O tom, jak pojmenovat své postavy, bychom se mohli bavit dlouho. A mně se do toho ani moc nechce, protože bych vám opakoval to samé, co jste určitě slyšeli mnohokrát. Všechny takové ty řeči o tom, jak drnčivé souhlásky dělají skvělé jméno pro padoucha, zatímco melodická a zpěvná jména pro hrdinu. Nebo, jak nikoho moc nebaví část nevyslovitelná a přes půl řádku dlouhá jména obsahující po vzoru bezpečných hesel nějaký …

Nedávno jsem se před Sikarem zmínil, že právě čtu Pohřbeného obra a hrozně mě irituje, jak „přespisovnělá“ ta knížka je. Popsal jsem mu, že všechny postavy spolu mluví tak spisovně, až to zní ploše a neuvěřitelně. A ke všemu to způsobuje hned dva problémy… Nejenže postavám nevěříte jejich emocionalitu a vztahy k druhým postavám. Dost často se ani nevyznáte v tom, kdy mluví která postava, protože se všechny vyjadřují naprosto …

Ačkoliv obrázek v záhlaví je poněkud doslovný, tak docela hezky vyjadřuje, co bych někdy nejradši udělal, když vidím povídku, v níž je následující problém. Určitě to znáte. Rozečtete povídku a po maličké ukázce děje následuje téměř nekonečné seznámení s postavami, světem a dalšími reáliemi. Zkrátka a prostě, autor nepokračuje v příběhu, ale zaválí vás informacemi. Abych rozebral tento nešvar, je třeba na něj pohlédnout z několika úhlů.   Jak se psalo dříve, jak se píše …