Varování: článek nepokrytě šťouchá do jisté subkultury, která je ovšem dnes už mrtvější než disko, takže bych řekl, že to snad nebude nikomu příliš vadit. Mimochodem, toto je jubilejní padesáté klišé, tak jsem si řekl, že to chce něco, co pije celému světu krev pěkně dlouho. A upíři to nejsou. Ne vždycky. Není nad pořádného temného hrdinu! To jako záporáka? Ne, žádného padoucha, hrdinu, povídám! A jmenoval by se Havran? …

Někdy se podívejte na mapu naší drahé země a hledejte názvy obcí, které jsou zjevně bez fantazie. Ať už města nebo vesnice, z hlavy vám mohu vyjmenovat například Most, Hlínu, Hamry, Břízu, Králíky, Orla, Lom, Stříbro, Hvozd, Prádlo nebo dejme tomu hrozivě znějícího Plcha. Zkrátka, kdykoliv dorazím na podobné místo nebo ho zahlédnu na mapě, říkám si, že osadníci se kdysi prostě jen rozhlédli a pojmenovali svoji obec podle první věci, …

Název dnešního článku neodkazuje na klišé samotné, ale jedná se přímo o radu, co dělat. Taky je to mimochodem parafráze na citát, v němž ovšem místo „mluv“ má být „chovej se“. (A upřímně se vám přiznám, že netuším, kdo ho řekl první, já ho znám z Asterixe.) Proč byste měli tuto radu dodržovat? Římané pochopitelně nemluvili římštinou, ale latinou. Může to znít jako zbytečná věta, ale dodnes pamatuji na člověka, který nechápal, …

Dnes zase jednou začnu prapodivnou oklikou. Co oklikou, tohle budou serpentýny, na kterých by si had zlámal páteř. Jako vždy – jak vidíme, cítíme a chutnáme svět kolem? V první řadě, každý vnímáme realitu trochu jinak. Nemůžu tušit, zda barva, kterou znám jako červenou, ve skutečnosti pro někoho jiného vypadá jako moje zelená. Právě zrak je smysl, na který se při psaní zaměřují začínající autoři nejvíc a mnohdy je to na …

Kolikrát v životě jste měli pocit, že nevěříte vlastním očím? Co mám děti, tak někdy žasnu, jaké koniny jsou schopné vymýšlet, ale na druhou stranu si říkám, že jsem nebyl o moc lepší. Stejně tak občas zírám do něčí povídky a přemýšlím, kde na tohle autor u všech plchů přišel. Jenže tahle nevíra v to, na co hledíme, je zcela v pořádku. Dokonce i postava ve vašem příběhu to může říct. Problém nastane, …

Lidé jsou různí. To, že jste lékař, pilot nebo popelář z vás nedělá automaticky milého nebo naopak nepříjemného člověka. Každý jsme unikát, ačkoliv upřímně, mnoho povolání je bráno málem jako archetypy a je s nimi spjato mnoho klišé. Co takhle hospodští? V blízkosti mého bydliště je restaurace, kam když jdu s kýmkoliv jiným, než se svojí ženou, je vše úžasné. Jak se jí ovšem přiblíží má zákonná manželka, vždycky je problém. Jednou, když jsme …

Toto téma mě mělo napadnout trochu dřív, protože jsem ztratil báječnou možnost publikovat článek na Halloween. No nic, třeba příště. Dnes budeme hovořit o příšerách, které na naše hrdiny číhají ideálně v podzemí. O tomto tématu vzniklo mimochodem tolik filmů pochybné kvality, až se divím, že se to někdo snaží i psát. Námět je to přesto velmi oblíbený, tak se mu pojďme podívat na klišovitý zoubek.

Jak se říká, člověk musí povinně dělat dvě věci – platit daně a umřít. O placení daní jsem zatím moc povídek nečetl, ale o tom, jak někdo umře, jich byla fůra. Nemám tím nutně na mysli akční příběhy nebo detektivky. Spíš chci pohovořit o případech, kdy už je postava mrtvá a přichází na řadu posmrtný život.

Oblíbeným nakopávačem děje je tajemný artefakt. Dejme tomu prsten. Hrdina dostane prsten a zjistí, že by s ním měl něco udělat, například jej hodit do sopky. Svým způsoben podobným motivem je, když hrdina zjistí něco víc o svém původu. Jak příběh vypadá poté, a kdy se z něj může stát klišé ne ani tak úsměvné, ale nepříjemné?