Znáte je. Zaryté hráče RPG her, kteří si myslí, že umí psát. Neříkám, že takový člověk nemá fantazii (ostatně, klasická stolní RPG bez fantazie hrát nelze), ale bohužel se najdou typy schopné nechápat rozdíl mezi hrou a literaturou. Zkusíme si shrnout v bodech, čeho se můžeme od podobných existencí dočkat konkrétně ve fantasy žánru, jenž je s RPG spjat jaksi nejvíce.

Franta Vomáčka, řidič autobusu linky číslo dvanáct jel sedmdesátikilometrovou rychlostí po třicátém kilometru trasy z Lhoty do Prdelákova. Elfí král k tažení přispěl sedmisettisícovou armádou a dvanácti kily smrtícího prášku. V obou ukázkách jsem změnil jména i některá čísla, ale myšlenka zůstala. Ta první je z jakési podivné soutěže pořádané jistou knihovou, přičemž autor daného dílka zaujal, ač se neumístil, druhá pochází z druhé nejhůře hodnocené povídky v prvním ročníku …

Sikarův dnešní článek spolu s článkem “6 Harsh Truths That Will Make You a Better Person” (6 tvrdých pravd, které z vás udělají lepší lidi) na mém oblíbeném anglickojazyčném serveru mě donutily připsat tenhle dovětek.

Slyšel jsem o někom, kdo prý teoretické články o psaní skrz naskrz prošpikovává hláškami typu “Možná, že právě vy jste příštím autorem bestselleru!” Musím souhlasit. Možná jste. Ale osobně kladu důraz na možná. Každý má v sobě schopnosti na napsání bestselleru (ostatně, pro bestseller vám stačí dostatečně “lákavé” téma a trocha mediální masáže, v nejhorším se přiživte na už rozjetém trendu a napište třeba Padesát barviček pastelek), ale ne všichni …

Trocha zamyšlení na téma, proč je dobré dopisovat povídky. Původně spácháno během Sikarova hodnocení třetího ročníku soutěže O dračí řád. Lidé drazí, proč mi tohle děláte? To si tak jedu metrem, čtu si povídku z Dračího řádu a jsem spokojen. Ta povídka není dokonalá, ale je hodně dobrá. Dobrý námět, zajímavý svět a postavy, gramaticky na úrovni, ke stylistice bych měl jen pár připomínek. Obecně materiál, kterému bych dal z …