Po dubnové pauze se v květnu vrací pravidelné malé literárního cvičení, prozatím opět první pátek v měsíci. Trochu mne ovšem zaskočilo, že pátek byl hned prvního, takže s malým zpožděním v pondělí. Omlouvám se.
Základní pravidla si můžete zopakovat zde.
I tentokrát bychom chtěli moc poděkovat všem, kteří komentují a hodnotí díla ostatních. Díky moc, s vámi všemi dostává celá akce nový rozměr.
Zadání na tento měsíc:
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml…
Jak tomu rozumět?
Ano, je to první věta, respektive její začátek. Vaším úkolem je dopsat minipříběh tak, aby dával smysl a měl pointu. Může se jednat libovolný žánr (fantasy, sci-fi, syrová realita… zkrátka jak je libo).
Propozice:
- text vložte přímo do komentářů pod článkem,
- délka maximálně 210 slov (včetně těch deseti prvních, ta do svého příběhu zkopírujte) – na spočítání můžete použít třeba tento nástroj, pokud nemáte editor, který má funkci počítání slov: https://www.online-utility.org/text/analyzer.jsp, prosíme o dodržování limitu
- text musí být v českém či slovenském jazyce,
- žánr je libovolný,
- pište s diakritikou (výjimkou je případ, kdy text psaní bez diakritiky vyžaduje, např. přepis telegramu),
- musí se jednat o originální text,
- prosíme vyhněte se fanfikcím
- pokud příběh zasadíte do sdíleného světa, prosíme, abyste na to upozornili v poznámce před nebo za vlastním textem
Pokud budete i tento měsíc podrobněji komentovat a konstruktivně kriticky hodnotit texty každý každému, budeme moc rádi! Ostatně v minulých měsících se to velmi osvědčilo. Díky vám všem.
Hodnocení:
- Jako obvykle: Arenga a Brog u prvních tří příspěvků napíší stručný komentář se zpětnou vazbou – pokud toto hodnocení nechcete, napište před text či za něj „komentář T3 ne“. Hodnocení se pokusíme dodat dle našich časových možností – ale nic konkrétního neslibujeme (a děkujeme, že to chápete).
- Pokud si nepřejete, aby byl váš text komentován ostatními čtenáři, napište před text či za něj „prosím bez komentářů“.
Stručné zopakování základních pravidel:
- hlavním cílem této akce je trénink a trocha té legrace
- dodržujte autorská práva (vkládejte pouze své originální texty)
- text nesmí obsahovat sexuální scény a explicitní popisy násilí (stránky jsou přístupné mládeži)
- spam bude bez varování smazán
- nejsou přípustné žádné osobní útoky na kohokoli
- politickou diskuzi a OT diskuzi mažeme
- základní pravidla vzájemného komentování znějí: SLUŠNĚ A KONSTRUKTIVNĚ
- komentáře vulgární a s osobními útoky bez předchozího upozornění smažeme
Psaní zdar, těšíme se na vaše texty!
Arenga a Brog
Související příspěvky
Jelikož máme opět první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale zadání malého literárního cvičení. …
Řekl jsem si, že by to chtělo nějaký článek ne přímo o psaní, ale o publikování. Jelikož materiálu, …
Zdravím vás všechny při pondělku. Mnozí z vás, co nás sledují na Facebooku, asi ví, proč předešlé dva …
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml, že mu k hradní bráně zbývá ještě tři sta metrů. Přinejmenším. V srpnovém vedru to bylo skoro jako přejít Saharu. Tričko měl promáčené potem, jazyk se mu lepil na patro. Určitě si užene úžeh. Nebo úpal, kdo se v tom má sakra vyznat.
Už od poloviny kopce ho nezajímal kulturní zážitek na konci cesty, ale spíš automat s chlazenými nápoji stojící vedle pokladny. Pivo, pivečko. Představa orosené plechovky perlivého moku ho táhla do kopce jako magnet.
Trochu ho mátlo, že dvířka v bráně byla dnes zavřená. Nu co, třeba je přivřela pokladní kvůli průvanu. Když tu byl před pár lety naposledy, bránou to fičelo jako komínem. Ale otevřeno být musí, není pondělí a otvírací hodiny si ověřoval před týdnem. Cedule na dveřích mu to jistě potvrdí.
Podpořte nás, hlásal už čitelný nadpis sdělení.
Jasně, vstupné dobrovolné bude v mém případě velkorysé. A pro plechovku chlazeného pivka vás podpořím ještě víc, sliboval kastelánovi a průvodcům.
Konečně dorazil k bráně a vytřeštil oči na připevněném papír.
Podpořte nás v naší stávce! Podepište prosím petici za vyšší platy pracovníků v kultuře. Je připravena v restauraci U Nováčků, Podhradí č. p. 3.
„Cože?! To jste to nemohli napsat už dole?!!!“
A hned tam vidím překlep. Na třetím řádku od zdola má být “připevněný papír”.
Omlouvám se a potvrzuji, že kontrola překlepů po přeformátování do jiného písma funguje. Úplně to na mě vyskočilo.
Příjemný vtípek :o)
Jen tu poslední řádku bych vyhodila, podle mého zbytečně rozmělňuje pointu.
Děkuji za zhodnocení i připomínku.
Přiznávám, že jsem nad tím řádkem dost váhala. Ale pak jsem ho tam raději nechala, protože nějaká reakce z turistovy strany určitě musela přijít, tak aby to nevypadalo nedokončeně.
Kouzlo dobře napsaného krátkého textu spočívá v tom, že si tu reakci čtenář domyslí sám (já bych třeba po všem tom těšení a toužení čekala spíš nějakou jadrnější nadávku a pokud je hrdina vzteklejší povahy, tak klidně i kopanec do dveří ;o)
Moc hezká miniatura. Osobně bych tam přidala nějakou ženu v pozadí, muž co se pachtí za kulturou sám, je trochu exot…. U divadla se těm manželům – doprovodům říká “zavlečenec” 😉
Text se mi moc líbil. Má opravdu silnou pointu a už v průběhu se v něm objevují barvité slovní obraty.
Pokud bych měl hledat něco k úpravě, tak souhlasím s Arbarou, že bych vynechal poslední větu. A pak “Nebo úpal. Kdo se…”
Díky, jsem ráda, že se to líbilo.
Omlouvám se za pozdní reakci.
Myslím, že ta přímá řeč na konci je více méně zbytečná, pointa je jasná i bez ní. Celkově ale dobrá jednohubka, i když malé proškrtání by ještě snesla. Text cedule bych napsala do uvozovek anebo jiným typem písma (takže tady, kde se kurziva dělá složitě, spíš ty uvozovky).
