Minulý článek jsem označil za mrzoutský. Dnes se však podíváme na problematiku vašeho přístupu k psaní z druhé strany. Nepřehánějte, nepřeceňujte se, ale současně taky se nepodceňujte.

Když vidíte název tohoto článku, možná si říkáte, že zase jednou chci zmínit armádu sedmi set tisíc trpaslíků. Ne že by se nehodilo čas od času ji zmínit, ale o tomhle přehánění dnes psát nechci. Nepřehánějte co? Mínění o sobě samém.

Dnešní článek bude trochu jiný než běžně. Z průběhu tohoto roku jsem několikrát psal o tom, na co se připravit, když se s psaním dostanete trochu dál a spolupracujete s redaktorem. Mezitím jsem udělal další zkušenost, a tou je úzká spolupráce s ilustrátorem.

Při psaní minulého článku jsem si opět jednou vzpomněl na humělce a hlášku, kterou jsem si kdysi vyslechl. Pojďme si ji připomenout.

Elisa Lam byla slečna, kterou v roce 2013 zachytily kamery v hotelu Cecil v Los Angeles, kterak se marně snaží odjet výtahem a chová se, jako by ji někdo pronásledoval. O pár týdnů později ji po stížnostech hostů na divnou vodu tekoucí z kohoutků našli na střeše hotelu zavřenou v nádrži, kam se logicky neměla jak dostat.

Jednou jsem viděl graf na téma, jak moc rozumíte dinosaurům. Když je vám pět, tak hrozně moc, když studujete paleontologii, tak o něco méně, a poté opět moc, když je vašim dětem pět let. Mám dvě děti, konkrétně syny, ve věku téměř pět a dva roky. Spočítejte si to. Teď do rovnice přidejte těch pár let, kterých už mně není pět. Víte, co vám vyjde?

Pokud píšete fantastiku, je značná šance, že se ve vašem díle objeví nějaká příšera, mimozemšťan nebo obecně bytost, která zkrátka a prostě ve skutečnosti neexistuje. Máte dvě možnosti, buď pracovat s už zavedenými pojmy nebo si vymyslet něco vlastního.