednotka bojující s golemem narazí mimo něj na staré tajemství. Tajemství s vlivem na minulost, současnost i budoucnost jejich světa. Dokáží překonat nedůvěru dívky, která je klíčem k tajemství nebo je tajemství semele a s nimi i zbytek vesmíru? To vše se dozvíte v jejich zpovědi.
Ano, takhle by to být mohlo. Ovšem druhá půlka (“Speciální jednotka atd.”) se mi v předešlé versi líbila víc: tady už se to zase trochu moc mělní… (A drobná nesouvisející poznámka: před “ale” kromě velmi vzácných výjimek patří čárka. Vidím to tu hned dvakrát, takže zřejmě oblíbená chyba; pozor na ni.)
Děkuji za upozornění, na čárky si musím dávat pozor celkově. Takže vlastně složení obou částí by vytvořilo takový skoro ideál. Pro akční části je tedy vhodnější použít kratší věty, spíš jednoduché a pro ty doplňující spíš komplexnější souvětí. Děkuji za pomoc s pochopením tohoto prvku.
To o akci a krátkých větách je universální poučka natolik omílaná, že jenom tady na Triumvitátu ji v různých článcích najdete asi dvacetkrát… Funguje to tak, že krátké věty pro čtenářovo podvědomí zrychlují děj. Dlouhá souvětí patří tam, kde chcete naopak zpomalit – něco vysvětlit, popsat, navodit atmosféru… A s obojím se musí uměřeně. Text ze samých krátkých vět (a pozor, teď nemluvím o anotacích, ale obecně) je k nečtení, text ze samých konec neberoucích souvětí jakbysmet. Plus jsou tu ještě takové ty fígle, jako třeba že jedna krátká věta vražená mezi dlouhé může něco vypíchnout… (Ale není třeba se toho lekat, při psaní o tomhle člověk stejně neuvažuje. Rytmus textu se časem naučí řídit podvědomě – a než se to naučí, pomáhá například přečíst si – nebo ještě lépe nechat si přečíst – hotové dílo nahlas. Ucho slyší to, co oko nevidělo.)
Za tento komentář děkuji dvojnásob. Jak jsem již psala, s textem se teprve učím pořádně pracovat a prostě potřebuju takovéto definice, pomáhá mi to s učením. Píšu celkem dost ale bojuji s těmito jevy, v různých hodnoceních mi bývá vytýkána “neučesanost” a nevyváženost textu a asi teď už mám lepší představu, co je tím myšleno. Teď když mám určitou definici, můžu si to natrénovat a dostat to do ruky.
Pokud jde o celkovou práci s teorií a zkušenostmi druhých, něco už jsem si přečetla ale je něco jiného si to uvědomit v rámci své práce, aspoň u mě to tak je. Tady jsem si to mohla ověřit prakticky. Ještě jednou velký dík.
“Nevyváženost” se obvykle vztahuje k jinému problému – k celkové komposici textu. Aneb takové to školní rozdělení “úvod, stať a závěr”… Taky už to tady mockrát padlo: poměrně obvyklá začátečnická chyba bývá, že úvodu je věnováno příliš mnoho prostoru a na pořádné rozvinutí děje (čili “stať”) už nezbude prostor nebo síla nebo obojí. (Méně častý je případ přespříliš natahovaného konce, byť i to se občas stává.) U toho už ale podvědomí ani hlasité čtení nepomůže, tady je potřeba se opravdu zamyslet, projít text kousek po kousku a u každé části se ptát: “Je tohle opravdu důležité pro děj? A pokud ne, nepatlám se v tom náhodou zbytečně moc?” (Případně naopak: “Když to důležité je, neodbyla jsem to trochu moc hopem?”)
Samozřejmě, všechno se člověk učí až praxí. Proto tady taky tahle cvičení jsou… Mají ovšem jednu výhodu a jednu nevýhodu – výhodou je rychlá zpětná vazba, nevýhodou to, že se tu procvičují jenom kratičké útvary. Jestli si chcete totéž dopřát s delšími texty, zkuste některý workshop – to je v podstatě totéž ve větším.
Co kdyby byla celá civilizace alergická na vodu? Kdyby dokázala přežít jen v tropických teplotách? Kdyby musela čelit pravidelným krátkodobým výpadkům inteligence či smyslů? Ztracená rasa Poutačů zanechala před dávnými časy každému světu galaxie svůj dar jedinečný jako otisky prstů – nyní se trojice pozemských odpadlíků vydává na cestu za poznáváním jejich odkazu i za jeho využitím pro vlastní potřeby. Kdo všechno má o Pouta zájem? Zmizeli Poutači doopravdy z vesmírné scény? Proč vynechali při svých hrátkách Zemi – a vynechali ji vůbec?