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml toho co mu bylo dosud skryto. Pod ním se rozkládaly flanderská pole. Rozrytá krupobitím děl, měsíci bojů a neustávajícím deštěm. V dírách po granátech bylo vidět zvláštní průzračnou zelenou mlhu, pozůstatek nejodpornější ho vynálezu století, bojového plynu. Všude byla vidět jen zkáza a utrpení. Utrpení mladých, mnohdy ani ne osmnáctiletých chlapců. Mnohde bylo vidět hromady mrtvých, pomalu se rozkládajících lidských a zvířecích těl. Pohled na tuto scenérii byl mrazivý a odpudivý. Až bylo zvláštní, že v této mrtvé krajině někdo dokáže žít. Život ale bylo vidět hned na první pohled. Zrovna totiž pokračoval německý útok. Ačkoliv stejně jako nikdy předtím neměli šanci na úspěch, pouze obětovali další a další mladíky. Takový pohled se mu vryl do paměti, navždy pohnut a znechucen…
Přijde mi, že trochu neobratně dělíš text na věty. Některé tečky mi tam připadají navíc (třeba “flanderská pole. Rozrytá krupobitím” ta tečka nelogicky rozděluje jednu větu).
Zrovna u takových náladovek mi připadá, že je potřeba věnovat víc pozornosti tomu, aby na sebe věty hladce navazovaly a tobě to občas trochu drhne. Ale myslím, že kdyby sis to třeba zkusil přečíst nahlas, tak s nějakými drobnými změnami by se to spravilo.
Klidně bych vyhodila explicitní vyjádření, že všude byla zkáza a utrpení a pohled byl mrazivý a odpudivý, to je dobře patrně z tvého popisu scenérie, tak se neboj, čtenáři to dojde.
A dávej si pozor na stylistické neobratnosti. Třeba z poslední věty tvého textu mi vyplývá, že pohnut a znechucen byl pohled, nikoli vypravěč.
Z mého pohledu je tam ta nálada, ten zmar. Hezká náladovka, Škoda, že je bez pointy. A pozor na flanderská pole, která se spíš rozkládala než rozkládaly. Ovšem nemám co říkat, tohle uteče velmi snadno 😉
Jako popis válečného zla docela dobré, ale bohužel tam úplně schází příběh, byť třeba jen v náznaku…
Jako líčení je to vcelku dobré. Líbí se mi, že se to popisem blíží Remarqueovým románům. Jinak píšu vcelku, protože líčení je hodně o hře se slovy a ta tady občas škobrtají.
“všiml toho, co mu bylo”
dtto: “rozkládaly pole”
“nejodpornějšího” (pozor, mezera); “bojový plyn” zní navíc v líčení trochu moc… prozaicky
Mnohdy – mnohde
Spojka “ačkoliv” poměrově příliš nezapadá do toho, co sděluješ.
Pohled byl pohnut a znechucen?
Omlouvám se za pozdní reakci.
Hned v první větě chybí čárka – toho, co…; flanderská pole jsou ta pole, tedy se rozkládala.
Na tak krátkém prostoru se strašně mockrát opakuje spojení “bylo vidět”, celkově se jedná spíš o popis než o minipříběh, chybí mi silenějí pointa – možná je problém i v tom, že vlastně nevíme, kdo je vypravěčem.
Děkuji za komentář. Ano, bylo to psáno velmi na rychlo. V podstatě první co mě napadlo, když jsem viděl zadání. Mohl jsem to trochu upravit. Ještě jednou děkuji.
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml, že mu voda odřízla cestu dál. Údolí kolem se stále plnilo vodou, i když přívalová vlna z protržené přehrady dávno zničila město i okolní les. Všechno bylo pryč. Všechno. Domov, rodina, přátelé…
Všechno se seběhlo tak rychle. Nemohl nikoho varovat. Nezbýval na to čas. Kdyby se nedal hned na útěk, povodeň by ho smetla jako všechny ostatní. A mohli si za to sami, kdyby šli s ním, mohli taky zkusit utéct.
Usadil se a přemýšlel. Proč voda neodtéká z údolí? Proč pořád stoupá? Takhle to přece být nemělo. Vytvořily snad trosky někde nějakou přirozenou přehradu? Ale to by musela dosáhnout minimálně výšky kopce. Zmocnil se ho strach. Hladina už dosahovala skoro k němu a dál stoupala. Nezastavila se ještě mnoho hodin. Postupně musel stát a zkoušet šlapat vodu, neuměl však plavat.
„To sis vážně myslel, že ti to projde? Že si dáš na přehradu bombu a budeš se jen z dálky dívat, jak voda vše ničí za tebe?“ zazněla nastalým tichem otázka. Vyslovil ji muž v tmavé kápi, který se vynořil z vody a na jehož pokyn začaly přívaly odtékat. S nelibostí se pak ohlédl na zkázu, kterou za sebou voda nechala. Aspoň že viník neunikl.
Já si bohužel nejsem jistá, jak ten text číst. Mám pocit, že mi něco uniká. Opravdu hrdina vyhodil přehradu do povětří? V tom případě bych se snažila do textu vpašovat nějaké nenápadné náznaky proč, aby finální odhalení čtenáře zasáhla takovým tím aha momentem, že mu to přece mělo dojít. Protože se mi zdá, že je to prostě nešťastník, který utekl osudu svých sousedů a nějaká temná magická bytost ho odpravila víceméně omylem.
A abych se přiznala, i pokud to byl záporák, tak mi připadá způsob jeho likvidace zbytečně složitý, pokud je entita v kápi nějaký všemocný vodní duch, tak by jistě přišel na něco jednoduššího než mnoho hodin stoupající voda.
Děkuji za zhodnocení, pokud jde o vysvětlení role první postavy, dost mě limitoval počet slov. Snažila jsem se to tedy naznačit aspoň tím “mohli si za to sami”, člověk co něčeho lituje a po něčem truchlí by si tohle v první chvíli nepomyslel. Pokud jde o trest, přírodní bytosti, zvlášť spojené s živly, by podle mě vnímaly čas trochu jinak než lidé nebo i zvířata, takže hodina sem, hodina tam by pro ně neměla znamenat tolik, za to rostoucí hrůza a beznaděj oběti ano. Z biologického hlediska je navíc utopení tak nějak přirozené. Duch jej mohl vysušit nebo třeba roztrhat na buněčné úrovni tím, že by způsobil hromadění vody v těle ale z přírodního hlediska je utopení ve stoupající vodě přirozenější a jednodušší, aspoň když se zkouším podívat na věc z pohledu takové hypotetické bytosti.
Tak ono to samozřejmě může být mnou. Já bych v takovém případě do těch popisů přidala trochu víc nedořečeného dramatu (Něco na způsob: Mohlo to skončit jinak, kdyby poslouchali.), abych se ve čtenáři pokusila vyvolat dojem, že je hrdina dobrodinec, který se snažil ostatní varovat před katastrofou (něco jako Noe). Čtenáře pak pointa, že to vlastně způsobil hrdina sám, víc překvapí.
A u ducha bych v tom případě vyhodila poslední větu, kde lituje škod. Jestli je to vtělení vody, tak se skutečně dá očekávat, že bude krutý a k okolním škodám lhostejný. Pomstil se a pokud mu nezáleží na čase, rány krajině se zacelí.
A ještě malá nevyžádaná rada, kterou prosím neber jako hloupé rýpání, jen mě tak napadlo, že by ti cizí pohled mohl pomoct. Když ti u tak krátkého textu chybí místo, fakt se neboj razantně proškrtávat. Máš tam podle mého hodně slov, která nejsou nezbytná a dala by se případně využít dějotvorně.
