Dobrý holubi se vracejí, že? A nit se dá přeci navázat, když se přetrhne, to je přeci snadné. Tak proč to nelze takhle jednoduše aplikovat na psaní, jakmile se vracíte literárně z hrobu? Holt Fénixové to vždycky mají složitější, protože Fénixové.

Tak co, milí Fénixové? Už se necítíte jako nazí v trní? Peří je zpět? Zobák zase dorostl? To je báječný pocit! Nebo snad ne? Stále vám něco drobného chybí a drží vás při zemi? Třeba ten hurá-zápal z doby předtím, slepé datlení do klávesnice, až písmenka odletují?

Vyhrabali jste se z prachu a popela, našli zápalky (a případně i nějaký ten urychlovač hoření), máte dokonce nápad, který vám nepřipadá až tak zlý. Jenže: co teď s tím? Aneb opravdu je to jako jízda na kole?

O dutých hlavách, ozvěně a házení kamínků do propasti (kde možná spí drak).

Jaké to je, vracet se z nebytí, ze zapomnění? Z temnot a věčného ticha? A jak vlastně poznáte, že už nastal čas se vrátit? Aneb o vyhoření a znovuzrození z pohledu plamenného písklete.