Jo, tohle funguje… Sice první, co mi přišlo na mysl, když jsem to uviděl, byly bulvární deníky a jejich finta cpát otazníky ke všem nepodloženým tvrzením, a druhé Vonnegut a jeho komentář k americké hymně ve “Snídani šampiónů” (to radši ani nebudu citovat), ale v anotaci to funguje. Série znepokojujících otázek, navíc ze dvou okruhů, které vypadají, že se navzájem vylučují… Jen je trochu neobvyklé to opakované “co kdyby” v první řadě; na beletrii se to takhle příliš nepoužívá. Nikde ale není psáno, že by se nemohlo… Takže jo, beru.
Ty otázky na začátku jsou určitě dobré, to člověka zaujme a chytí. Druhá půlka je pro mne osobně trochu zmatená – ale samozřejmě může být chyba na mém přijímači. Možná by pomohlo trochu přerozdělovat věty:
…zanechala před dávnými časy každému světu galaxie svůj dar – jedinečný jako otisky prstů. Nyní se trojice pozemských odpadlíků vydává na cestu za poznáváním jejich odkazu i za jeho využitím pro vlastní potřeby.
Jinak to není špatné, ale musela jsem si to přečíst dvakrát – na první přečtení narychlo v knihkupectví by mne kniha asi nezaujala.
A samozřejmě mne napadá, že nevynechali.
Jj, s tím rozdělením vět máš asi pravdu… Btw, samozřejmě, že nevynechali, to pochopitelně napadne každého – ale můžeš chvíli uvažovat, jaký “dárek” dali nám – a udržet se v určitém napětí, jestli ti knížka odhad potvrdí…:-)
No, teď už můžu prozradit, že knížka, na kterou jsem tuhle krátkou anotaci napsal, vlastně není fiktivní – udělal jsem si tak trochu reklamu na vlastní ebook, který právě vychází. Tak kdybyste měli někdo čas a chuť si zpříjemnit karanténu, nebo bylo prostě zvědaví, jestli se mi upoutávka vyvedla, tady to je…:-)
http://eknihyjedou.cz/kroniky_spoutanych?fbclid=IwAR39Bd0rgZvLeGOh5BnJCjyVrhbM4vdyqTquTBQHsda2xZnWEls-RTR44gw
Takže spíš něco jako tohle?
Zvuk drceného kamene se nese městem. Iskaia se musí rozhodnout, bojovat nebo utéct? Její rozhodnutí ovlivní nejen její život.
Představte si svět, kde se závody ve zbrojení povedly. Svět, kde bok po boku žijí mutanti, psyonici, kyborgové a normální lidé. Svět, který se ještě zvětšil po odražení vesmírné invaze.
Jak přežít? Jak se vyrovnat s konkurencí a předsudky? Je důležitější individualita nebo soudržnost? Kde je hranice mezi dobrem a zlem? Existují klišé nebo jde jen o rutinu? Co je vlastně realita?
Inu, kdyby tohle byla povídka, trousil bych něco o “vítězství formy nad příběhem”… Totiž – fajn, už to máme celé v jednoduchých, hladce čitelných větách; tleskám. Akorát že se při tom předělávání někam vytratila vnitřní kontinuita mezi prvním a dalšími dvěma odstavci: ten první je nástřel děje, jenže jenom jeho – zřejmě – úvodní scény, takže teď už říká zase moc málo. A další dva nadhazují obecné téma, aniž by mezi nimi a tím předešlým byla patrná souvislost…
(A k tomu osobně: Jaksi nechápu tu větu o tom, že se “závody ve zbrojení povedly”. Vyznívá tak, že by to mělo být něco jiného, než co známe – ale v naší realitě prostě skončily tak, že Západ vyhrál, kdežto Východ prohrál, protože už je ekonomicky neutáhl. Na tom není nic k “povedení” nebo “nepovedení”, leda z hlediska prohrávající či prohrávající strany; v globálu se dá říct nanejvýš to, jestli skončily nebo neskončily. Aby “se povedly”, musely by mít nějaký cíl, k němuž směřují obě strany současně – anebo diváctvo, které oceňuje výkony závodících a práci organisátorů. Což zrovna u tohohle sportu všechno jaksi chybí.)
Uch, pardon, zas jednou jsem se upsal. “prohrávající či vyhrávající”, ovšemže.
Závody jsem využila jako jednodušší variantu pro jednotlivé aspekty. K tomuto prvku mě inspirovala historie, během níž právě v rámci závodů ve zbrojení už od počátku historie lidé zkoušeli vytvořit různé typy supervojáků a nadlidí, z období 2.světové války a později Studené války jsou takové případy známé, od Stalinových pokusů o křížení lidí s opicemi, přes nacistickou posedlost okultismem až po americké a sovětské pokusy s jasnovidci a technologiemi. Zde to v mnoha ohledech nevyšlo, v mnou vymyšleném světě ano a rozepisování by bylo moc dlouhé. Zkusím to tedy promyslet znovu, pokud s tím už moc neotravuji.