Pro příklad
tvoje verze: Údolí kolem se stále plnilo vodou, i když přívalová vlna z protržené přehrady dávno zničila město i okolní les.
zkrácená verze: Údolí se plnilo vodou. Voda z protržené přehrady spláchla město i les.
Stejný význam, o 37% méně slov ;o)
Děkuji za reakci. A rýpání to rozhodně není, každá rada od někoho, kdo tématu rozumí se počítá, stejně jako každý názor čtenáře. Práci s textem se pořád ještě učím, takže jsou tyto reakce neocenitelné. 🙂
Jen bych si zkusila obhájit tu poslední větu, snad nebudu vyznívat umíněně, škody způsobené protržením přehrady mu vadily hlavně pro to, že přišel o velký zdroj své moci. Přehrada obsahovala velké množství jeho živlu, když ji lidé postavili, posílili ho a on teď o ten bonus přišel, napsala jsem to nešikovně ale myšleno to bylo takhle. Tou zkázou co zanechala odtékající voda bylo jeho oslabení do budoucna. Navíc ve městě mohl mít svůj kult ale to už je vážně jen taková obhajoba.:-)
Kdyby už nebyl květen, doporučila bych ti účast v DMD (duben měsíc drabble). Psaní drabblů člověka naučí text osekat opravdu na dřeň a uvažovat o smyslu každého slova :o)
A obhajoba přijata :o) Takhle mi to dává smysl. Takže bych brala, kdyby to skončilo nějakou variací na: “Duch vody se zachmuřil, viník sice zaplatil, ale vycvičit nové uctívače, kteří mu zřídí dostatečně velký vodní rezervoár k dobíjení baterek, bude nějakou chvíli trvat.”
Pak to navíc chytá takovou pěknou ambivalenci, kdy si čtenář není jistý, jestli náhodou hrdina ve skutečnosti nepáchal dobro, když se snažil zlikvidovat zlého vodního démona.
Škoda že mi to uteklo ale co už se dá dělat, příští rok si to ohlídám. Pokud jde o rozvedení, dalo by se z toho získat dost ale ten limit, navíc pro potřebu cvičení jsem to tak moc nepromýšlela, šlo mi hlavně o to, že první postava spáchala nějaký zločin a byla potrestána vyšší mocí… 😀 Každopádně děkuji ještě jednou za typy, určitě se hodí i do rozsáhlejších textů.
Na textu se mi moc líbí, že je úderný. Jeho četba utíká. Jinak se však přiznám, že mám spoustu výtek, resp. otázek. Kladu si například otázku, proč padne věta o tom, že “nemohl nikoho varovat”, pokud za věc byl zodpovědný? Podobně i “mohli taky zkusit utéct”. Pokud za to mohl, proč by utéct jen zkoušel? Dále by mě stejně jako hrdinu zajímalo, proč voda dál stoupá? Smrt přece nezvedá hladinu vody, jen aby vytrestala hříšníka. To mě totiž popravdě napadne při “muž v tmavé kápi” spíš než přírodní duch vody. Zároveň si taky říkám, proč by osvobozený duch vody v přehradě měl mít zájem trestat muže, který ho osvobodil a vytrestal ty, co ho svazují.
Stručně řečeno: Je v pořádku, když text vyvolá ve čtenáři otázky. Ale nemělo by jich být moc. A měly by spíš směřovat k zamyšlení než k samotnému příběhu.
Děkuji za zhodnocení. Některé z otázek byly zodpovězeny v komentářích výše, jako třeba že duch nebyl spoután ale bral přehradu jako zdroj své moci. Velké množství jeho živlu na jednom místě = koncentrace a ochrana před případným periodickým vysycháním toku. Slovy o tom, že nemohl nikoho varovat jsem chtěla naznačit, že o zlu v podobě vodního ducha byl přesvědčený jen protagonista příběhu, nikoliv jeho sousedé a kdyby je varoval, mohli by mu v jeho konání zabránit. Pokud jde o “mohli taky zkusit utéct” mělo jít o naznačení toho, že o nespokojenosti s mocnou bytostí spojenou s přehradou dával najevo už dřív, ale své plány jim prostě sdělit napřímo nemohl a pak už měl co dělat, aby unikl přívalové vlně, i když vše naplánoval, neměl jistotu, že duch nezasáhne dřív nebo se něco nepovede – chtěla jsem podat neurčitý popis události z pohledu někoho, kdo ve svůj čin věří, kdo to nebere jako zlo ale ví, že jiní to tak vidět mohou. Stoupání vody pak protagonistu překvapovalo, protože mohl doufat v to, že ztráta přehrady ducha oslabí. Popis vodního ducha je zavádějící, když se na to dívám s odstupem času, vidím to také. Budu muset zapracovat na lepší formulaci myšlenek. Ještě jednou děkuji za upozornění na tento nedostatek.
Pozor na opakování slov, zvlášť na tak malém prostoru to vynikne. Z popisu si také úplně nedokážu představit tu krajinu – přehrada, výška kopce, proč se odtamtud nemohl dostat. Ale tady může být problém ve znakovém limitu. Trochu mi chybí motivace hlavního protagonisty, proč to vlastně udělal, proč chtěl všechno zničit. Pointa není špatná, ale chtělo by to ještě ji vypilovat.
Děkuji za zhodnocení, nad výtkami se zamyslím a příště se pokusím oněch chyb vyvarovat.
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml…
…že se nevrací celý. „Zatraceně,“ zaklel polohlasně a pohlédl na svůj prázdný loketní kloub. „To se mi musí stát zrovna dneska, když jsem slíbil, že budu před svítáním doma.“ Hodiny na kostelní věži ukazovaly za pět minut pět a obzor se jasnil. „To zas bude řečí,“ lamentoval, ale jen potichu, aby ho manželka náhodou nezaslechla. „Rek!“ praštil se do čela zbylou dlaní. „Vždyť já pitomec někde zapomněl i toho psa!“
Promnul si očí důlky a přes trošku rozmazané vzpomínky si vybavil, že se s kumpány ze Šibeničního vršku vsadili, kdo dál dohodí. Žádné kameny, hezky vlastní rukou a ten, co prohraje, pak všechny kosti posbírá. Franta, co tam visel teprve od začátku měsíce, prohrál, ale urazil se a hned se věšel zpátky, jen aby nemusel končetiny ostatních hledat.
Seberu na hrobech nějaké kytky a zkusím starou ukecat, zvažoval zrovna, když zaslechl povědomé chřastění. K mělkému dolíku u zdi přibíhal Rek. Kňučel radostí, že svého pána dohnal a ocasní obratle mu kmitaly zprava doleva. Tajně tam svého psa kdysi pohřbil a jak se mu to vyplatilo! Vyprostil psovi z tlamy svou chybějící ruku a jen mírně okousanou ji vrátil tam, kde ji příroda původně zamýšlela.
Pak svižně skočil přes hřbitovní zeď.
Hezký nápad – hod vlastní rukou. I ten pes je fajn, věrný až za hrob .). Hod vlastní rukou je dost riziková disciplína a určitě by se to dalo rozepsat …. Jen pozor, kostlivci jsou dost specifičtí , aneb klasika Račte si řát. Může být i trochu smutno, jen když je veselo.
