Jak se říká, dělat humor není žádná sranda. Někdy zjišťuji, že to platí i o hororu. Můj osobní vztah k tomuto žánru je rozporuplný. Mám rád mrazivou a ponurou atmosféru, ale pokud je horor založený pouze na hromadě nechutností, tak mě spíš nudí. Ačkoliv, i ony nechutnosti jsou nakonec lepší než to, o čem si myslí spousta lidí, že je horor. O lekačkách.

Velmi často vám říkáme, dávejte si pozor na detaily. Mohou příběh ozvláštnit – nebo ho taky poslat ke dnu jak pokaženou ponorku…

Je léto, prázdniny, lidé odjíždí pryč a vrátí se plní zážitků. Asi všichni jsme prožili dovolenou na místě, které nás něčím uchvátilo. Mně se takhle například strašně líbila Korsika a měl jsem cuky na ni zasadit příběh. Nakonec jsem tak neučinil, protože se ukázalo, že mě nenapadla vhodná kombinace místa a děje.

Jeden můj kamarád kdysi dělal pána jeskyně skupince hráčů. Hráli spolu velice dlouho a jejich postavy se dostaly na tak vysokou úroveň, že už neexistovalo nic, co se jim mohlo postavit. A že nevíte co? Začala to být nuda. V dnešním článku bych opět jednou rád pohovořil o problémech psaní podle her na hrdiny, ale tentokrát z trochu jiného úhlu pohledu.

Trochu se obávám, abych tímto článkem nespustil další seriál. Ačkoliv, obávám je špatné slovo, protože kdyby někdo chtěl pokračovat svými příklady, budu jen rád. Na Světě knihy jsem zmínil problém střetu logik. Každý vnímáme svět trochu jinak a tím pádem co jednomu připadá logické, to druhému zní jako pěkný nesmysl. Během přednášky jsem uvedl jako příklad postoj prostého člověka k magii, konkrétně spor, zda by mágové byli obdivováni nebo …

Hmm, koukám na název článku a ano, tohle nezkoušejte nejen v literatuře, ale ani ve skutečném životě. Před nějakým časem jsme tu měli rozhovor (nejen) na téma motivace sebevrahů. Mimo jiné z něj vyplynulo, že sebevražda je věc, kterou si člověk obvykle rozmýšlí dlouhou dobu, v řádu měsíců či let. Nebývá to něco, pro co se rozhodne teď hned okamžitě.