Začnu upozorněním: Triumvirát se snažíme držet stranou vlastních přesvědčení, ať se jedná o politická, společenská a další, a vcelku se nám to daří. Ale zatímco třeba v otázkách rasismu, náboženství a podobně jsou autoři poměrně vyvážení (čti “bijou a trápí své postavy rovným dílem”), otázky vztahů mužů a žen a jejich společenského postavení jako by zůstávaly tabu. A jelikož mám pocit, že si tím zbytečně zavíráme uličku, je čas do …

Tohle by mohlo skoro patřit i do úsměvných klišé, ale ono to ani není moc úsměvné. Hned řeknu proč. Když se hrdinovi všechno daří a nenaráží na žádné překážky a protivenství, v lepším případě je to studie postavy, momentu, nebo tak něco. V tom horším je to něco neskonale otravného. Většina autorů tohle chápe, proto svým hrdinům nějakou tu překážku nachystá, ať už ve formě nepříznivé situace nebo protivníka, …

Minule jsem tu nakousla, že jsou-li všechny postavy stejné, je to nuda. Napětí a chemie mezi postavami vzniká z toho, že jsou jiné. Zatímco ve svém posledním článku jsem rýpala do toho, že většina začínajících autorů vyjadřuje rozdíl v mluvě postav buď šroubovanými výrazy nebo vulgaritou, pojďme se podívat na to, co spoustě lidí uniká. Gesta. Existuje jich spousta, a zatímco já se dnes zaměřím na pár gest vyjádřených …

Dneska budu stručná, tedy na sebe. Další z mé série o postavách se bude věnovat jednomu jedinému faktoru, který se často opomíjí, a to řeči. Velmi často se stává, že všechny postavy v povídce mluví stejně. Používají stejný slovník, stejný tón, stejné fráze, stejné reakce. Jestli jste to ještě nepochopili, mluví úplně všichni stejně. Identicky. Totožně. To proto, že autor je trubka.

Pátek, bláznů svátek! Zase se vracím ke své sérii o postavách a zase budu bít přes prsty líné autory. Je čas posvítit si na to, jak moc při tvorbě svých postav přemýšlíme.