Děkuji 🙂 a W + H jsem si ráda přečetla, tento jsem neznala 🙂 Nikdy by mě nenapadlo, jaké logopedické problémy musí mít kostlivec 😀 a co vše musí spisovatel znát…
Tohle se mi moc líbilo – svižné, vtipné, originální. Dobrá pointa, pobavilo mne, že chce manželce nasbírat kytky na hrobech (jasně, je to logické).
Děkuji za komentář a jsem ráda, že se líbilo 🙂
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml, že bahnitá skluzavka, na které se mu ten prokletý šutr pokaždé vysmekne, po posledním zemětřesení změnila sklon a místo zpět na poměrně mírné východní úbočí teď míří rovnou na strmé severní… Zarazil se, paty zaklesl do hlíny, rameno zapřel pod balvan, volným předloktím setřel s čela pot a podíval se, co přesně z toho plyne.
No dobrá, kámen se pokutálí touhle strží. Hnízdo Erínyí mine o o víc jak tři sáhy, škoda. Pak se odrazí tamhle o skálu, přeskočí vřes a dolů se už pak pořítí přímo tamtím vymletým korytem. Přičemž ono koryto…
Polkl. Koryto balvan nasměruje přímo na střed zaneprázdněné skupiny pachtících se žen.
Pak se přetočil, aby kámen znovu podebral oběma rukama, zabral a s chechtotem jej postrčil o poslední krok na zrádnou klouzačku. Danaovnám se nic nestane, jsou mrtvé stejně jako on. Zato ten sud… Ten sud…
Dojista ani bohové netušili, že on si s nimi ještě jednou zahraje takovýhle kuželník!
Tak jsem se musela podívat, co to ty dámy vlastně dělají. Checht.
Teď je teda otázka, jestli šutr sud rozbije, anebo do něj zhučí. A co z toho potom plyne pro pachtící se hrdiny na obou koncích svahu…
Jo, a ještě jedno. Nechci ze sebe dělat strážkyni zadání, ale bylo řečeno, že by to neměla být fanfikce. Tohle fanfikce jednoznačně je.
Což zvlášť u takhle krátkého textu znamená, že jsi oproti ostatním autorům ve velmi příkré výhodě – opíráš se totiž o příběhy, které se do povoleného rozsahu ani náhodou nevejdou. O známé postavy a komplexní svět. Nejenže je máš hotové předem bez práce, ale i kdyby někdo něco podobně složitého vymyslel, nemá kde to čtenáři představit.
Je to pěkný vtípek pro znalce klasické mytologie (takže to taky spadá do mojí poměrně široké definice fanfiction, ale chápu, že lidi, co se tvorbě fanfiction nevěnují, to tak asi neberou).
Ale stejně jako Sothis by mě zajímalo, co vyplyne z osudu onoho osudného sudu :o)
Ano, fanfiction neholduju jako čtenář ani jako autor a tak by mě skutečně zajímala ta definice. Vždycky jsem myslela, že je to tvorba příběhů z něčeho novodobého, co není rozšířené v celé populaci, a někteří čtenáři by tak mohli být “mimo mísu”. Opravdu se to ale týká i mytologie, která je základním kamenem všeobecné kultury? Byl by fanfikcí i příběh o Davidovi, který vylezl na kopec a se zděšením si všiml, že Goliáš má tentokrát na hlavě kotlík jako helmu?
Nebo, vzato do důsledku, co příběhy s historickými osobnostmi? Tam se přece také určitému příběhovému pozadí nelze vyhnout.
Fanfiction je takový příběh, který navazuje na dílo jiného autora (včetně autorů neznámých a kolektivních; tady jde o odlišení od pokračování vlastního díla, jako jsou třeba Tři mušketýři po dvaceti letech, jež napsal tady Dumas), rozvíjí je a počítá s jeho znalostí u čtenáře, který tak fanfikci nečte jako samostatnou věc, ale ve vztahu k příběhu, který už zná. To je myslím asi všechno.
Volba předloh pro fanfiction závisí na tom, co autoři čtou (nebo sledují), takže aktuální věci jsou zastupené hojně, ale že by předloha musela být novodobá, podmínkou není. Ani nemusí, jak si někteří myslí, fanfikce být amatérská (viz třeba Gaimanovy povídky jako Studie ve smaragdové nebo Problém se Zuzanou). Ani není podmínkou, aby předloha nebyla široce známá, tradičně jsou logicky populární fanfikce na příběhy známé hodně široce až všeobecně (právě řecká mytologie a taky Bible vedou už od starověku, ve středověku se přidává třeba Artuš, v moderní době pak asi nejvýznamněji Sherlock Holmes). Fanfikce na málo rozšířené a dneska zapomenuté předlohy musely podle mě určitě vždycky existovat taky, ale na to, aby ti nějakou konkrétně vyhrabal, budeš potřebovat někoho zběhlejšího v literární historii než mě. Příkladem čisté fanfikce na biblický příběh může být třeba Ztracený ráj. Jo, ten od Miltona, co vyšel v 17. století, kdy kniha Genesis rozhodně nebyla žhavou novinkou.
Příběhy o známých historických osobnostech spadají na překryv mezi historickým žánrem a žánrem zvaným real person fiction (RPF). RPF má některé podobné rysy jako fanfiction, ale standardně se řadí vedle. Ten rozdíl je právě v tom, že RPF nenavazuje na fikci, ale na skutečnost.
Příběh o Davidovi, který vylezl na kopec a uviděl Goliáše s kotlíkem na hlavě, je otázka zapeklitější, než vypadá. Ono se totiž neví, co z Davidova příběhu, jak je zaznamenaný, se zakládá na skutečnosti a co ne. Velmi pravděpodobně – jo, byla by to fanfiction. Ale jestli teď vystrčí růžky nějakej historik s podloženou informací, že to s tím prakem se asi vážně stalo…
Lepší v klidu číst než škatulkovat.
Moje definice je fakt úplně nejširší, tedy viz wikipedie: Fanfiction je literární dílo vycházející primárně z díla již existujícího a sepsané jeho fanouškem.
Takže beru fanfiction jako věc, která se v literatuře vyskytuje vlastně odedávna. Akorát se tomu tak holt neříkalo :o)
Ono když to vezmeš do důsledku, tak základní kámen všeobecné kultury neexistuje. Když napíšu fanfiction na staré pověsti české, tak to řekněme číňan bude vnímat úplně jinak než čech.
A koneckonců je spousta fanfiction, které si může vychutnat i ten, kdo původní zdrojové dílo nezná.
S těmi historickými osobnostmi je to složitější, ale ta mytologie opravdu funguje jako kánon. Vezmi si ten Leonardův text, člověk, který nezná příběh o Sisyfovi (a jsou takoví lidé, nenamlouvej si, že ne), nemá šanci pochopit, o co v něm jde.
