Slýcháte a čtete to od nás pravidelně: nejjednodušší je psát o tom, co známe, co jsme zažili na vlastní kůži. Jenže co dělat, když se vám postava v příběhu těžce zraní a vy jste se přitom v dosavadním životě maximálně tak říznuli o papír? Nebo sice už nějaké zkušenosti máte, ale nejste si jisti, kolik toho popisovat a jakým způsobem. Jít až na dřeň, nebo spíš decentně tancovat mezi vejci …

Nevím ani, kolikrát jsem tu už opakoval, že pokud chcete zaujmout, je dobré být aspoň v něčem originální. Příběhů, které jsem daný rok četl už pětkrát, nadužívaných klišé a obehraných hrdinských/padoušských hlášek člověk zvládne jen určité množství. Skutečně, větu „Vím, že ho nemůžu porazit, ale aspoň to musím zkusit (, protože mi zabil bratra – volitelný dodatek) člověk skousne jen párkrát. Jenže na druhou stranu taky platí, že za každou cenu …

Než jsem začal článek psát, prolétl jsem očima naši knihovnu poličku po poličce a počítal trilogie. Když jsem vynechal komiksy, došel jsem ke konečnému číslu devět. (Rád bych upozornil, že trilogii v pěti dílech Stopařův průvodce po galaxii jsem taky vynechal.) Čekal jsem trochu víc, ačkoliv některé možná vznikly tak, že v devadesátých letech česká nakladatelství ráda tlusté knihy rozsekávala na víc celků. Jenže teď se podívejme na trilogie ne …