Lidé jsou různí. To, že jste lékař, pilot nebo popelář z vás nedělá automaticky milého nebo naopak nepříjemného člověka. Každý jsme unikát, ačkoliv upřímně, mnoho povolání je bráno málem jako archetypy a je s nimi spjato mnoho klišé. Co takhle hospodští? V blízkosti mého bydliště je restaurace, kam když jdu s kýmkoliv jiným, než se svojí ženou, je vše úžasné. Jak se jí ovšem přiblíží má zákonná manželka, vždycky je problém. Jednou, když jsme …

Toto téma mě mělo napadnout trochu dřív, protože jsem ztratil báječnou možnost publikovat článek na Halloween. No nic, třeba příště. Dnes budeme hovořit o příšerách, které na naše hrdiny číhají ideálně v podzemí. O tomto tématu vzniklo mimochodem tolik filmů pochybné kvality, až se divím, že se to někdo snaží i psát. Námět je to přesto velmi oblíbený, tak se mu pojďme podívat na klišovitý zoubek.

Jak se říká, člověk musí povinně dělat dvě věci – platit daně a umřít. O placení daní jsem zatím moc povídek nečetl, ale o tom, jak někdo umře, jich byla fůra. Nemám tím nutně na mysli akční příběhy nebo detektivky. Spíš chci pohovořit o případech, kdy už je postava mrtvá a přichází na řadu posmrtný život.

Oblíbeným nakopávačem děje je tajemný artefakt. Dejme tomu prsten. Hrdina dostane prsten a zjistí, že by s ním měl něco udělat, například jej hodit do sopky. Svým způsoben podobným motivem je, když hrdina zjistí něco víc o svém původu. Jak příběh vypadá poté, a kdy se z něj může stát klišé ne ani tak úsměvné, ale nepříjemné?

Při hodnocení letošního ročníku soutěže O dračí řád jsem z legrace Cirrat navrhl, že bychom mohli udělat klišé bingo. Nápad se chytil a my dali dohromady nějakých sto dvacet, možná víc klišé, která se opakují až podezřele často. Jedno z nich bylo ,,klon známé postavy”. Původně jsem přímo navrhl, aby tam byl přímo klon zaklínače, ale uznali jsme, že to radši zobecníme. Proč si ale nepromluvit rovnou o podivných bratrancích …

O tomto klišé jsem vlastně ani psát nechtěl. Co jsem začal se seriálem Úsměvná klišé, přišlo mi, že o jednom z nejhorších prohřešků proti literatuře, kterého se může autor dopustit, snad ani nemusím psát. Že přeci moment, kdy se hrdina probudí a zjistí, že předchozích dvacet stránek se mu jen zdálo, je tak provařený motiv, který nemá nikdo rád, že o něm snad ani není potřeba se vůbec zmiňovat. O tomhle …

Někdo říká, že aby si příběh užil, musí mu být hlavní hrdina sympatický. Chce se do něj svým způsobem vcítit. Víte co? Ona je to na jednu stranu pravda. Sympatický hlavní hrdina činí příběh rázem snáze čitelným. Jak ovšem sympatického hrdinu psát?

Ráno vyšlo slunce a my snídali. Pak bylo poledne a oběd. Večer večeře a pak se šlo spát. Že tenhle příběh zní dost předvídatelně? Že jsem vám neřekl nic, co už byste neznali? Tak si držte plynové masky, jedeme z kopce!

Dva dny po uveřejnění článku o povídkách podle her mě napadlo, co jsem do něj zapomněl napsat. Jenže když jsem se nad tím tématem zamyslel, došlo mi, že to není problém literatury podle her, ale obecně všech příběhů. A není to o nepochopení rozdílů mezi jednotlivými médii, ale je to klišé jako vrata. Proto se vracíme k seriálu o úsměvných klišé.