Ovšem ze zkušenosti vím, že lidé, kteří považují fanfiction za nepříliš kvalitní literaturu s tímhle nesouhlasí, protože jim připadá, že fanfiction na Bibli musí být kvalitnější než fanfiction na Harryho Pottera. A přitom jediný rozdíl je v tom, že fanfiction na příběhy, na které už se nevztahují autorská práva, je možné zpeněžit ;o)
Jejda, věru jsem netušil, že ten můj víceméně nezávazný vtípek rozpoutá až takové dohadování… A jak na to koukám, pokud k tomu mám říct své, budu muset odpovědět na nejmíň tři různé věci.
a) Všeobecně: Co je a co není fanfiction, je vskutku sporná otázka. Osobně si myslím, že použití řecké mytologie jako výchozího materiálu pod FF nespadá, jako pod ni nespadá ani nic dalšího, co se opírá o obecné základy naší kultury; kdybych napsal třícisící variaci na to, jak Mojžíš vylezl na kopec a smlouvá o počet přikázání, fanfikce to podle mne není, stejně jako kdybych tam nechal jakéhosi myslivce zděšeně zírat na to, jak potřeštěný čokl hopsá v ovesném poli. Aby to byla fanfikce, musel bych vzít jako základ něco, co spadá pod označení “umělé dílo” (a dosti pravděpodobně, byť ne nutně, přitom porušit něčí autorská práva). Kromě toho mám dojem, že základním znakem fanfikce je to, že její pachatelé nechávají cizí postavy tropit věci, které jdou totálně proti jejich přirozenosti… (V čemž se mohu mýlit, nebrouzdám po netu, abych fanfikce hledal a četl. Nicméně kdykoli jsem někde narazil na nějakou diskusi o nich, vždycky tam tohle hledisko trčelo jak bolavý palec.)
b) Konkrétně: Uznávám, že srozumitelnost zrovna toho mého kousku je ošidná; vlastně, když jsem to psal, říkal jsem si, že se může stát, že jediná, kdo to celé pobere bez dohledávání, bude Ioannina. Totiž – nevím, jak to vypadá dnes, leč za mých časů obecné seznámení s řeckými bájemi probíhalo někdy v šesté nebo sedmé třídě povinnou četbou Petiškových “Starých pověstí českých”. Tudíž kdo prošel základní školou a nebyl úplný ignorant, měl by Sysifa znát. Jenže Danaovny a jejich sud, pokud mne paměť neklame, v Petiškovi nejsou, čili tady už jsem vědomě šlapal na hodně nejistou půdu… Mea culpa, ale ten vtip mi za to stál. I když je jen pro zasvěcené.
c) Pro zvědavce: Sám vidím dvě možnosti – buď ten pinball nevyjde, balvan sud mine a pak se nestane nic, leda to, že si to Sysifos zkusil. Anebo se trefí a sud rozbije; na tom Sysifos taky nevydělá, stejně ho bude muset zase kutálet nahoru, ale Danaovny budou z kola venku… Obojí by ovšem bylo součástí jeho permanentní vzpoury proti bohům, tudíž by mu přineslo jakousi satisfakci. Představa, že na konci šutr povyskočí a spadne do sudu, je mechanicky krajně nepravděpodobná; proto mne ani nenapadla. Ale řekněme, že by se to stalo. Pak jsou znovu dvě možnosti, vlastně tři. Buď je kámen dostatečně malý, aby propadl, a pak záleží na tom, jak je to vlastně s “bezedností” dotyčného sudu. Pokud je relativní – tj. prostě tam jenom chybí dýnko -, zase se nic nemění; Sysifos ho akorát vytáhne ven a všechno bude pokračovat jako předtím. Pakliže je absolutní (bečka je bezedná do nekonečna jako Tartaros), šutr zmizí v nenávratnu a Sysifovi končí trest… Anebo je šutr dost velký, aby se tam vzpříčil a sud ucpal, což by znamenalo jackpot jak pro Sysifa, tak pro Danaovny. Můžete si vybrat, každý/každá po libosti.
Díky tobě i Sothis za obsáhlé odpovědi, opravdu jsem vždy žila spíš v tom, že fanfiction je tvorba, která zasahuje do něčích autorských práv (hlavně těch aktivních). Prostě Sisyfos nebo Ježíšek patří tak nějak všem a využila je už spousta dalších děl, která jsem jako fanfiction označená neviděla.
Leonarde, já bych neřekla, že je to dohadování. Si přece jenom tak povídáme :o)
Děkuju za zamyšlení nad osudem sudu a kamene, pobavilo mě.
A k té fanfiction, víceméně potvrzuješ můj názor, že širokou definici fanfiction odmítají lidé, kteří si myslí, že fanfiction není kvalitní literatura. Ale je to fakt jen slovíčkaření. Ten postup při psaní tisící variace na Mojžíše je úplně stejný jako při psaní tisící variace na Harryho Pottera. Rozdíl je opravdu pouze ve zpeněžitelnosti.
Mimochodem, dobrá fanfiction postavám neubližuje a bývá psána s láskou k postavám a ke světu.
Ale jak výše napsala Sothis, stejně je lepší v klidu číst, než škatulkovat.
Radium, tak jak jsem psala výš, tak je to spíš takové slovíčkaření a záleží spíš na osobním názoru. Literární vědci nejspíš mají na tahle odvozená díla své termíny, ale já nejsem literární vědec, tak si vystačím se svou široce pojatou definicí fanfiction :o)
Ave: Víceméně souhlas. S těmihle spory o definice to tak bylo vždycky: když se autoři sci-fi snažili prosadit SF jako plnohodnotný žánr, teoretici mezi nimi do ní počítali všechno, od Lúkiánovy cesty na Měsíc přes Cyrana z Bergeracu až po Gullivera; když se o totéž snažili autoři fantasy, vzali to šmahem od Gilgaméše. Kterážto hlediska mají svá oprávnění, ale (mně bližší) tvrzení, že SF začala Frankensteinem a fantasy někde u H. R. Haggarda (nebo, dejme tomu, o sto let dřív u německých romantiků), právě tak… Co se týče těch literárních vědců, termínů pro takovéhle věci (míním fanfiction a jí podobné) mají spoustu, vymezených nikoli tím, na jak staré dílo se navazuje, ale způsobem, kterak se tak činí. Taky nejsem literární vědec, takže jen namátkou, na co si vzpomenu: parafráze, persifláž, pastiš… (Sranda, že jsem si vybavil samé od P. Ale je jich víc.)
Ještě třeba parodie ;o)
Připomněl jsi mi, jak jsem byla mladá a ještě jsem si myslela, že svou zálibu ve sci-fi a fantasy musím před ostatními obhajovat. Taky jsem kolikrát vedla přednášku, že fantastické prvky jsou nedílnou součástí literatury odedávna a není proto fér dívat se na sci-fi a fantasy svrchu. Úplná nostalgie na mě z toho teď sedla :o)
Ještě tím kamenem mohl třeba rozbít Prokrustovo lože. Nebo přetrhnout Ariadninu nit 😉 Co se týče fanfikcí, mám prostě nějaký ostych použít svět nebo postavy někoho jiného, či co. Ale je to úlevné, pohrávat si s bohy 😉
To nemohl, ani jedno. Jest tu totiž limitující faktor – odehrává se to v podsvětí… Ne že by tam nebylo podstatně víc cílů (namátkou: mohl přerazit Tantalův strom, rozbít to kolo, na kterém se někdo – teď si nevzpomenu, kdo – točí, rozdrtit Hádovi a Persefoně trůny, případně do nechat šplouchnout do některé ze čtyř řek), leč nemohl ho vyvalit ani na Isthmos (Prokrústés), ani na Krétu (Ariadna)… Popravdě, Danaovny mne napadly jako první čistě proto, že jsou stejně jako Sisyfos symbolem marné snahy.