Tak další pokus:
Zvuk drceného kamene se nese městem. Golem v ulicích šíří zmatek. Zakázané stvoření však není jediným problémem. Ve světě, kde vývoj superlidí slavil úspěchy se probouzí tajemství z minulosti.
Vítejte na místě, kde mutanti, psyonici, kyborgové a normální lidé žijí vedle sebe. Ve světě, kde si lidé ověřili, že nejsou ve vesmíru sami. A světě, kde se nevyplácí ani úšklebky nad magií.
Iskaia doposud neopustila své město, po vpádu golema se však musí rozhodnout. Bojovat nebo utéct? Její rozhodnutí ovlivní mnohem víc, než si dokázala představit.
No, anotace není špatná, ale knížka samotná mi přijde tak trochu jako dort pejska a kočičky. Btw, upíři, vlkodlaci a zombie jsou tam taky? 😀
Až později, ono to tak má být.:-D I postavy si to občas uvědomují, je to takové co by kdyby to všechno bylo možné a svět skutečně neměl hranice. Ale slouží to spíš jako kulisa k příběhu samotnému než hlavní motiv. Zaobírám se i tím, jak to formovalo společnost, jaký to má vliv na jednotlivce ale je toho hrozně moc, tak něco dávám do povídek a hlavní příběh vedu v jedné konkrétní rovině, kde různorodost nehraje až takovou roli, prostě je to tam normální a tím to v hlavní lince hasne.
ze všech uvedených je tahle podle mne nejlepší
akorát pozor na ty čárky – vloni jsem tady na Triumvirátu publikovala sérii článků, které by snad mohly pomoci: Čáry máry čárky, myslím, že toho nakonec bylo 5 dílů
Děkuji za tuto možnost se procvičit. Ke článkům se postupně dostávám, i když zrovna tématu čárek jsem se zatím vyhýbala, protože vím, že jsou mojí slabinou a docela mě děsí, kolik s nimi bude ještě práce. Ale pomalu se k nim propracovávám. Tímto bych chtěla i vzdát hold snaze všech z Triumvirátu, ty články humorně podávají spoustu problémů a díky tomu humoru a odlehčenosti je snadnější tato fakta strávit.
Všichni věděli, že mír nevydrží věčně. V tomto ohledu bývá na proroctví spoleh. Království lidí čelí invazi a říše elfů stojí na pokraji občanské války. Skutečné nebezpečí však číhá někde jinde. V zemi se probouzí prastaré zlo z jiného světa a dávní spojenci se připravují k poslednímu boji. Temná magie prosakuje ze všech stran a téměř zapomenuté legendy se ukazují opravdovější a děsivější, než kdokoliv čekal. Nepřátelé se objevují na každém kroku a v zoufalém boji všech proti všem není jediná jistota – protože smrt je teprve začátek.
Technicky vzato je ta anotace dobrá. Čistě subjektivně by mne ale na knihu nenalákala – z toho prostého důvodu, že se dá nalípnout skoro na kteroukoli fantasy ságu (toho druhu, kterému se zdvořile říká “posttolkienovská” a nezdvořile “krmná”), aniž by ukazovala cokoli, čím by se zrovna tahle kniha/série měla lišit od tuctů ostatních…
Jsem velká amatérka, jak jde vidět i na mých snahách výše, proto se zdržím odborného hodnocení ale ve své podstatě souhlasím se Zlým strýcem Leonardem. Knížku bych si jako čtenář nevzala kvůli velké obecnosti. V mých snahách výše jsem dost hledala, co z příběhu by se hodilo odhalit a donutilo mě to zamyslet se nad podstatou toho, co je v mém příběhu jedinečné a zároveň důležité, klíčové a tak nějak to vybalancovat.
Jako anotace je to podle mne dobré, akorát mám pocit, že jsem takovou knížku už četla – tedy určitě ne, ale namíchání těch prvků je takové velmi, velmi klasické, že to ve čtenáři vzbudí dojem, že tohle už četl ne jednou, ale nejméně třikrát a možná to i párkrát viděl v kině. Na tom samozřejmě není nic špatného, ale sama o sobě by mne taková anotace nezaujala.
Díky, soustředil jsem se hlavně na tu technickou stránku. Před pár dny jsem objevil tyto stránky a zhltnul většinu teoretických článků, tak jsem si to chtěl vyzkoušet. Na zajímavější obsah mi přišel trochu omezující limit a hlavně, já mám tyto klasiky moc rád, takže to beru jako pozitivní hodnocení 🙂
PS: román v anotaci jsem začal psát cca před 10ti lety jako mladý jinoch a samozřejmě je plný všech klišé a chyb, o jakých jsem tu četl. Takže až (a jestli) ho jednou předělám, možná už bude i anotace vypadat úplně jinak 😀