Jelikož máme opět první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale zadání malého literárního cvičení.
Jelikož máme opět první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale zadání malého literárního cvičení.
Jak jste si možná všimli, poslední roky toho moc nepíšu, z nejrůznějších důvodů. O to víc ale čtu (i když zrovna nevyhledávám texty o mechanismech psaní – promiň, Terone) a čtu všechno možné. Vědecké práce o literatuře, romány, sborníky, soutěžní texty i diskuse v různých skupinách a klubech. Rozptyl jak u kartáčové střely a to nejen co se týče rozsahu, konec konců se sami můžete přesvědčit v naší knihovničce. …
Jelikož máme opět první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale zadání malého literárního cvičení.
Pokud jste v pátek čekali na zadání malého literárního cvičení, nemusíte být smutní, že jste se ho nedočkali. Tento měsíc se totiž vlivem různých okolností z prvního pátku stala první neděle.
Když vidíte název tohoto článku, možná si říkáte, že zase jednou chci zmínit armádu sedmi set tisíc trpaslíků. Ne že by se nehodilo čas od času ji zmínit, ale o tomhle přehánění dnes psát nechci. Nepřehánějte co? Mínění o sobě samém.
Jelikož máme opět první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale zadání malého literárního cvičení.
Při psaní minulého článku jsem si opět jednou vzpomněl na humělce a hlášku, kterou jsem si kdysi vyslechl. Pojďme si ji připomenout.
Nedávno jsem byl účastníkem rozhovoru, během něhož si druhá strana postěžovala, že teď jaksi nemá nápady, co vlastně psát. Že vše, co napíše, je ve výsledku bez hlubší myšlenky. Optal jsem se, zda je to nutné. Prý že bez hlubší myšlenky a sdělení to není ono, nemá to takový smysl.
Jelikož máme opět první pátek v měsíci, nebude dnes klasický článek, ale zadání malého literárního cvičení.