To je ta obezlička. Sothis mi tu někde výš vyčítá, že použitím hotového světa jsem si ušetřil spoustu práce. Budiž. Jenomže – ať už ta moje hříčka spadá pod fanfiction nebo ne – v každém případě je to sdílený svět, a to znamená, že je na druhou stranu třeba ctít jeho zákony a reálie, jinak vznikne paskvil. (Smutným příkladem budiž pradávný Souboj Titánů: bylo to dobré přepracování báje o Perseovi, s několika opravdu dobrými nápady. ale přinejmenším kraken v něm působil jak pěst na oko.)
No vida. Právě proto se asi obávám ty jiné světy použít, protože to předpokládá je dobře znát. Fanfikce ani nečtu, takže nevím – ale myslím, že ve fanfikcích (asi určitého druhu) se zachází s těmi známými světy opravdu velmi volně. Asi je na autorovi, do jaké míry bude ten sdílený svět ctít… Osobně mi právě tenhle mix typu Souboje Titánů vůbec nesedí, ale zřejmě je to už tak nějak postmoderně běžné.
Je to na autorovi, co se známým světem udělá. A je potom na publiku, co na to řekne. Fanfikce, kde se se světem zachází hodně volně, samozřejmě existují… a pokud pro všechny ty změny není vidět nějaký dobrý důvod, většinou se netěší valnému nadšení. A i když tam ten důvod je, bývají spíš poněkud kontroverzní než univerzálně oblíbené. Ale záleží i na tom, jaká komunita se v daném fandomu sešla, třeba fanoušci Harryho Pottera si podle mojí zkušenosti všemožné vylomeniny spokojeně užívají znatelně častěji než fanoušci Pána prstenů.
Já osobně mám ráda, když autor fanfikce předlohu přímo nekopíruje, ale někam ji smysluplně trochu posune. Tohohle druhu bývají podle mě ty nejzajímavější věci, ale hrozně záleží na tom, kam se to posunulo, musí v tom být myšlenka a ne jen lenost, jinak se to tak pěkně nepovede. Myslím, že ideální mírou úcty, kterou by měla fanfikce svému kánonu prokazovat, je určitý… kritický respekt, jestli je mi rozumět.
Souboj Titánů bohužel neznám, takže ten nezhodnotím.
Na vrcholu Šípkovce
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml…
…malebného výhledu, který se mu konečně otevřel do kraje. Strmý svah, skoro až sráz, spadal do hlubokého údolí. Dole se klikatila řeka a místy, kde ji nestínily skaliny ani husté olše a vrby, se v odpoledním slunci zlatě leskla. Za ní se tyčilo další úbočí, stejně příkré, kamenité a křovinaté, až k louce na vrcholu Šípkovce.
Tam někde, neviděná, na něho čeká Valdariel.
Ale jen do západu Slunce.
A on, hlupák, popleta, pomatený bloud, si dole na křižovatce zmýlil cestu.
Už nemá naději, že by svoji chybu stačil napravit včas.
Prosím členy Triumvirátu, aby drabble radši nekomentovali. Na poznámku níž samozřejmě reagovat můžete.
(Nebudu ani předstírat, že je to nějak originální námět, ale což. A navrch si dovolím pichlavou poznámku, že ta povinná věta, co se nesmí nijak měnit, by se měla psát do učebnic jako ideální ukázka, jak z dramatického okamžiku všechno napětí vycucnout pryč. A na ty tři tečky na konci se fakt navazovalo blbě. Aspoň ty kdyby se směly očesat.)
Ty tři tečky jsou tam proto, aby bylo evidentní, že věta není ukončená a má se na ni navázat. Očesat se samozřejmě směly, jejich funkce nebyla jiná, než naznačit, že autoři mají pokračovat. (A ne, nechci si hrát se slovíčky, že jsem měla napsat, že to je část věty atd. Pokud někomu není něco jasné, není přece problém se zeptat.)
Když mi to není jasné, mám se zeptat, jenže co mám dělat, když to naprosto jasné je, což v tomto případě bylo? Mám se preventivně ptát na každé slovo a znak, jestli náhodou nechceš říct něco jiného, než jsi řekla?
Tři tečky na konci byly zcela očividně a nepochybně integrální součástí textu, o němž bylo řečeno, že se musí zachovat naprosto beze změny (nebylo tedy ani povoleno třeba změnit protagonistovo pohlaví, což bych bývala udělala velice ráda, protože chlapocentrické beletrie mám poslední dobou dost po krk a nechce se mi psát další). Nebyla to výpustka, která se má za něco vyměnit. Jak vypadá výpustka v citaci, přece všichni dobře (…)
Opravdu je mojí povinností, když něco řekneš naprosto jednoznačně, vyvěštit z křišťálové koule, žes to vlastně myslela úplně jinak, opatrně se na to přeptat, abych neurazila, a pak čekat, jestli dostanu odpověď ještě příslušný týden, zatímco po dvou dnech už nemá cenu něco psát?
Tak je to sice klasika, ale krutost hrdinova osudu i tak pobaví :o)
A líbí se mi ta protichůdnost spojení zděšeně si všimnout malebného výhledu.
Mně se líbí ten popis výhledu, je to profesionální. Jinak to nemá chybu. Je to takové bezvýchodné, že nemá naději… Valdariel by možná počkala, jestli ho zná jako popletu .). Omlouvám se, jestli je to z nějakého světa, který neznám a nejsem ve věci. ..
Není to z žádného světa, je to prostě jenom tak. Scéna z příběhu, který by se mohl kroutit dost ledaskudy. Ani nevím, co od ní vlastně potřebuje a proč se ona nemůže neomezeně zdržovat…
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml, že stojí pod kopcem.
Vzhlédl. Ve své majestátnosti se před ním tyčil kopec Tseblazim s prastarou svatyní na vrcholu.
Ohlédl se. Pláně, které s nasazením života přešel, hořely plameny bojové magie. Křik hladových ogrů se zarýval do uší. Nebylo cesty zpět.
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml, že stojí pod kopcem.
Berbol z hlavního oltáře byl jedinou cestou k bezpečí. Prosil bohy, aby mu k němu ukázali cestu. Sliboval oběti i pokání.
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml, že stojí pod kopcem.
Nahoru vedla jen úzká strmá stezka lemovaná neprostupným porostem, ze které, jak si bolestivě ověřil, nebylo možno sestoupit.
Proklel bohy. Hrozivě se rouhal, mával mečem k nebesům a velkohubě vyhrožoval. Zbývalo však jen jediné.
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml, že stojí pod kopcem.
V té chvíli to už nevydržel a třískl ovladačem o podlahu.
“Kterej *píp* tuhle *píp* hru programoval? Vždyť ta *píp* nejde *píp* dohrát!”
Na technické zhodnocení si netroufám ale čtenářsky pobavilo. 😀 Závěr mě příjemně překvapil, čekala jsem časovou smyčku nebo podobný závan pekla.:-D
Skvělá pointa .) Název kopce Tseblazim má nějaký význam? A Berbol?
Názvy jsou klasický produkt mé nechuti cokoli pojmenovávat :o) Já když takhle narychlo potřebuju jednoúčelový název, tak si řeknu nějaké slovní spojení a zkomolím ho. Takže Tseblazim vzniklo z “se zblázním”, ale Berbol se přiznávám už si nepamatuju.
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml absence jakéhokoli nadšení. Nedostavil se ani dobrý pocit ze zdolaného převýšení, ani nedošlo k tomu, o čem mluvil doktor; jakési vyčištění hlavy.
Vlastně spíš naopak. Byl dost nasranej, bolely ho nohy, špatně se mu dýchalo a duševní bordel se rozrostl o další neznámou; jak vážně brát rady doktorů?
Ještě se zkusí rozhlédnout kolem, něco o krásném výhledu pan doktor také zmiňoval.
Dobrovský popadl dech, napřímil se a očima přelétl obzor. Nic, vůbec nic, endorfin není ani tady nahoře. Marně ho posledních pár let hledá a teď přemýšlí, proč si na pomoc přizval toho pána s postupující pleší a řetízkem na zápěstí.
Někdy člověk musí vylézt na kopec, aby zjistil, že jeho lékař je vůl. U toho svého byl naposledy, tím si byl jistý. Jenže kdo mu napíše Sertralin, napadlo Dobrovského při pohledu na poloprázdnou lahvičku. Asi za panem doktorem ještě zajde, promyslí to cestou domů. Slunce se také rozhodlo k sestupu a navíc začlo slabě pršet, radši vyrazí.
Tady mě neskutečně zmátlo jméno Dobrovský. Ono je totiž docela slavné… Jenže sertralin (mimochodem malým písmenem, je to název sloučeniny, ne obchodní pojmenování) se předepisuje teprve od 90. let 20. století, kdepak hledat SSRI někde kolem roku 1800. Takže buď nějaký jiný Dobrovský, jenže já znám jen toho jednoho, anebo úplně neznámý jmenovec… Zkrátka, nepovažuju to jméno za šťastně zvolené, mozek při čtení udělal dva zbytečné kotrmelce.
Dál mi připadá, že textu moc neprospívá stylová rozkolísanost. Poměrně formální výrazy jako absence nebo naposledy, a do toho bordel a dokonce nasranej. Určitá nejednotnost je přirozená, ale tohle mi přijde trošku víc a už to tak přirozeně nevyznívá, hlavně z těch formálnějších výrazů bych trochu ubrala.
Ale dost se mi líbí námět a empatické podání hrdinových myšlenek. Tenhle odstaveček by to chtělo delší, protože to je vlastně nejpodstatnější sdělení komentáře, jenže mě nenapadá, jak to rozvést, tak si tu větu kdyžtak třeba přečti ještě jednou.
Normálně by mě jméno Dobrovský taky zmátlo, ale po tom vysvětlení už to chápu. I Dobrovského pocity chápu .) “Endorfin není ani tady nahoře” – kdyby se dal někde endorfin sebrat, na kopci, dejte mi vědět .) Jinak doktorů je dost, a vážně se brát moc nemusí, zvlášť co se lezení na kopec týče…
Jak se tak dívám na ty příspěvky, většinou se na ten kopec ani nevyplatí lézt, tedy pokud člověk opravdu nemusí.
Mně se moc líbí věta “Někdy člověk musí vylézt na kopec, aby zjistil, že jeho lékař je vůl.” Ta mě upřímně rozesmála :o)
Ale ta stylová rozkolísanost mě taky ruší. Já bych teda vyházela spíš ty neformálnosti. Ty formálnější části mi příjemně připomínají Saturnina. Stylová rozkolísanost může přitáhnout čtenářovu pozornost, ale řekla bych, že spíš u delšího textu. V těch miniaturách to člověka spíš vyhazuje z rytmu.
A toho Dobrovského bych z takhle krátkého textu vyhodila úplně. Nejenže je to jméno matoucí, jak už bylo podotknuto, ale vzhledem k tomu, že v textu nikdo další nevystupuje, připadá mi vůbec zbytečné hrdinu pojmenovávat jenom proto, aby měl jméno.
Děkuju za reakci. Určitě se nejedná o “modrého abbé”, jde o shodu jmen. Dobrovský vystupuje ve vícero mých textů. To jméno se mi zkrátka líbí a dobře se mi s ním pracuje. Stylová rozkolísanost, jak si to nazvala( tímto rád přijímám nabídku na tykaní) mě naopak při čtení jiných textů baví. Tak nějak to text příjemně rozbije a přitáhne čtenářovu pozornost. Já to tak cítím, ale je to asi otázka v kusu. Každopádně souhlasím s tebou, že všeho s mírou. A ano, větu jsem si přečetl vícekrát, je to totiž hezká věta:)
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml, že dál už postupovat nelze. Viděl jen nízké a neprostupné křoviny, které pěšinu svíraly jako džungle.
Zašlá šipka směřovala přímo do houští.
Rozhodl se postupovat dál.
Prodíral se roštím, holí ulamoval větve, zakopával o kořeny, rval se s přírodou jako s vlastními běsy.
Zadýchal se a zpotil. Ruce měl popíchané trním a odřené do krve.
Najednou se před ním pohled otevřel.
Na mýtině zahlédl několik postav. Některé byly mlžné a nejasné. Dítě si hrálo v trávě. Mladý muž zaujatý knihou. Asi pětatřicetiletý člověk s trochu arogantním výrazem. Jiné byly zřetelnější – muž středního věku v plné síle. Tatík s bříškem, který se na něj povzbudivě usmál.
Nejjasnější byl starý pán. Pokynul mu stejnou holí, jakou měl v ruce on sám.
Zarostlý ukazatel směřoval dál, za starce a za obzor.
Vyprostil šipku ze zajetí větví, očistil zašlý nápis a chvilku zaváhal. Pak šipkou pootočil.
Nápis „Čas“ na zašlém dřevu jemně zazářil.
Z kopce sestupoval mladík s knihou v ruce. Uprostřed pěšiny odhodil hůl.
Ani se neohlédl.
To je, dle mého skromného názoru, nejhezčí příspěvek.
Moc děkuju. Je to takový výron “na první dobrou”, a jde tomu vytknout jak logika, tak stylistika, teď už to vidím… Nu což, proto jsme tady 😉
Trochu mě to mate. Ty postavy na kopci jsou nějaká “minulá já” hlavního hrdiny nebo úplně cizí lidé? Není mi to jasné, takže ani nechápu, kdo nakonec vlastně pohnul tou směrovkou a kdo se vrací – jestli hrdina (ten, co na začátku “vylezl na kopec”etc.), nebo stařík, kterého zmíníš později, případně ještě někdo z těch dalších, co se tam motají. Jednoduše řečeno: ukázal bych jasněji, jaký mají postavy na kopci vztah k hrdinovi.
Je to takové pěkně napsané podobenství, ale nemůžu přijít na to, jaké si z něj vzít poučení. Nedělat si hlavu z plynutí času? Jako že tu cestu prostě projdeme jakákoli bude, takže nemá cenu se jí předem bát? Ze je třeba žít okamžikem a nebát se konce cesty?
Ale tak zase napsat text, který čtenáře přiměje k přemýšlení, je taky dobré, i když čtenář nakonec nic kloudného nevymyslí :o)
Jestli podobenství, nevím. Prostý děj je o tom, že starý člověk jde na kopec, otočí směrovkou a dolů se vrací jeho mladší já, které se za svými dalšími “já” už ani neohlédne,
V tomhle směru to může být střípek děje delšího textu. Co to způsobí, když existuje místo na vracení se v čase, kde si každý najde, do jakého svého já – nebo věku – se vrací.
K zamyšlení je, jestli by to člověk vlastně chtěl. Vrátit se, nebo ne? A kam? A proč? Je to asi text spíš pro “starší a pokročilé”, v osmnácti (nebo dřív) se tohle neřeší :o)
A chtělo by to učesat, už to vidím. To je zase poučení, nechat text trochu uzrát se vždycky vyplatí.. o(
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml, že domluvená vinná réva, na kterou se tak těšil, nikde není. Namísto toho na vyvýšeném kopci stojí jakýsi kostel a před ním mnich, jenž mu kývl na pozdrav a zve ho dál. Vinaře znovu zalije vlna nadšení a následuje nového přítele dovnitř. Jenže v momentě, kdy si jeho oči přivyknou na šero, vkrade se mu do tváře zděšení. Domlouval přece koupi vinice! Tolik tisíců za ni zaplatil a přece dostal – Bacchus. Ne však jeho milou, oblíbenou moštovou révu vinnou, ale Caravaggiův obraz téměř shodného jména…Bakchus.
To je zase hádanka – Bacchus nebo Bakchus? Další záhada je, kdy se to odehrává, jestli v asi sedmnáctém století, kdy mohl být ještě Caravaggiův obraz takhle lehce k vidění a k dostání ( i když pochybuju, maloval ho pro kardinála), a pak je otázka, jestli ta réva už pod tím názvem existovala, když je to kříženec z roku 1933. Strýček google tohle všechno ví, i tak je to hádanka, pro filology – je “bacchus” latinská a “bakchus” italská verze?
Určitě není, Italové c na k nepřepisují, nemají k tomu žádný důvod, když se tak čte zcela standardně. Italská verze je Bacco (jméno boha i název obrazu). Řecká je Βάκχος (Bakchos), Bacchus je skutečně latinská, Bakchus česká. Přičemž ten obraz samozřejmě všichni pojmenovávají ve svém jazyce, jak už to s obrazy bývá. Baco, Bachus, Bakh… (Po řadě titulky příslušného Wiki článku ve španělštině, polštině a slovinštině.) Třeba anglicky je to, pochopitelně, Bacchus.
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml, že bílé klenoty na černé nebeské pláni se nepřiblížily ani o píď. Natahoval dlaně, vyskakoval, a přesto se mu nepodařilo uchopit ani jediný.
„Nenamáhej se,“ ozvalo se pak a zem pod jeho nohama jako by se zachvěla. „Tyhle klenoty nikdy nezískáš, ani kdybys vylezl stokrát, tisíckrát výš.“
„Kdo jsi?“
„Jsem kopec, na kterém stojíš.“
„Cože?“ Mladík zbledl, pak se mu ztracená kuráž vrátila. „Co víš o nebeských špercích… kopče?“
„Vím dost, chlapče. Toužíš po nich, všichni po nich prahnete a netušíte, že i kdybyste se ozdobili náhrdelníkem z nich, jejich zář nebude vaší září. Tak snadné to není.“
„Proč by nemělo?“
„Já jsem je viděl, hochu. Praotci tvého lidu kdysi u jednoho z nich žili a mne postavili, abych je donesl k těm dalším. A jak to dopadlo? Tahle poušť bývala zahradou a tví lidé měli moc skoro jako bozi – co z toho zbylo? Jen trosky. Ty klenoty nahoře vám nikdy nebudou doopravdy patřit, dokud nenaleznete ty druhé. Ty, co nosíte uvnitř. Dávno to přece tušíš.“
„Ale…“ Mladík měl na jazyku další otázku, ale pak se zarazil. Možná to opravdu ví.
Otočil se a vyrazil zpět do osady. Už nebude k nebesům natahovat ruce.
Zítra o nich složí píseň…
Zajímavá filozofická příhoda, působí trochu dojmem nějaké legendy o tom, jak lidstvo přišlo k umění.
Mně lehce irituje označení nebeské šperky, ale uznávám, že to je víceméně můj problém. Jinak by to vážně byl hezký základ pro báji, jak lidstvo znovu objevilo hudbu. Pointa se mi líbí :o)
Je to takové bájné, ano. Krásně napsané. Šperky, co nosíte uvnitř. Jak kdo. Kéž by.
Mně se líbí oslovení kopce “kopče”. Osobně s tím mám problém, když píšu oslovení v oficiální komunikaci. Když se někdo jmenuje Kopec, psát “Vážený pane Kopče”. Ale je to správně, že?
Jsem rad, že alespoň nějakou emoci se mi povedlo vykouzlit na vašem obličeji:) A děkuju, nad připomínkami se zamyslím.
S námahou vystoupal na kopec,
kde si se zděšením všiml,
že vlastní poklopec,
je splašený jak šiml.
Již za malou chvíli,
na úpatí v lese,
se připojí k výskotu,
jejž vítr vstříc nese.
Mu za zády, ve vsi,
smutně okno bliká,
kde vlasy své rve si
a tiše žena vzlyká.
Však soucitu neschopen,
omámen vidinou,
noc co noc míří ven,
do lesa za jinou.
Již mýtina před zraky
kreslí děj neštěstí.
V něm průhledné přízraky
zvou do víru neřesti.
S úsměvem ve chvíli
života vzdává se
nabízí své žíly
tmě, falši a kráse.
Jak mysl mu zakrývá
těžkých mdlob temný stín,
a krve mu ubývá…
ach ta ňadra a ten klín!
Však dnes už tu také je
po šesté, naposled.
V křiku se raduje,
vše má pak rychlý sled.
Tesáky na krku
již ani necítí.
Jak tělo chladne mu,
sám jde vstříc nebytí.
Nad ním teď ta stojí,
co přízrakem dřív byla.
A smrti se nebojí
vždyť právě zabila.
__________
Uznávám, z jiného soudku, ale třeba bude chutnat 🙂
No, popravdě, tento styl je mi bližší, než bych sám chtěl. 🙂
Jen to mít trochu více v souvislejším rytmu (metru), a je to ještě lepší!
Děkuji, polepším se.
Jo, taky jsem měl dojem, že to krapet přeskakuje mezi dvoustopým a třístopým metrem… Hlavně si ale myslím, že by ta balada měla větší sílu, kdyby pasáž o opuštěné manželce byla až na konci (jasně, muselo by se to trochu přeformulovat; nestačí jenom přesunout sloky).
Přiznávám, celou dobu jsem měl před očima tu strigu. Ta nebohá pozůstalá se mi tam vecpala jen jako kulisa.